Léto se zase chýlí ke konci a mně tentokrát připadá, že prolétlo rychleji než jindy. Možná je to tím, že dost střídalo nálady. Ale ať bylo vedro k zalknutí, nebo lilo jako v deštném pralese, alespoň jsme si to pokaždé vyložili jako naléhavý důkaz o změně klimatu. K tomu zprávy z východní fronty, podle nichž je Rusko střídavě na koni nebo na kolenou. A nad vším se vznášejí obavy z brutálně zdražující elektřiny, nedostatku plynu a drahoty vůbec.

Jako bychom už v půli léta v myšlenkách přeběhli do podzimu a zimy, seděli v tlustých ponožkách ve studeném obýváku a jektali zuby. Přívětivé teplé dny nás skličují, protože cítíme, silněji než dříve, jak se nám po nich bude stýskat. A ten náhlý smutek přilétnuvší z budoucnosti umí být uprostřed pohody ještě palčivější, než když opravdu přijde jeho čas. Už teď je nám smutno za tím, co má teprve pominout. Když se tahle forma smutku promítne na papír, jde o „gramatické futurum nostalgie“, jak píše Milan Kundera v jedné ze svých úvah.

David Nesnídal
Pěna dní: Nadšikovnost

Letní výlety, cesty, dobrodružství, vlahé večery… To všechno v člověku ale naštěstí podněcuje ještě jeden sklon, který je skoro opačný. Jiný spisovatel, Robert Musil, ho s jistým vtipem nazývá schopností „těšit se na vzpomínky“.

Dva romanopisci tak pro nás objevují, že si dovedeme stýskat i za něčím, co ještě trvá, ale také se těšit na něco, co už bylo.

A tak se mi tento způsob léta nezdá nijak nešťastným, ačkoli si nedělám iluze, že nás pěkné letní vzpomínky v prosinci nějak zvlášť zahřejí. Ale věřím, že tak zlé to taky nebude.