Chirurg a ortoped Tomáš Šebek se vydal na tři měsíce na misi, kde s Lékaři bez hranic pomáhal v nemocnici ve městě Léogâne. V rozhovoru, který si mohli čtenáři přečíst přesně před týdnem, lékař z Hořovic prozradil, co ho na Haiti překvapilo. Nyní se dovíte, jaké úrazy ošetřoval nejčastěji.

Jaký byl každodenní život lékaře?
Ráno jsme vstávali v půl sedmé. V sedm hodin jsme se nasnídali a v půl osmé jsme už byli v nemocnici. Ortopedický a chirurgický program jsme začínali vizitou našich pacientů, následoval operační program a práce na ambulanci. V průběhu dne jsme řešili urgentní situace, kdy do nemocnice byli přiváženi například pacienti s úrazy. Internisté začínali den v jiném rytmu. Starali se o pacienty na jednotce intenzivní péče. Na gynekologickém oddělení se rodilo dvacet až pětadvacet dětí denně a k tomu přibližně tři císařské řezy.

Ošetřoval jste mnoho pacientů, kteří se zranili kvůli své neopatrnosti? Měl jste chuť jim říkat, jak se mají chovat?
Ze začátku jsem ten pocit měl. Na Haiti je základní dopravní prostředek motorka. Jezdí na ní téměř všichni. Jejich ochranným prostředkem jsou pouze čepice a brýle. Tito lidé většinou utrpěli zranění hlavy. Druhým typem „kaskadérů“ byli takzvaní „kokomani“, což byli lidé, kteří lezli na kokosové palmy, a pak z nich padali. Všem těmto lidem jsem se snažil vysvětlit, že by je ochránila helma. Bylo to však zbytečné.

Jak jste trávil volné chvíle?
Posláním Lékařů bez hranic jsou dvě věci. Jedna je pomáhat a druhá podat svědectví. Na jednu stranu jsem chtěl poslat dál, co se na Haiti děje, na druhou stranu bylo psaní určitou terapií při vyčerpání, nebo když den nebyl takový, jaký jsem si ho představoval. Bylo prima se z toho vypsat. Většinou jsem psal po nocích.

Oblíbil jste si nějaké místní pochoutky?
Ano, byly to banánové placičky. Jedná se o velmi chutné jídlo, které se může podávat jako příloha zcela ke všemu. Je možné je nabízet i jako hlavní jídlo. Na banánových placičkách jsem vysloveně ujížděl.

Jak bude mise na Haiti pokračovat?
Cílem Lékařů bez hranic je pomáhat nemocným a dále vyškolit místní personál. Nemocnice v Léogâne, ve které jsem působil, bude Haiťanům v budoucnu předána jako hotový projekt s vyškoleným personálem, který si bude sám zajišťovat vlastní péči. Lékaři bez hranic se pak posunou do oblasti, kde budou potřebnější.

Dokončení rozhovoru s Tomášem Šebkem uvedeme v příštích dnech.