VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Studenti Manažerské akademie píší reportáže

Berounsko - Projekt Berounského deníku a společnosti RWE Reportáž psaná o přestávce představuje práce studentů Manažerské akademie Beroun. 

13.5.2013
SDÍLEJ:

Studenti Manažerské akademie Beroun se představujíFoto: Manažerská akademie

Prezentační den na Manažerské akademii
Balážová Veronika, Manažerská akademie, 3. A

Dneska mě nečeká ani písemka, ani zkoušení, přesto jsem více nervózní než kdy jindy. V ruce žmoulám kus papíru, na kterém mám napsáno, co dnes budu říkat. Od rána mám sevřený žaludek a nemůžu ani jíst.

Ano, dneska mě čeká prezentace ročníkového projektu. Pro mě trémistku asi nejhorší den školního roku. Sedím ve třídě plné lidí, kteří jsou stejně napjatí jako já. Stále dokola si čtu své podklady a říkám si, že to určitě zapomenu. Na řadu jdou první spolužáci a moje nervozita stoupá. Nejhorší je, že nevím, kdy přijdu na řadu já. Stále čekám a v hlavě mi běhá ten zatracený text.

Najednou slyším své jméno. Hlavou mi proběhne jediné: „A sakra!" Srdce mi buší čím dál rychleji, ale přesto se zvednu ze židle a jdu před třídu. Když vidím všechny ty obličeje, jak na mě mlčky koukají a myslí si bůh ví co, okamžitě ze mě stres spadne. Nevím, čím to je, ale už nejsem nervózní.

Začnu číst text, co jsem si tak dlouho sama psala. Hlas se mi sice trochu chvěje, ale jsem v klidu. Dočetla jsem a s dobrým pocitem čekám, jak se vyjádří porota. Lukáš, Katka a Jana, studenti, kteří mě pochválili. Kati, díky! Učitelé, kteří mi něco málo vytkli, mně dali méně bodů, než jsem čekala. Ale ani tak to není špatné, celkově dostávám dvojku.

Cestou zpátky do lavice trhám ten kus papíru, který jsme měla v posledních dnech tolikrát v ruce i v hlavě. Sednu do lavice. Vysíleně pozoruji ostatní a říkám si, že jsem ráda, že už to mám za sebou. Příště mě to čeká až v dalším ročníku a po dnešní zkušenosti už snad nebudu mít takovou trému.

Hudební mazec z pohledu organizátora
Lucie Motyková, 2. A, MA Beroun

Je středa odpoledne, den před Hudebním mazcem, ale přípravy jsou již několik dní v plném proudu. ani se nezdá, co všechno je třeba zorganizovat. Sedíme v kanceláři naší paní ředitelky Miluše Lidinské, která má spoustu starostí s tím, aby bylo vše dokonalé, aby publikům vyprávělo příběhy o vystoupení ještě dlouhou dobu poté a hlavně, aby sklidili všichni účinkující úspěch. Já sedím u osmi krabic s fidorkami a děsí mě představa, že z toho všeho mám udělat medaile. Po třech hodinách odcházím s bolavými zády, ale i s dobrým pocitem, že je vše hotové. Snad to zítra klapne!
Druhý den přijíždím do Berouna nezvykle v 6:30 a Plzeňka je už rozsvícena. Miluška, další studenti a pomocné síly pobíhají s různým náčiním tam a zpět. Na první pohled chaos, ale všechno má svůj smysl. Zanedlouho vyfasuji dres Manažerské akademie s motivem celého akce, kterým jsou tento rok outdoorové sporty.Vylepíme poslední detaily výzdoby, které jsme nestihli udělat předchozí den, rozbalíme krabice s cédečky, který dostane každý návštěvník. Miluška s nadhledem vysvětluje, co je ještě potřeba udělat, v zákulisí už se hromadí a připravují nadějní mladí zpěváci a tanečníci.
Úderem osmé hodiny přichází první žáci základních škol, kteří nejsou zrovna vždy milí a zdvořilí, ale i tak je s úsměvem vítáme, asi jsme v jejich věku nebyli jiní. S roztažením opony se osadnictvo ztišuje a show může začít. V zákulisí je frmol a jeden se plete přes druhého. Spousta lidí je nervózní, jiní zase srší elánem. Já sama jsem napjatá a soustředěná, dostávám úkol, kterému se všichni smáli – budeme na pódiu dělat stromy. Na první pohled maličkost, ale nesmím zapomenout, kdy mám přijít, kdy se mám kývat apod, abych nezkazila vystoupení mladých zpěváků.
První roli stromu jsem zvládla, při druhé jsem terčem hry zvané paintball – „No teda zlatý stromy," říkám si. Při třetím vystoupení dělám posprejovanou - nic proto nevidím, ale podle potlesku tipuji, že bylo úspěšné.
Celkem se v jedno dni konají tři vystoupení a každé trvá hodinu. Při druhém kole vystoupení už jsou vystupující i my organizátoři podstatně klidnější a vystupují s větší jistotou. Na kvalitě to však neubírá, potlesk sklízejí pokaždé stejný .V zákulisí žertují už snad všichni a pomalu si začíme připadat jako profíci. Při posledním zatažením opony však naše úkoly nekončí, čeká nás ještě spoustu práce s demontáží kulis a úklidem. Muzikanti odnášejí aparaturu, my odstraňujeme dekorace. Miluška se se všemi loučí a všichni pomalu ale jistě opouštějí Plzeňku. Jsem unavená, ale nelituji. Odnáším si spoustu zážitků, zkušenosti a taky CD.

