Brečet jsem začala na konci 3. dějství, kdy José zpívá “však já tě Carmen v srdci nosím, zbožňuji tě, o lásku prosím“ a ona na to: „znovu ti říkám ne, jsem svobodná a tak to zůstane,“ protože přelétavá Carmen v tu chvíli už miluje toreadora Escamilla. Duet podbarvuje zpěv dělnic z tabákové továrny: „Vivat, jaká krása, v písek krvavý, býk padá, kopí střásá.“ Kdo by tedy nebrečel nad zrazeným Josém, nevěrnou Carmen i umírajícím býkem. Myslela jsem, že děj žádné jiné opery nepřekoná smutek tohoto večera. Byl to omyl. Jenůfka jej překonala.

Melodičtější hudbu, tak moderní a krásnou, která zní od prvního do posledního tónu Janáčkovy opery Její pastorkyňa, jsem dosud neprožila. Děj i hudba jsou tak jímavé, že už ve 2. dějství jsem začala plakat. Z očí se valily potoky slzí, kapesník mi nestačil. A když Jenůfka zazpívala „Ej mamičko, kterak jste ho pochovaly,“ potoky slzí se změnily v řeku a já se proplakala až k samému závěru opery.

S obavou jsem se zamyslela sama nad sebou a položila si otázku, zda netrpím nějakou citovou deprivací, či emoční vadou, když mé dojetí roste od opery k opeře. Mám ještě vstupenku na Aidu, to je také smutný příběh a půjde-li to takhle dál, probrečím ji už od prvního dějství a po celou tu dlouhou dobu, budu svým pláčem a popotahováním rušit své sousedy.

V Aidě jde o válku, zradu a lásku dvou sedmnáctiletých dívek, otrokyně Aidy a princezny Amneris, k jednomu muži, mladému, krásnému kapitánu Radamesovi. Ale diváci operu určitě vyhledávají i pro nádherný zpěv Židů. Tak tomu alespoň bylo u mne.

V roli Aidy hostovala slavná cizinka, postarší diva, blížící se padesátce, co v pohodě přezpívala celý orchestr, i když to rozbalil na plné pecky. Zpívala krásně, měla skvostný hlas, ale do metráku jí mnoho nechybělo. Její prsa se dmula od zlaté šerpy v pase až k ohryzku. Vlasy měla stažené dozadu, prvních pět centimetrů bylo rezavých, pak následovala kudrlinková čerň do půli zad.

A namísto sedmnáctileté, rozkošné otrokyně, jsme viděli korpulentní, starší paní, která když měla přeběhnout jeviště lehce jako jarní vánek, musela po pár krocích ustat, protože nestačila s dechem a prkna, jež znamenají svět, se pod jejími kroky silně otřásala a kulisy hrozily možným zřícením. Utírala jsem si slzy tichého smíchu a kapesník si přidržovala před obličejem, aby milovníci Verdiho nebyli pohoršeni.

Mladého kapitána Radama zpíval starý pán. Prošedivělý, ale ztepilý. Nohy měl slabé jako nitky, ale hlas silný jako zvon. Hodně se podobal kulisám, protože, stejně jako ony, stál nepohnutě, téměř v pozoru a to po celé dějství. Můj tichoučký smích opět probublával napovrch a způsobil, že mí sousedé trošičku zneklidněli.

Do role Amneris byla obsazena známá zpěvačka. Junonská paní, trošku v letech, trošku při těle, kterou miluji nejen kvůli jejímu zpěvu, ale i pro pohotový vtip a usměvavý obličej. Samozřejmě, že zvládla svůj part na jedničku, byla báječná a já si jejího zpěvu užívala. Závěrečnou árii měla Amneris zpívat ve stoje. Mezitím ale musela padnout na kolena a na konci písně se znovu postavit. Když statná, plnoštíhlá Amneris, padla na svá kolena, jeviště zadunělo a já se chytila područek, jak jsem se lekla. Z kleku se už Amneris na první dobrou nedostala. Opřela se proto nejprve prsty o podlahu, provedla kočičí hřbet, pak pokrčila levé koleno do pravého úhlu, o něj si opřela obě své dlaně, mocně se odrazila a švihem se postavila do stoje spatného.

To už jsem fakt nezvládla, dusila jsem se smíchem a kapesník si rvala do jícnu. Všude kolem mne vážné tváře, nikdo neplakal, nikdo se nesmál, jen já. Co dělat, aby si toho ódium nevšimlo? Předstírala jsem pláč, což bylo v tu vážnou chvíli pro mé sousedy jistě snesitelnější, než kdyby uslyšeli tlumený smích.

Autor: Ivana Výborná