Ze sloupu v Lapidáriu Národního muzea v Praze tak zůstalo zachováno pouze několik fragmentů, které byly využity jako studijní materiál při volné obnově zničeného díla. Cesta k jeho opětovnému vztyčení byla provázena emotivními výpady příznivců i odpůrců tohoto záměru. Mnohé z argumentů obou znesvářených skupin však nebylo podloženo odborným studiem pramenů. Proto se zdá být symbolické, že několik týdnů po letošním osazení sloupu, byť v podobě volné kopie (akademický sochař Petr Váňa), byla k tomuto tématu vydána faktograficky kompaktní publikace.

Autorský kolektiv pracoval ve složení Ondřej Jakubec, Pavel Suchánek, Vít Vlnas, Alessandro Catalano, Olga Fejtová, Michal Šroněk, Jiří Mikulec a Barbora Jiřincová. Na textu každého autora je patrné, že v mariánských reáliích zpracovává téma, které je mu odborně blízké. Základním „stavebním kamenem“ knihy je kapitola věnovaná Staroměstskému náměstí jako místu paměti a symbolickému prostoru komunikace a konfrontace (Vít Vlnas). Také další členové autorského kolektivu přinášejí komplexní pohled na dobový rámec ohraničující duchovní, světský a postmoderní obzor, jehož pomyslným středem je (nyní opět vztyčený) staroměstský mariánský sloup.

Kladně je nutné hodnotit objektivitu autorů jednotlivých kapitol – ve svých textech nepodléhají záměru změnit pomyslná znaménka z dříve téměř bezvýhradně záporných (sloup jako nástroj poroby a propagandy) na jednoznačně kladná (vztyčení nově vytvořené volné kopie sloupu jako symbolu smíření, popř. jako záměru památkové restituce urbanistické podoby Staroměstského náměstí). Kapitoly věnované souvislostem pobělohorské restaurace katolicismu v Čechách (Alessandro Catalano) i rekatolizaci Prahy v 17. století (Olga Fejtová) nestojí v rozporu se statí pojednávající o katolické zbožnosti a náboženských rituálech v pobělohorské době (Jiří Mikulec).

V množství odborně utříděných informací (bohatý soubor poznámek) vnímavý čtenář pochopí objektivní skutečnost pobělohorského období. Provedení rekatolizace sice bylo záměrem příslušníků panovnického rodu, ale metody provedení nelze zaměňovat se zkušenostmi z doby nedávno minulé. Habsburští panovníci jako čeští králové disponovali kurfiřtskou hodností - korunovace svatováclavskou korunou a vláda v zemích Koruny české pro ně byla důležitá. Na stránkách knihy je objektivně dokázáno, že stavbu sloupu podporoval císař Ferdinand III. z titulu českého krále na paměť obrany Prahy jako hlavního města království nad švédskými vojsky – aspekt náboženství zde byl v tomto konání důležitý, ale nikoliv prvořadý.

Také v kapitole věnované mariánským sloupům v českých zemích (Pavel Suchánek) je přesvědčivě doložena spontaneita obyvatel jednotlivých měst a městeček při jejich vzniku. V textu je zmíněn mezník v podobě letopočtu velké morové epidemie – počínaje rokem 1680 značně stoupá počet nově vztyčených morových sloupů se symbolem Panny Marie – dělo se tak jistě nikoliv politicky ultimativním příkazem z dvorského centra ve Vídni. V závěrečné kapitole nazvané Staroměstský sloup jako nositel pobělohorského mýtu (Barbora Jiřincová) je pojednáno o úloze sloupu jako „roznětky“ sporů o smysl českých dějin, jejichž dozvuky dolehly do současné doby.

Publikace obsahuje malé nepřesnosti – na str. 275 historik František Palacký umírá v roce 1976 (!). Dále - emigrace nekatolíků do Saska se mj. nekonala z důvodu dobrého dopravního spojení s původní vlastí – v 17. století jistě nebyla doprava obousměrně organizována – z dnešního pohledu je taková představa ahistorická.

Kniha Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze je kvalitním příspěvkem do diskuse probíhající v postmoderní přítomnosti. Přečíst by si ji měl každý zájemce o historii, ale zejména ti, kteří se v diskusích ohledně obnovy staroměstského mariánského sloupu nesmiřitelně, často pomocí nepodložených argumentů, nesmyslně osočují z mnohdy absurdních úmyslů. Autoři publikace předkládají fakta příběhu mariánské statue v Praze odborně, objektivně a bez emocí. Instalace nynějšího uměleckého díla na původní místo by neměla kultivovaného a vzdělaného člověka urazit.

Stanislav Vaněk