Jak jsme se dostali do koncentráku…
Eliška Pavelková, Miroslava Hůrková, 3. A, MA Beroun

…ne proto, že bychom byli nějací podlidé, ne že bychom něco provedli, ale ze svého zájmu. Jeli jsme na pietní slavnost do Terezínského koncentračního tábora.
Je deset hodin. Začíná ceremoniál, který trvá až do pravého poledne. Na národním hřbitově se pokládají věnce obětem nacistické perzekuce, které ztratili v táboře svůj život. Hlavní projev přednáší předsedkyně Poslanecké sněmovny ČR Miroslava Němcová a jiní vysoce postavení politici. Vojenská stráž vzdává u pomníku hold mrtvým a drží u ní čestnou stráž po celou dobu tryzny.
Mezi hlavní pořadatele celé akce patří Ústřední výbor Českého svazu bojovníků za svobodu a Památník Terezín, kteří umožňují bezplatnou dopravu z Berouna přímo k areálu.
Dvanáct hodin. Brány pevnosti se otevírají pro první návštěvníky. Při průchodu stromovou alejí se před námi začínají objevovat charakteristické rysy brány terezínské Malé pevnosti obehnané vodními příkopy. Za temným podloubím vrátnice kráčíme rozsáhlým dvorem, kde dříve měli dozorci své kanceláře. V pohodlně zařízených kabinetech nacházíme vše, co bylo na tu dobu největším komfortem. Od precizní kancelářské židle až po mohutné knihovny s podrobnými spisy o vězních a příkazech z velení.
Samotky. Asi nejhorší pohled pro turisty. Minimální podmínky pro život, které v člověku vzbuzují pocit beznaděje a společenské izolace. V létě nemilosrdné vedro, v zimě zničující mrazy. Pro vězně v chatrném oblečení ta nejhorší představa. Následují tzv. tunely smrti. Pro mnohé z vězňů poslední cesta v životě. Když si vzpomeneme na to, jak jsme těmi cestami šli, tak by se v nás krve nedořezali. Dlouhé temné chodby, do kterých prosvítá jen minimum světla, v nás ještě teď umocňují pocit nejistoty a naprosté oddanosti tomu, kdo nás tehdy vedl. Při průchodu jsem šla nejistě a když jsem přestávala slyšet mně známé cupitání, zpomalila jsem a jen chvějivým hlasem řekla: „Mirko? Jdeš pořád za mnou, že jo?". Ta jen odvětila,: „Kdybych už za tebou nešla, tak to přeci poznáš. A stejně už se nebudu vracet na začátek. To už to nějak překousnu." Vidíme konec tunelu. Sláva! Konečně pryč ze tmy. Vcházíme do prostoru mezi jednotlivými pevnostními zdmi na jedno z mnoha popravišť v táboře. Hledíme na tři zvlášť vyčnívající pomníčky ve tvaru kříže nedaleko šibenice. Ta šibenice. Srší z ní na nás deprimující nádech minulosti. Živě si dokážeme představit ty lidi, nastupující po dřevěných schůdkách, jak s utrápeným výrazem přijímají svůj osud, svůj blížící se konec. Poslední část. Nacházíme se v zadní části pevnosti, kde jsou tehdy asi ty nejvíce využívané prostory. Místnosti přibližně osm na osm metrů. Dle našich odhadů tak pro osmdesát lidí maximálně. Teprve až od průvodce se dozvídáme, že zde žilo v průměru tři sta lidí. Tři sta lidí? Nedokážeme si vůbec představit jak se sem mohlo tolik lidí vtěsnat. Na druhé straně dvora byly znovu samotky, ty samé co jsme viděli vedle kabinetů dozorců. V zadním cípu se nacházejí koupelny se sprchami, ve kterých nikdy netekla voda. A za nimi roh, kde při jedné z největších vzpour zastřelili u zdi tři vězně z pěti, kterým se útěk nezdařil.

