Když jsem na podzim 2001 křtila v Činoherním klubu svou první knihu, Divadelní vejšplechty, byla to velká sláva. Protože jsem si vejšplechty zapisovala (a zapisuju stále) při zkouškách v Činoherním klubu, dostali tuhle knihu ode mě všichni zaměstnanci, herci i neherci. A protože jsem ji věnovala Petrovi Nárožnému, který tam měl nejvíc vejšplechtů, poprosila jsem ho, aby byl i kmotrem, společně s Ivanou Chýlkovou a Michalem Pavlatou.

Klub byl tehdy plný, a novináři a fotografové měli žně. Tolik známých lidí pohromadě se jen tak nevidí. Několikrát jsem si připadala jako největší hvězda, pózovala jsem s kolegy, smršť blesků málem zapálila Činoherák, a já se těšila, jak příští dny budou noviny plné Fuchsové a její první knihy. Omyl. Nikde nic. Pouze v jistém bulváru vyšla jedna fotografie, na které byla Ivana Chýlková, kterou z jedné strany líbá na tvář Petr Nárožný a z druhé Michal Pavlata…

Řekla jsem si, tak takhle už nikdy ne, a začala jsem dělat křty v Kolíně, v knihkupectví Petra Krále, kam jsem si zvala své kolegy z Činoherního klubu jako kmotry. A tak do Kolína přijel Petr Nárožný, Bára Hrzánová s Radkem Holubem a několikrát po sobě i Ondřej Vetchý. Z každého křtu jsem měla fotografie herců, které jsem dávala svým známým do redakcí, a ti je uveřejňovali s krátkým upozorněním na knihu, kterou jsme křtili. Když jsem měla vydaných už asi čtrnáct knih, přinesla jsem do jedné redakce fotografii Ondry Vetchého, na které jsem, kromě něho, byla i já.

A proč bych nebyla, že? Byl to přece křest mé knihy! „Jsem tady i já,“ upozornila jsem mladou redaktorku a ta přikývla. „To nevadí, vás odstřihnu.“ Řekla jsem si, tak takhle už nikdy ne, a přestala jsem na své křty herce zvát a tím pádem jsem ani do redakcí nedávala jejich fotografie. Místo toho dávám „svým“ redaktorkám a redaktorům do redakcí knihu a oni mi otisknou obálku i s krátkým textem.

A pak jednou přišel čas na to, abych se vypořádala i s posledním svým „zlozvykem“. Ráda jsem totiž posílala své knihy známým lidem, kteří mě v průběhu roku něčím zaujali, ať to byla kritika, film, kniha, herecký výkon, fejeton, rozhlasový pořad a tak dále, a tak dále. Když to byly dvě tři knihy a adresáti mi neodpověděli, mávla jsem nad tím rukou. Ale před čtyřmi lety jsem těch knih poslala třicet najednou, a bláhově jsem se těšila, že mi v době e-mailů odpoví alespoň někdo - a když po knihách zůstalo v mém vesmíru třicet černých děr, definitivně jsem zlikvidovala i tenhle svůj zlozvyk a své knihy dávám lidem kolem sebe.

Naposledy ode mě dostala knihu, Když jsem potkal anděla, paní Vlasta Fabiánová z kolínského Zálabí, která mi ve své firmě ochotně pomohla s registrací na jednom webu…