V živější paměti nás místních stále zůstává hrůzný pohled na hromadu chatek, převrácených a rozlámaných ničivou povodní uprostřed léta v roce 2002. Ochotní vedoucí tenkrát přijížděli pomoci tábor znovu postavit, vybavit, zkrášlit. Od té doby tábor funguje a žije, jak má. Sjíždějí se do něho děti ze všech končin republiky, nejvíc ze Středočeského a Severočeského kraje.  A velmi rády, opakovaně.

Touží každoročně prožít kousek prázdnin se svými táborovými kamarády a svými vedoucími. I ti se rádi každým rokem vracejí. Svěřila se jedna z vedoucích, (Šárka), že je tu letos už po šestnácté, poprvé že přijela kdysi dávno jako šestiletá. A takových věrných duší je prý v kolektivu hodně, skoro všichni. (Katka, Bucho, Adélka…)

Mnozí z nich, například Stráča, obětují táboru svou dovolenou, všichni pak spolu vymýšlejí a připravují celotáborovou hru, soutěže a denní programy. Jsou profesí nejen pedagogové. Jeden dlouholetý vedoucí je železničář ( Óňa), jiný grafik (Radim). Je snadné poznat, že ani jeden oddílový vedoucí nepřijel pouze si přivydělat, jako na nějakou nutnou brigádu. Čím to? Většina kolektivu sem jezdila už od dětství, nejšikovnější z patnáctiletých se stali nejdřív praktikanty, kteří se snažili důvěru nezklamat a makat s nadějí, že si je jako už osmnáctileté hlavní vedoucí povolá do funkce vedoucího oddílu.

Už kolikátý rok jsou táborníci v tuto dobu ve vsi nepřehlédnutelní. Louka pod benzinkou obden ožívá dětskými hlasy a hýří barvami, když jejich družstva hrají oblíbený brenball, flotila deseti nafukovacích člunů Pálava se staršími dětmi v oranžových vestách je rovněž zdaleka vidět. Děti jsou samozřejmě s předstihem zacvičeni zkušeným vodákem (Šumákem), který velel plavbě dětí po Berounce dokonce 160 krát.

Připlouvají ze Žloukovic, z Račic a bůhví odkud ještě. Přistávají spokojení a jsou vesele vítáni. Potkáte je na vycházkách na nižborský zámek, Hradiště a na dalších výletech, i celodenních. Už se vypravili na hrad Křivoklát, do Koněpruských jeskyní, do Aqaparku v Berouně, v současných vedrech chodí nejraději na Panskou louku k vodě. Kdo by chtěl hudrovat, že jsou táborníci kdovíjak hluční (nejsou), ten přece nemůže čekat, že bude celý den v táboře ticho jako v kostele. To by museli všichni spát nebo bez pohybu lenošit. To nechtějí a ani neumějí. Naopak - v pohybu, soutěžení, ve sportech, na výpravách do historie a přírody jsou ve svém živlu.

Mají zde svou klubovnu, hernu, projektor a disky s pohádkami, to jen kdyby venku lilo jako z konve, pěkné hřiště na vybíjenou, přehazovanou a volejbal, čtyři pingpongové stoly, sítě na badminton a ostatního náčiní plný sportsklad. Nemají kola. Bylo by nebezpečné pustit peleton dětí na zdejší silnice plné zatáček a divokých motoristů. Nikdo netouží být v sedle neustále ve střehu a nevnímat hezkou krajinu okolo.

Děti shodně potvrzují, že na loďkách nebo ve stínu lesa je jim rozhodně líp. V táboře mají zájmové kroužky, kde si mohou vybrat činnost, která je baví nebo k čemu mají vlohy. Třeba k malování, jiného zas baví trénovat se v lukostřelbě, hrát šachy nebo divadlo. Mají moderní kuchyni, šikovné, obětavé kuchařky Janu a Mílu a jejich starostlivého šéfa (Janu). V jedné z chatek mají novou dobře vybavenou ošetřovnu, pyšně zvanou Nemocnice, v ní zkušené zdravotnice Mácu a Barču. Ty umějí nejen ošetřit odřené koleno, vykroutit klíště, dohlédnout nad správným užíváním předepsaných léků, ale i dítě vyslechnout, utišit, pohladit a ty nejmenší s citem pochovat stejně jako maminka. I Letos opět mají v čele dlouholetého zkušeného „hlavase“ Ivču a jeho pravou ruku Slávka. Dlouhých 15 dnů ukočírovat veškeré dění v táboře a uspokojit programem kolem stovky dětí není určitě žádná havaj. A teď se jim to znovu plně daří.

Na konci každého dětského tábora bývá neobyčejně veselo i neobyčejně smutno. Veselo bývá při společném dovádění v maskách na táborovém karnevalu a neobyčejně smutno na poslední diskotéce při loučení s kamarády v oddíle, s táborovými láskami, s „jejich“ vedoucími. „Potečou nám slzičky“ upřímně přiznávají čtyři starší dívky. Kluci jen stydlivě mlčí.

Je vždycky smutno, když táborem zazní poslední večerka, stejně i na posledním nástupu, když se spouští vlajka. Celý dlouhý rok budou táborníci na svůj tábor „Berounka“ nostalgicky vzpomínat. A už se těšit na ten příští. Až táborníky potkáte, usmějte se na ně, odpovězte na pozdrav. Nic to nestojí a dětskou dušičku to pohladí. Přejme jim ten kousek zatím ještě bezstarostného života, společně s kamarády prožitý zde v krajině, kterou si zamilovali.