Manželé Polívkovi z Hýskova mají stále před očima zvedající se hladinu řeky Berounky v roce 2002. I když uběhlo už dlouhých pět let, strach zůstává stále hluboko v srdcích obou důchodců, které stejně jako jejich sousedy postihla v srpnu roku 2002 ničivá vlna povodní. „Berounka k nám přes všechno byla milosrdná,“ říká při vzpomínce na záplavy důchodkyně Jitka Polívková. „Můžeme jen děkovat, že nám voda vyplavila jen sklepy a dílnu a zastavila se těsně před podlahou obytných místností,“ líčí důchodkyně, která nezapomíná připomenout osudy lidí, kterým povodeň vzala úplně všechno, i střechu nad hlavou.

„Vzpomínám si, že jsme si vůbec nepřipouštěli, že by se mohla stále se zvyšující hladina Berounky dostat až k našemu domu. A to bylo asi to nejhorší. Nečekali jsme, že se Berounka zvedne o sedm metrů, vůbec jsme na to nebyli připraveni,“ vypráví důchodkyně Jitka Polívková. Ještě v pondělí 12. srpna večer si to nemyslel nikdo. „Lidé z povodňové komise nás ujišťovali, že sem se voda určitě dostat nemůže, že jsme příliš vysoko. Hned druhý den se ale opak stal pravdou,“ vzpomíná Jitka Polívková. Další den hladina prudce stoupla a manželům nezbylo nic jiného, než před ní prchnout. „Všechno jsme nechali tak, jak to bylo a utekli po žebříku přes plot,“ říká důchodkyně, pro kterou do osudného dne představoval domov klid a bezpečí. „Dokud se to děje jen ve vašem okolí, nepřipustíte si, že byste se do té situace mohli sami dostat,“ říká.

Oba manželé strávili u přátel při svíčkách bezesnou noc sledováním stoupající hladiny Berounky, která se až před půlnocí zastavila na sedmi metrech. „Ráno byl všude jen neuvěřitelný nepořádek, brodili jsme se v bahně a odpadcích, zbytcích všeho, co s sebou řeka vzala,“ líčí důchodkyně. „Nesli jsme to velice těžce. Manžel je kardiak a má těžkou cukrovku, musí stále užívat léky, které najednou neměl ani čím zapít,“ říká Jitka Polívková.

Následujících několik dnů pak strávili manželé jen v zabláceném oblečení a gumovkách úklidem spouště po vodě. „Šaty mokré od bláta jsme vždy jen usušili na slunci, abychom je mohli druhý den zase obléci a pokračovat v práci,“ říká žena, podle které se špinavou vodou nasáhlé zdi ani po letech ještě nevysušily. Jako věrná připomínka povodně zůstávají pukliny ve zdivu a také tmavá linie po černé vodě. „Domov pro mě najednou přestal být bezpečný, ztratila jsem v něj důvěru,“ svěřuje se žena, která se ale přesto rozhodla milovanému místu i řece Berounce zase věřit. Přestože jí bylo v době záplav 51 let a těžce nemocnému manželovi ještě o deset víc, oba překonali nejen návrat do poničeného domu, ale rozhodli se vlastníma rukama postavit nový bezpečný domov. „Ten〜hle domek jsme začali budovat před rokem a v září jej zkolaudujeme,“ ukazuje Jitka Polívková stavbu, která jim vyrostla pod rukama hned vedle jejich chaloupky staré 130 let. „Místu, kde žiji tolik let a kde před očima vidím stále svého otce, chci zase začít věřit,“ uzavírá své vyprávění.