Po roce 1945 převzaly národní výbory do své správy všechny stávající soukromé a spolkové školy. Dne 21. dubna 1948 vydala vláda školský zákon o jednotném školství. Vznikaly městské hudební ústavy. Zákon řešil podmínky jejich zakládání, byly vypracovány jednotlivé učební plány a osnovy. Nezmizely však potíže s finančním zabezpečením škol i učitelů, kteří často museli překonávat nízkou existenční úroveň jen nadšením a láskou ke svému povolání. Také v Hořovicích byl ustanoven od 1. září 1949 Městský hudební ústav, který od počátku nese jméno houslového virtuosa Josefa Slavíka, který právě v Hořovicích strávil část dětství. Zakládajícím ředitelem byl Jaroslav Hübner (1924-2001), který mimo vedení ústavu vyučoval přípravné hudební výchově, hudební nauce a hře na klavír. O 161 žáků pečovalo dalších sedm pedagogů, mezi nimi i letos jubilující Kliment Matějka (1890 – 1959).

Strýc kdysi národního hrdiny Julia Fučíka (1903-1943) začal kariéru vojenského kapelníka v Sarajevu, kde hudba 86. pluku jako jediná vojenská kapela ve městě zajišťovala vojenské i civilní akce, pořádala velké symfonické koncerty, divadelní představení i důstojnické zábavní večery. Po třech letech se pluk přesunul do Budapešti do Nadasdyho kasáren v jihovýchodní části města. Kapela se stala jednou z osmi vojenských hudeb, které v Budapešti působily. Vládla zde velká a často nečestná konkurence, ale šest z osmi kapelníků byli Češi; vedle Fučíka také Václav Janda, Otakar Přibík, Josef Král, Josef Gedenk a Jindřich Moravec. Praxe v dobré plukovní hudbě se skvělým kapelníkem byla z hlediska hráčské kvalifikace srovnatelná se studiem na kvalitním hudebním učilišti. Nezanedbatelné byly také i dobré výdělky hudebníků.

Základní vojenskou službu si u pluku s oblibou odbývali konzervatoristé (pozdější profesor brněnské konzervatoře Stanislav Krtička; 1907-1910), jiní adepti hudebního umění přicházeli již ve čtrnácti letech jako elévové (houslový virtuos Bohuslav Leopold; 1902-1910). Fučík byl v té době již velmi známým a uznávaným skladatelem, přítomnost ve městě s mnoha kulturními a společenskými možnostmi mu prospěla. Také blízkost Prahy a Vídně byla výhodou, zvláště ve styku s renomovanými nakladatelskými domy, mohl navštěvovat příbuzné, pořádat koncerty či konkurzy elévů. Budapešťské období se stalo nejdůležitějším v jeho skladatelském a aranžerském životě. V květnu 1909 byl však 86. pluk přeložen do provinční Szabadky (dnes Subotica v Srbsku) daleko od center kulturního dění.

Vznik orchestrů koordinoval inspektorát vojenských hudeb

Julius Fučík po půlročním působení odešel k 92. pěšímu pluku do Terezína, Kliment Matějka však zůstal. V srpnu 1914 byla část 86. pluku vyslána do Slavonska proti Srbsku a následně přesunutá na frontu do Haliče proti Rusku, druhá část byla převelena na frontu v Bosně a Hercegovině proti Srbsku. Po staré hudební slávě zbyl jen ještě dnes hraný plukovní Szveteney-Marsch Johanna Sterna. Krátce po vyhlášení samostatného československého státu nařídilo ministerstvo národní obrany soupis bývalých rakousko-uherských vojenských hudebníků a kapelníků české národnosti a rozhodlo postavit v místě každého posádkového velitelství posádkovou hudbu o 60 hudebnících. Do služby se přihlásilo na 5 000 hudebníků. V roce 1919 vznikl inspektorát vojenských hudeb, který koordinoval vznik posádkových orchestrů.

V následujícím roce proběhla reforma československé armády a v jejím rámci došlo i k reorganizaci hudebních těles. Všech čtyřicet osm hudeb dostalo ucelený ráz založený v jednotném ladění a tempu. Kliment Matějka poválečnou kariéru po unifikaci branné moci započal jako rotmistr dirigent posádkové hudby československého 46. pěšího pluku v Chomutově (1919-1922), pokračoval u 16. pěšího pluku v Rožňavě (1922-1925), a jako štábní rotmistr u 37. pěšího pluku v Levoči (1925-1929) a 26. pěšího pluku v Banské Bystrici (1929-1939). Po rozpuštění vojenských hudeb přestěhoval do Hořovic, do domu č. 461.

Nejprve si založil vlastní hudební školu, ale pak věnoval své síly a zkušenosti žákům Městského hudebního ústavu Josefa Slavíka Hořovice, kde vyučoval v letech 1949- 1953, a pak ještě ve školním roce 1955 -1956, kdy se v roce 150. výročí narození patrona školy zúčastnil také učitelského koncertu. Vedle pedagogické práce dirigoval symfonický orchestr hudebního spolku Smetana i Velký dechový orchestr. Spolupracoval také s Městským oblastním divadlem Hořovice jako dirigent, instrumentalista a skladatel scénické hudby. V závěru života žil v nedaleké obci Tlustice. Zemřel 19. března 1959 v Hořovicích, kde je také pochován.

Květuše Ernestová