A najednou máš na krku trapasy, o kterých se ti ani nesnilo. To, že řediteli jedné školy z hlavy vyrůstají dvě mohutné snítky jmelí, který byly ve váze za ním a na obrázku silně připomínají parohy, je ještě maličkost. Daleko „zábavnější“ je situace, kdy člověk nestihne ten správný okamžik a mezitím co nastavuje hejblata na aparátu, aktéři odejdou ze scény. Hanba mne fackovala, když mne šéf uložil udělat reportáž na slavnosti významného slánského závodu v Hejtmanském dvoře, kde se měl mimo jiné předávat i šek starostovi města. Jelikož akce byla den před uzávěrkou, přidělili mi redakční „digitál“, který jsem tehdy držel poprvé v ruce. Zákonitě se stalo to, co je černou můrou fotoreportérů. Starosta převzal obří šek a odkráčel z pódia, aniž se mi podařilo stisknout spoušť. Po chvilce váhání jsem se osmělil, došel za starostou, který seděl s generálním ředitelem v salonku u kafe a požádal je o opakování slavnostního aktu. Oba pánové měli naštěstí pro moje trable pochopení a s jistým pobavením znovu zapózovali - byť už ne na pódiu.
Co se fotografuje nejlépe? Celebrity, zvířata, senioři nebo děti? Ono je to někdy prašť jak uhoď! Někdy je tato práce spojena s nervozitou či vztekem, ale i určitou dávkou šibeničního humoru! Ostatně, posuďte sami: Koně postojí, celebrita většinou taky. Při ostře sledované návštěvě čtyř prezidentů ve Slaném jsme měli vyhrazený plácek u kašny na náměstí, kde jsme trčeli přes tři hodiny. Minutu před příchodem vzácných hostů se na náměstí přiřítili kameramani polské televize, kteří nás se svou technikou doslova smetli. Jindy zase mne pozvali do domova seniorů, kde si jeho obyvatelé stěžovali na bývalé vedení. Při tomto setkání si mne neustále fotily dámy z managementu domova, ale když jsem si na závěr besedy chtěl udělat pár snímků i já, protestovaly: „Nás nefoťte, my si to nepřejeme!“
Nezapomenu ani na slavnost při výročí založení místní školy jedné obce na Kladensku. Udělal jsem několik rozhovorů s žáky, pamětníky i kantory a udělal pár snímků. Fotil jsem samozřejmě i při vyvrcholení programu v místním kulturním domě, kde s projevem vystoupil významný krajský činitel. Jeho projev jsem pečlivě zaznamenal a udělal i několik snímků příslušného činitele. Ve svém zaujetí jsem nepostřehl, že politik měl přímo za hlavou obrovský plakát s nápisem „nejhezčí české prdelky“ Snímek jsem samozřejmě pro reportáž nepoužil – i když by možná čtenáře pobavil víc než obrázky ostatní.
A jednu perličku nakonec: Den otevřených dveří v jedné slánské mateřince. Příjemné prostředí, milý personál, hravé dětičky. V koutě učebny si děti zřejmě hrály na hejno kuřátek. Sedaly, ulehaly a byly prostě k sežrání. Jakmile jsem však na ně zamířil aparát, vystartovala na mne paní učitelka s výkřikem „Mně ne!“ a nastavila dlaň proti objektivu. V tom okamžiku se z hejna kuřátek stala smečka divoce řvoucích kojotů s napřaženými ručičkami. Divíte se, že jsem s láskou zavzpomínal na jistého Herodese?
Autor: Vladimír Rogl
Vladimír Rogl:
Ing. Vladimír Rogl (1936) je původním povoláním, jakožto absolvent Zeměměřické fakulty ČVUT, redaktorem map. Téměř 30 let pracoval jako programátor samočinných počítačů. Od roku 1993 spolupracuje s Vydavatelstvím Gelton, po devíti letech začal působit i ve Slánských listech, kde se zaměřuje především na rozhovory, reportáže, krimipříběhy i exkurze do nedávné historie Slaného. V devadesátých letech působil také v pražském Dobrém večerníku a Zemských novinách. Od roku 1945 byl členem Junáka, v letech 1968-1970 působil v Ústřední radě Junáka. Dlouhá léta vedl dětský turistický oddíl v Praze na Vinohradech a je autorem či spoluautorem osmi publikací pro mládež s turistickou a tábornickou tematikou. Jeho kniha U táborového ohně byla v roce 1968 oceněna výroční cenou nakladatelství Olympia. Za svou činnost v Junáku byl v průběhu padesátých až sedmdesátých let několikrát vyšetřován orgány StB.
