V jedné z nejstarších berounských uliček, pod restaurací U Hradeb bydlí paní Milada Reinová.

Jako malá holka jsem o ní slyšela z vypravování svých prarodičů a později maminky, která s ní začínala učit. Prý byla rázná, vždy optimistická, veselá, velmi pořádná a sečtělá. Léta ubíhala, všichni jsme zestárli. Paní Reinová žije sama, pohybuje se pouze po svém domě, špatně totiž chodí. Pečovatelská služba jí přinese obědy, zdravotní sestra k ní zajde přes ulici, přátelé pro dobré a vlídné slovo.

Tak to bylo i v roce 2002, kdy přišla velká voda. Jako všichni obyvatelé Berouna jsme s hrůzou pozorovali, jak Berounka stoupá a zaplavuje náměstí a přilehlé ulice. Děsivou rychlostí se valila i do uličky Zámečnické. Milada Reinová jen pasivně pozorovala stoupající vodu ze svých oken. Dovnitř nikdo nemohl, evakuovat se odmítla, hasiči jen kontrolovali situaci. Tehdy jsme doma diskutovali o možnosti přispět na povodňová konta a pomoci těm lidem, kteří přišli o střechu nad hlavou. To konkrétní rozhodnutí pomoci někomu známému se zrodilo rychle a impulzivně. Nebyly jsme s mamkou samy. Ještě ten den přišly bývalé kolegyně ze školy s holínkami, kýbly, brzy nastoupili i vojáci, aby pomohli s vynášením těžkých věcí. Chtělo se mi brečet. Všude byl nepředstavitelný nepořádek, kolem plavaly vázy, dečky, staré album, květináče, drobnosti, které připomínaly společná léta paní Reinové s Bohouškem, jak ho vždy jmenuje. A tak jsem vlastně poznávala ženu, která si zaslouží, aby se o ní napsalo. Po tom všem, co v životě prožila, po osobních prohrách, při jejích zdravotních potížích k ní chodím pro optimismus. Je veselá a duchem moderní. Ráda za ní chodím, i když je mezi námi rozdíl celých šedesáti let. Přeji jí, aby optimismus nadále naplňoval její dny a aby jí sloužilo zdraví.