Už nevím, kdo to byl, v dětství se vyskytl člověk, který mě učil poučku z historie, že Teta kazí Libuši. Určitě člověk nezodpovědný, jehož cílem bylo zanést do dětské hlavy zmatek. Později jsem pochopil, že Libuše nepotřebovala kazit, když přesně věděla, kde zakladatel slavné české dynastie prohání voly u pluhu.

Kazi sbalila Bivoje, snad proto, že byl schopný sehnat vlastními silami obživu, spíš bych řekl, že to muselo být kus chlapa, hodit si kance přes rameno a složit ho před… snad bych jí mohl říkat princezna? Dnes by měl větší úspěch třasořitka s velkým balíkem. Nemuselo by se jednat o maso.

O Tetě žádnou pomluvu neznám, v Blesku jsem se nic nedočetl, moje teta to nebyla. Tetín je na skále nad Berounkou. Stará pohlednice se sem určitě hodí. Z roku 1916, na trati dýmá lokomotiva. Tuhle fotku bych býval rád porovnal, na místo, odkud fotil někdo tenkrát, se nedostanu.

Počasí mi přeje, po dešti se vyloupl nádherný den, vedra z minulých dnů se rozhodla, že počkají na kalendářní léto. Úpravy na berounském nádraží naštěstí úplně nezlikvidovaly občerstvovací možnosti, i když…Točené za 17 nechť považuji od nich za odpustek.

Tetín zdola vypadá jako nedobytný hrad. Z Berouna vede nahoru silnice, kterou bez problémů vyšlape i průměrný cyklista. Zdatnější a chytřejší mě vždycky upozorňovali, že jezdím příliš těžký převod. V poslední době jsem začal těmto hlasům naslouchat. Abych byl přesnější, nic jiného mi nezbývá.

Projíždím vesnicí křížem krážem, odškrtávám ve svých dvou publikacích jednu fotku za druhou jako neporovnatelné. Zlost se nedostavila. Můžu se rozčilovat na takové vyhlídce?

Kolo poctivě vedu. Na lavičce sedí mladé děvče. Jezdívám po krajině a hledám víly. