Proč jste svou výstavu Všude žijí lidé umístil do galerie ve Všeradicích, a ne do Vaší „domovské“ Galerie Čerťák?
Právě proto, že Galerie Čerťák je moje domovská. Připadá mi nevhodné založit a provozovat galerii a pak v ní vystavovat své fotografie. To je takové až lehce narcisistní. Takže Galerie Čerťák zřejmě nikdy nebude vystavovat moje fotografie. Na druhou stranu galerie M. D. Rettigové ve Všeradicích na zámku se mi moc líbí a když jsem dostal nabídku zde vystavovat, vůbec jsem neváhal. Ty prostory jsou opravdu velmi pěkné, kromě galerie je tam ještě sál, kde se konají různé besedy, koncerty a jiná umělecká vystoupení, v přízemí muzeum M. D. Rettigové, staví se zde restaurace, rekonstruuje kovářská dílna, před dokončením je hřiště na minigolf, prostě taková oáza klidu. Je velmi sympatické, jak se daří v malé obci dělat „velké“ věci.

Neuvažoval jste někdy nad tím, že byste se fotografii věnoval naplno – živil se jako fotograf?
Upřímně řečeno – neuvažoval. Uživit se dnes fotografií je velmi těžké, respektive uživit se fotografií dokumentární či žánrovou je téměř nemožné. To, že jsem amatérským fotografem, mi dává obrovskou volnost, nemusím dělat kompromisy, fotím si, co mě baví či zajímá. To je k nezaplacení. Čas od času si dovolím udělat náročnější projekt, zkusím si něco nového, třeba loni jsem dělal kalendář pro luxusní hotelový řetězec na rok 2011. Nebo pro své kamarády muzikanty dělám fotky na jejich CD či plakáty. Ale jsem limitován časem, nestíhám toho tolik, co bych chtěl, neboť prioritou je moje zaměstnání. To je zase nevýhoda, když fotografie není na prvním místě. Ale mě to tak vyhovuje, fotografování totiž beru zejména jako určitou protiváhu své profese, tím, že docela často jezdím do míst, kam cestovky turisty nevozí, a setkávám se s lidmi, které bych jinak nepotkal, mě učí dívat se na svět trochu jinýma očima a chápat věci, které by mi jinak unikaly.

Při dnešních možnostech a dostupnosti špičkové techniky může fotografovat a svobodně cestovat prakticky každý. Není to tak trochu devalvace fotografie a jak lze odlišit skutečně originální a hodnotnou fotografii?
Nemyslím si, že zrovna tohle by bylo devalvací fotografie. Jsou horší věci. Třeba to, že téměř vymizela kvalitní novinářská fotografie. Svět se žene někam stále rychleji, to, co se odehrálo před hodinou a není na internetu, jako by neexistovalo. Už pomalu není důležitá fotografie jako taková, ale jak rychle se taková obrazová informace dopraví k zákazníkovi. Nebo focení vrcholového sportu, bez zázemí velké agentury téměř nemožné, prostor pro volnou tvorbu minimální. Takže to, že je možné cestovat a používat techniku, která fotografii zjednodušila, považuju naopak za velmi pozitivní. Právě tady by mohlo být podhoubí pro zajímavé fotografie. A jak se ty dobré poznají? Kdybych to věděl, tak fotím jenom ty dobré. Já si myslím, že hlavně je důležité proč, a ne jak člověk fotí. Každý má to svoje měřítko někde jinde. Hlavně vás to musí bavit, musíte mít ten pocit, že něco chcete fotografií sdělit.

Jsou vystavené fotografie totožné s těmi, které jste vystavoval v roce 2009 na Křivoklátě?
Ne, nejsou. Jedná se o soubor, který se neustále doplňuje, a naopak z něj některé fotografie odpadají. Mám takovou myšlenku nikdy nekončícího souboru, který se stále vyvíjí a mění. Teď obsahuje asi 70 fotografií. Myslím, že tak polovina byla už na Křivoklátě, polovina je zcela nová, zejména z mých posledních cest na sever Ruska, z Kapverdských ostrovů, Uzbekistánu, najdou se tu ale i nové fotky z Prahy nebo ze Skotska. Vždyť přece všude žijí lidé.

Kdyby v galerii vypukl požár a Vy mohl rychle vzít jen jedinou fotografii a zachránit ji, kterou byste popadl?
Hm, zajímavá otázka. Asi žádnou. Asi bych měl myšlenky na jiné věci. Fotka se dá znova udělat, jsou ale věci, které se nedají vrátit.