Je odpoledne, odjíždíme domů. Celkově se nám zájezd jako takový líbil, i přes velmi temné stránky tohoto místa. Ale každý by měl znát i tuto stránku lidských dějin.

Týden plný poznávání
Zumrová Markéta, 1. A, Manažerská akademie

Stojím na vlakovém nádraží a jsem trochu nesvá. Chystám se totiž absolvovat seznamovací kurz Manažerské akademie 2012. Jedná se můj první den na střední škole, takže nervozita je pochopitelná. Společně se mnou tu čeká dalších třináct prváků na svůj další krok směrem k dospělosti.
V momentě kdy nastupuju do autobusu a rozhlížím se kolem, vidím jen spoustu cizích lidí co na mě zírají. „Vítejte na seznamovacím kurzu, zlatíčka, za pět dní se sem vrátíte jako parta kamarádů, ale před tím vás čeká pořádná porce zábavy a taky trochu učení," oznámila ředitelka Miluše Lidinská. V polovině cesty autobusem zahazuju i poslední myšlenky na to, jak ráda bych teď vešla do své staré třídy na základní škole. Noví spolužáci mě hned berou mezi sebe, třeba to nakonec fakt bude sranda?!
Okamžitě po příjezdu vyfasuju pokoji se třemi holkami a hned začínáme probírat nové spolužáky (hlavně kluky) a učitele. Nejhorší je ale ten chladný pocit při vstupu do jídelny. Není divu, že tam je zima – jsme přímo v Orlických horách. Matně jsem si vzpomínám na připomínky mé mámy o tom, že bych si s sebou měla vzít teplé věci a jako vždycky lituju toho, že jsem ji neposlechla. Příště už budu chytřejší, maminko! První noc není o moc lehčí, hlavou se mi honí spousta myšlenek a nemůžu se zahřát.
Následující den je asi nejtěžší na celém kurzu. Pár lidí nám sice říkalo, že budeme mít ranní budíček (později jsme se dozvídáme, že ho budeme mít každý den ), ale my jsme to braly na příliš lehkou váhu. Všech třináct rozespalých puberťáků se sebralo a vykročilo na hřiště. Snad ani nemusím říkat, že moc nadšení opravdu nejsme. Vedle klasických cviků ještě běháme kolem rybníka nebo děláme kachničky přes celé hřiště. Nedokážu si ani představit, kde čtvrťáci našli tolik způsobů jakým nás mučit!
Už jsme tu nějakou chvíli, začínám si přiřazovat jména k tvářím a naše kantory už poznávám bez problému. Musíme se ale představit před celou školou, je to jedna z tradičních aktivit, která je přesně podle stylu Manažerky. Když předstupuju před desítky lidí, mám srdce až v krku. „Hlavně se nezakoktat a neplácnout nějaký nesmysl," opakuju si v duchu svůj cíl. nakonec to zvládám se ctí a celá škola mi zatleská.
Takovým malým šokem pro nás je, že se i na seznamovacím kurzu musíme učit. Ranní budíčky pokračují dál, ale pomalu si zvykáme. Hrozně se mi líbí naše snídaně ve formě bufetu, něco takového bych zavedla i doma. Jenže dnešek má jednu vadu na kráse, je před námi dvacetikilometrový výšlap. Všechny nás už přešel smích, venku opravdu není moc hezky a moc milovníků pěší turistiky mezi námi taky zrovna není. Jedna z nejhorších překážek na nás čeká už na začátku - je to téměř devadesáti stupňový kopec. Čeká nás zkouška pevné vůle. Když už máme v nohou celý výlet, tak je nám jasné, že naše ponožky už nebudeme nikdy moct znovu použít.
I přes únavu mám v sobě dost optimismu, abych se mohla připravit na dnešní velkou „strašidelnou" noc. Kdo by řekl, že někdo bude dělat patnáctiletým dospívajícím bojovku, ale na Manažerce je to další z tradic a já ten nápad přijímám s radostí. Nějakou náhodou jdu jako první. „Nikdo nesmí jít s tebou!" Říkám si že je to docela klišé, ale když si to situace žádá… Až na pár čtvrťáků, převlečených za bílou paní, zombíky a chlapy se sekerou, je vrcholem večera spíš celá konzerva rozmixovaných sardinek s přídavkem česneku a zřejmě celou slánkou. Moc to nelichotí mým chuťovým buňkám. Přesto, zvládnu i tuto zkoušku a jsem propuštěna nahoru do pokoje.
Najednou je tu pátek, vím, že týden už končí a i přes pár krušných chvilek, které jsem tu zažila, mi to je líto. Mám nové přátele, zkusila jsem si zahrát spoustu her, ušla jsem zřejmě poprvé v životě dvacet kilometrů do kopce a dala jsem si zadarmo sardinky. Nezbývá nic jiného než říct, že naše škola opravdu ví co dělá. Od seznamovacího kurzu jsem dostala víc než jsem čekala a za rok se na něj těším zase! Vždyť už budu zkušená „mazáčka"!

Co můžeš udělat pro jiné i Ty!
Lukáš Jirásek, 4. ročník Manažerské akademie

14. března bylo ráno asi jako každé jiné. Tedy až na to, že jsme se s kamarády ze školy rozhodli vykonat dobrý skutek. Vstoupíme do registru dárců kostní dřeně! Divíte se, že to zrovna nepatří mezi činnosti, které byste očekávali od těch nevychovaných, egoistických a drzých teenagerů? No, úplná náhoda to nebyla. Tato akce proběhl díky našemu učiteli Mgr. Vlastimilu Kerlovi, který se do ní zapojil se studenty 4. ročníků již po třetí. A jak to celé probíhalo?

Ráno jsem se budím a jedu na nádraží, odkud odjíždíme vlakem do Plzně. Cesta to je veselá, už jen proto, že přijíždím jako vždy pozdě a vlak se spolužáky mi ujíždí před nosem. Ale nevzdávám to a vyrážím za nimi na vlastní pěst další vlakem. Cestou přemýšlím, kolika lidem by tento skutek mohl v budoucnu pomoct. A taky o tom, jestli odběr nebude bolet.

Udýchán dostihnu spolužáky v plzeňské fakultní nemocnici, kde měli přednášku o darování kostní dřeně. Dozvěděli se, jak darování probíhá, komunit pomohl, jak probíhá odběr kostní dřeně aj. Příběh jednoho děvčátka, které právě registr kostní dřeně zachránil život nás dojímá, i když to nikdo nechce dát najevo.

Po přednášce dostáváme formulář o našem zdravotním stavu, který musíme pravdivě vyplnit. Trochu bojujeme s lékařskými pojmy, ale nakonec jsme uznáni jako vhodní zájemci o vstup do registru dárců. Teď už se blíží samotný odběr! Spolužačky blednou, spolužáci se tváří mužně a pokoušejí se o duchaplnou konverzaci se sestřičkami. Nakonec to je celkem i sranda a o nějakém píchnutí ani nevíme. Poté si „vychutnáváme" zbývající spolužáky, kteří se tohoto „rituálu" účastní až po nás.

