Nicméně – je fakt, že občané na které bylo podáno oznámení – někdy sousedy, ale někdy i rodinnými příslušníky, se k jednání komise dostavili. Zde si přestupníci s ublíženými mohli věc prodiskutovat a vyjasnit – ať už se jednalo o špatné parkování, nadměrný hluk, veřejná pohoršení, drobné krádeže či pobíhání domácího zvířectva (ba i drůbeže) na veřejnosti. Je třeba připomenout i ten fakt, že tehdy lidé na vesnicích bydleli vesměs v takzvané staré zástavbě, ke které zpravidla v předchozích letech přibylo pár bytovek postavených JZD a místní lidé se vesměs znali. Neexistovala ještě bujará výstavba ať už nových domků či anglických rezortů, které dnes pevně obepínají celou řadu obcí.

Ale vraťme se k jádru pudla o kterém jsem chtěl pohovořit. Dávno jsem už zapomenul na to kdo komu chodil na třešně či nenápadně přemístil cihly na svůj dvorek, protože daleko častěji se mi vybaví takové ty – spíš – úsměvné případy.

Tak si jednou podala stížnost paní - známá jako nepřekonatelná místní drbna, která všechno znala a všude byla (a kde nebyla – tak tam určitě pojede), která si stěžovala na vlastního syna, že ji ubližuje. Vzhledem k tomu, že paní s manželem žila v bytovce 2+1 se dvěma dospělými syny a jejich občasnými družkami, nebylo divu, že tam občas mohlo k nějaké tlačenici dojít. Přišli oba – napučená matka i její dospělý syn. Paní srdceryvně vyprávěla jak ji její synek napadl – nejdříve slovně, ale pak ji hodil do křesla a uhodil naběračkou do hlavy. „Ještě tu mám bouli,“ ukazovala. A co na to syn? „Víte, ona máma nám uvařila polívku z pytlíku – a tu já nerad!“ No, to byl opravdu argument.

Vlastně, právě takovými argumenty si často ti naši malí provinilci zdůvodňovali proč provedli to či něco jiného. Ve vsi žil i dost známý pár – ani jeden nepracoval – paní Manka měla invalidní důchod, který její Tonda svědomitě propíjel. Spolu pak s vaničkou na kárce sbírali vše co kde leželo a dalo se prodat či vyměnit. A byla to Manka, která si přišla postěžovat, že jí Tonda fyzicky napadl – jinými slovy, že jí nafackoval. Předvolaný Tonda to nepopíral a jal se vyprávět: „Představte si, že jsem přišel z hospody domů a na stole stála láhev vína – ne zcela plná – ale víno to bylo. Tak se ptám Manky odkud je a ona mi vyprávěla, že byla na procházce a že potkala pana X, který ji pozval k sobě domů na kávu a štamprličku. Pak tam přišel i syn pana X a tak popíjeli ve třech. Na závěr návštěvy se s ní oba pomilovali a na rozloučenou ji dali nedopitou láhev vína. No, řekněte, nedali byste jí taky přes držku?“ - Tak to byl argument jak noha – a co s tím komise pak má dělat?

A do třetice – Přišla si postěžovat starší paní, že ji okrádá vlastní vnuk, který byl u každé lumpárničky tehdejších adolescentů a peníze na nějaké to pivo či panáka mu občas chyběly a tak šáhl babičce do šuplíku, kde měla uschovaný důchod. Na jednání komise mládenec nepřišel, dostavila se jen uslzená babička, která by chtěla, abychom téměř dospělému vnoučeti nějak domluvili. Vypočítávala jeho hříchy a zdálo se, že nejvíc jí mrzí jeho nadávky a vůbec neuctivé chování vůči staré osobě. „A víte co mi řekl? Že jsem úplně blbá – skoro jako Vy!“ Obrátila se na člena komise, který jakoby cítil z jejich slov takový nevyřčený podtext: „A to snad přece jen ne!“

A pak pracujte jako člen komise, když se vám dostane takového ocenění!

Autor: Vladimír Rogl