Zažili jsme povodeň v roce 1981, ale to jsme měli vodu pouze na zahradě. Proto jsme také nepodnikli žádná opatření a dá se říci, že naše teta přišla prakticky o všechno.
 
Nejhorší byla likvidace věcí, když voda opadla. Teta byla a je dobrá fotografka a všechny její fotografie se bohužel musely vyhodit. S velkou obavou jsme šli do zatopeného domu, když v něm ještě bylo zhruba 50 centimetrů vody (celková výška hladiny vody v domě byla ve výšce 2,2 metrů). V jedné přízemní místnosti totiž byla zavřená kočka.
 
Měli jsme obavy, že bude utopená. V místnosti plaval nábytek, všude byla nepředstavitelná spoušť. Najednou jsme uslyšeli slabé mňoukání. Kočka seděla na dřevěné konzoli od záclony. Měli jsme obrovskou radost, že to přežila.
 
Pak už začalo uklízení. Nedostali jsme sice vysoušeč, protože podobně postižených bylo mnoho, ale městský úřad nám poskytl uklízecí prostředky. Také jsme byli mile překvapeni přístupem České pojišťovny.
 
V současné době je v domě zřízen malý obchod Antik – bazar, jehož jsem nájemkyní. A musím říci, že jakmile se třeba v zimě začne hladina Berounky zvedat, nejsem vůbec v klidu. Dnes bychom už s vyklízením neváhali, ale také je pravda, že bychom byli určitě lépe informováni o hrozícím nebezpečí než tehdy.
 
Vlastní zážitek z ničivých povodní v létě roku 2002 sepsala a zaslala do redakce Berounského deníku čtenářka Helena Hubená.