Celkem nás je 12 statečných. Všichni se usmívají a jsou nabiti dobrým pocitem z toho, co právě udělali. Na nádraží se strhne debata mezi příznivci McDonald´s a rychlého návratu domu, nakonec se odměňujeme bagetou a vracíme se do Berouna. Teď už jen čekat na možnost, že nám jednou zavolají doktoři z registru s tím, že někdo doopravdy potřebuje naši kostní dřeň. Ale to už bude na další reportáž.

Fotbalové utkání alias „DERBY" z pohledu ženy
Klánová Štěpánka, 1. A, MA Beroun

Stojím ve sparťanském kotli. Díky zpěvu chorálů, které slyším všude kolem sebe, zapomínám na všechen stres a problémy. Na Letné jsem úplně jiný člověk. Stojím mezi úžasnými lidmi, kteří mají stejný vztah ke Spartě jako já. Cítím se tam dobře, i když jsem jedna z mála žen, kterou fotbal vůbec zajímá.

Lidé kolem mě jsou navlečeni v rudých dresech, obmotáni sparťanskými šálami a zpívají chorály, které sami vymysleli a namalovali.V kotli se mezi námi najdou i bankovní úředníci, učitelé, ale i maminky na mateřské dovolené. Nesoudíme lidi podle věku. Mezi námi jsou lidé každého věku, od malého Martínka, kterému jsou 2 roky, do dědy, kterému je 65 let.

Jsou dva typy fanoušků. Ti, co si raději otevřou lahváče u televize a ti, kteří raději halekají v kotli či sektorech. Před každým utkáním, ať je to derby nebo jen obyčejný zápas Gambrinus ligy, se vždy scházíme ve sparťanské klubovně. Tam si dáme drink, pokecáme, vezmeme věci a vyrážíme na zápas.

Začíná 1. minuta utkání a na hřiště vybíhají hráči obou týmů. Atmosféra začíná houstnout. Brzy padne první gól, fanoušci začínají mávat šálami nad hlavou, někteří líbají své kérky (ro neznalé: tetování) a začne hromadné objetí. S radostí sledujeme zápas i nadále a čekáme na další střely na branku. Při tom střídáme skandování, hecování s fanoušky soupeře a pak už je tu vrchol celé ho zápasu z pohledu skalního fanouška, tzv. choreo. rozbalujeme ohromný nápis přes celý sektor, který jsme společně vytvářeli dlouho před zápasem.

90. minuta, choreo klaplo, Sparta vede, co víc si přát. Nezapomenutelný zážitek, který nás sparťany hřeje u srdíčka, je jasná výhra nad Slavií a získání klíče primátora Hlavního města Prahy. Derby bylo hlučné a možná někdy na první pohled i agresivní, ale ne nebezpečné. Jsme prostě jen lidé, kteří si chtějí naplno zafandit a fotbal vsedě před televizí by pro nás byl utrpením. Nepřidáte se k nám?

Konec drapáků v Pavlíkově
Sváčková Natálie, 1.A, Manažerská akademie Beroun
Extrémní počasí, všude bahno, louže a sníh. Stojím vedle motocrossové trati, kde byl dnes zahájen 13. ročník tradičních Drápáků. Na stáncích jsou k prodeji nápoje, výborná gulášová polévka, uzená krůtí a kuřecí stehna, klobásy a spoustu dalších dobrot. Točí se zde rakovnické světlé 11stupňové pivo, ale většina návštěvníků se raději zahřívá něčím teplým.
Přihlášeno je zatím 48 jezdců, kteří jsou rozděleni do několik skupin podle věku. Jako každý rok nesmějí chybět veteráni. Nejmladší jezdci mají za sebou první závod. „Dobrý, seš na bedně," poplácávají hrdí tatínkové své malé závodníky. Jinde mámy utěšují ty, kteří dnes medaili nedostanou.
Každý závod má tři kola, přičemž jedno kolo měří přesný kilometr. Pro závodníky je tato vzdálenost hračka a tak se jednotlivé kategorie rychle střídají a nudou rozhodně netrpím. Někteří účastníci ovšem mají problém s překážkami, jako byla například vodní propast pod skokánkem. Na prvního „vykoupaného závodníka se zatím ještě čeká.
Na start už se připravili starší jezdci. Jsou rozestaveni do dvou řad po devíti jezdcích, motory řvou na plný výkon. Ano, právě teď vystřelil startér z pistole a už jedou! V druhém kole tohoto závodu nastávají potíže. Jezdec, který se držel na prvním místě, dostal smyk a motorka ho vynesla mimo trať. Z motorky ulétl výfuk a vlétnul mezi diváky. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale pořadatelé raději posouvají lidi dále od trati.

V dalším závodě nastává další vyhrocený moment. Jezdci se navzájem začali shazovat z motorek při skocích. Fair play jim asi nic neříká! Odnesl to jeden z nejmladších, který se zabořil obličejem do země, rozbila se mu helma a zničil si motorku. Teď už musí zasáhnout lékaři, kteří ho vyšetřili a všem oznámili, že má jen menší otřes mozku. Uff, na první pohled to nevypadalo moc dobře.
Už se těším domů do tepla, když tu jiný jezdec, kterému vletěl prach do očí, nezvládl řízení a naráží do ochranných bariér. Po ošetření pokračuje v závodu, ale za několik minut později znovu padá z motorky, tentokrát bez zjevné příčiny. Ve všech zatrnulo, lékaři zjišťují, že má poškozenou čočku v oku. Už to bude hodina, co se mu snaží pomoc na místě. Nakonec ho s houkáním odváží sanitka a atmosféra celého dne je najednou pryč. „Jezdec Hejda byl převezen do rakovnické nemocnice" ozve se naštěstí po půlhodině organizátor závodů Michal Šarlingr „a kromě zranění oka byl prokázán ještě otřes mozku." Není to nic záviděníhodného, ale i tak se nám všem ulevilo. Už jsou dvě hodiny odpoledne a závody se blíží ke konci. Plní zážitků z napínavého dne se vydáváme domů, zatímco závodníky čeká mytí zabahněných strojů.

Jak jednou žižkovská Akropolis zažila koncert ve stylu KISS
Vondrušková, studentka MA Beroun

Hurá! Den, na který se fanoušci již od března těšili, konečně nastal.
Po mnoha letech čekání přijede do České republiky poprvé americká rocková skupina Black Veil Brides z Hollywoodu a odehraje zde svůj koncert. Ani nemohu dospat, jak moc jsem z nastávající události nadšena. Plán zní jasně: pokud si pospíšíme, možná stihneme i sraz fanoušků před koncertem a co víc: odchytneme i samotnou kapelu a to zní vskutku lákavě! Juchu! Nakonec nám ale čas a pražská doprava nepřeje a na místo konání akce, do Paláce Akropolis, přijíždíme až hodinu před začátkem. Je horký červnový večer, všude kolem mě se ve hloučkách scházejí mí vrstevníci a sem tam i mladší a starší příznivci téhle skupiny. Na všech je znát radost, že tahle chvíli konečně nastala a všichni si dali záležet na tom, aby na nich bylo patřičně znát, proč jsou tady. Tahle pětice muzikantů má totiž velmi osobitou image. Většina černě oděných a make-upem ve stylu svých idolů zmalovaných holek i kluků se kolem sedmé začne přesouvat do sálu. Klub se rychle plní lidmi, posledních pět lístků, které byly k mání ještě před chvíli, je fuč. Ještě že jsme nic neponechali náhodě a koupili si lupeny v předprodeji! Sejdeme ze schodů dolů a nakonec se dostáváme až pódiu. Úspěch! Navzdory tomu, že je tu bezmála pět set šílenců, jsme ve 3. řadě.
Na scénu přichází předkapela, která jede s Black Veil Brides již od začátku jejich celého turné Evropě. Zezačátku mají sice trochu problémy s ozvučením, ale zpěvák Harry Radford to umí skutečně rozjet a co víc, umí dokonce i zpívat! I naživo zní čistě a dobře. Yashin, jak se předkapela jmenuje, hrají asi hodinu, každý účastník koncertu už po pár sonzích šílí, zpívá nebo skáče. Na závěr vystoupení skočí oba zpěváci do publika a Harry pokračuje ve zpěvu a přitom visí na tyči vedle podia. Vydělávat si peníze jako začínající muzikant fakt není jednoduché! Hlavní hvězdy večera na sebe nechají asi 45 minut čekat. V prostoru začíná být neúprosné teplo, všichni jsou vyčerpaní a plní očekávání.
A je to tu! Jako první přichází na scénu bubeník, po něm se postupně objevují čtyři zbývající členové skupiny. Fanynky i fanoušci ječí jako o život, kapela začíná hrát a přestavuje se (nejen) nováčkům mezi posluchači: „Hi Praha, we are Black Veil Brides from Hollywood California."
Po prvních pár tónech už se většina lidí chytá, nadšením spíše řvou než zpívají, sborově skandují refrény. Zpěváka je proto občas celkem špatně slyšet, ale nejsme přece na opeře a každý si to chce užít po svém. Většina davu se chce alespoň na moment dotknout jednoho ze své oblíbené grupy. Takže se všichni všemožně otáčí a vlní směrem k podiu. A že si to Black Veil Brides vychutnávají. Baskytarista si dokonce vypůjčí telefon slečny z první řady, natáčí sebe a následně i prostředí koncertu. A najednou, co se nestane! Chytíme trsátko jednoho z kytaristů. Radujeme a schováváme ho nenápadně do balení od papírových kapesníků, jelikož okolí kolem nás je jak hejno včel, každý po něm touží.
Ve 21.45 dohrají kluci píseň, která byla jako přídavek, jelikož dav skandoval název kapely ještě asi 10 minut po dohrání poslední plánované skladby. Následně si odchází odpočinout, aby další den odjeli do Rakouska. Po chvíli je konec. Ano, ta chvíle, na kterou jsme všichni tak čekali, vzrušeně si kupovali lístky, poslouchali jejich hity ve svých mobilech a MP3kách, malovali obrázky a psali vzkazy, které byly vloženy do knihy od fanoušků, jež byla americké pětce slavnostně předána; je za námi! Zmocňuje se nás smutek z prchlivosti této chvíle, někteří skalní fanoušci odchází ven k jejich tourbusu čekat, zda se jim nepoštěstí se s kapelou vyfotit nebo setkat. Sama mám fotoaparát plný rozmazaných, ale pro mě mimořádně cenných obrázků a videí a hlavu plnou nově nabitých zážitků. Napadá mě, že i předkapelu jsem podcenila, a že tihle kluci ze Skotska mají vážně potenciál.
Rozhodně to stálo za těch 433, - Kč, které jsem zacvakali za lístky! Atmosféra byla nepopsatelná a to, co vidíme na videích na You Tube nebo na fotkách z festivalů a koncertů, ji rozhodně nemůže zachytit…

Jak jsem se stala řidičkou…
Vyskočilová Aneta, 3. A, MA Beroun

Je pondělí sedm ráno, pro většinu lidí normální pracovní den, pro mě však nastává dlouho očekávaný a obávaný okamžik. Mám totiž s instruktorem domluvenou první jízdu v autoškole. Čekám na domluveném místě, nervózně přešlapuji a v duchu si opakuji moudra, která jsem dostala od táty a zkušenějších spolužáků, řidičů. Ale ani po patnácti minutách instruktor stále nepřijíždí a já už mám obavy, že na mě zapomněl nebo zaspal, takže mu raději volám. V telefonu mi ne zcela nadšeně oznámí, že už asi dvacet minut na mě čeká, třicet metrů ode mě. Připadám si naprosto neschopně, a to jsem se ještě ani nerozjela. Ale když nastoupím do auta, instruktor se usmívá, takže ze mě veškeré obavy spadnou. Je už od pohledu kliďas, takže jsem taky úplně v klidu.

Prvních sedm jízd je celkem v pohodě, tedy pokud vám nevadí hrkání, poskakování a prudké brzdění. Ale najedenou přijde parkování. Já se svými stošedesáti centimetry jsem ráda, že vidím zpoza volantu a oni chtějí, abych zaparkovala mezi dvě auta! No to snad nemůže být pravda! Nicméně to není tak strašné, jak jsme si já a moje fantazie představovaly. Jízda i parkování mi časem nedělají tak velké problémy a myslím, že budu mít ještě hodně času vypilovat vše k úplné dokonalosti.

Konečně jsem začala být pozitivní, ale to v tu chvíli instruktor s úsměvem spustí : ,, No tak ještě týden a už tu máme závěrečky!" Málem jsem projela křižovatku, aniž bych zastavila na stopce, když najednou mi instruktor šlápne na brzdu. „Co blbneš, ženská, tys neviděla tu značku, na co sakra myslíš?" „ Na nic, moc se omlouvám, nějak jsem ji přehlédla." Zase tak dobrá ještě nejsem, nastává sedm dní plných stresu.

Zvoní mi budík, ale tentokrát vstávám hned, aniž bych ho umlčela a spala dál. Dnes mám totiž závěrečky. Udělám si snídani, na kterou ani nemám moc chuť a během stolování si dělám ještě pár testů na internetu. Co kdyby tam byly právě tyto otázky. Minimální počet je 43 bodů, já svůj první „snídaňový" test jsem dneska udělala jen na 39 bodů! Je mi ještě více špatně od žaludku, tu snídani asi nechám bráchovi.

Čekám před domem, až mě vyzvedne instruktor. Když dorazíme na úřad, kde se testy dělají, je tu asi osm dalších nešťastníků, kteří dnes také dělají zkoušky. Sedím u počítače v učebně a přemýšlím nad poslední otázkou. Když už si myslím, že mám hotovo, dávám ukončit a na obrazovce se objeví dotaz: „Chce ukončit test?" kliknu na Ano a znovu na mě vyskočí tabulka: „Opravdu chcete ukončit test?" I když bych ještě mohla přemýšlet nad správným řešením, znovu raději klikám na Ano. Hlavně ať už to mám za sebou.

Najednou se objeví zelená obrazovka s nápisem „Gratulujeme!". Spadne mi kámen ze srdce, že to snad museli slyšet všichni kolem. Po té následuje závěrečná jízda, jsem už ale klidná, protože vím, že polovinu zkoušky už jsem udělala. Když dojedu do cíle, instruktor se jen usmívá. Vím, že mám splněno, hurá! A teď už jen tu maturitu…

Autor: Redakce

13.5.2013 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Starostka Hvožďan Markéta Balková.
56

Vesnicí Středočeského kraje roku 2017 je obec Hvožďany

I přes prohru s Chyňavou se rezerva Cábelíků veselila.
9

Novák: Klukům pomohla přítomnost Saboua

Vařit můžete i pod širým nebem

Nemusíte vařit jen v domě. Můžete si pořídit kuchyň, která bude stát pod oblohou, nebo alespoň pod krytým přístřeškem na zahradě. A není to ani tak složité.

Hrad Točník chce přilákat víc turistů

Beroun /FOTOGALERIE/ - Nejen letní prázdniny, ale pravděpodobně i zbytek letošní sezony se na hradě Točník ponesou ve znamení stavebních prací. Na třetím nádvoří se musí postavit nová zeď a zároveň mají být zpřístupněna další podlaží v Královském paláci, která by zatraktivnila prohlídku hradu.

V nemocnici přibudou nová lůžka i márnice

Beroun - Delší dobu nepřístupná vrchní část budovy přímo naproti vrátnici a vjezdu do areálu berounské nemocnice bude brzy opět v provozu. Právě v těchto dnech se tam pracuje na dokončení nových lůžek pro rozšíření kapacity a celkové zkvalitnění oddělení následné péče.

OBRAZEM: Kulturní léto už přilákalo stovky lidí

Králův Dvůr /FOTOGALERIE/ - Rock, country, metal, ale i dechovka, vážná hudba či pořady pro děti. To jsou jen útržkovitě žánry, které letos v létě čekají na návštěvníky Kulturního léta v Králově Dvoře. Pestrá nabídka má oslovit co nejširší počet obyvatel města.

Copyright © VLTAVA LABE MEDIA a.s., 2005 - 2017, všechna práva vyhrazena.
Používáme informační servis ČTK. Kontakt na redakci.
Publikování nebo šíření obsahu Denik.cz je bez písemného souhlasu
VLTAVA LABE MEDIA a.s., zakázáno.
Marketingové podmínky. Cookies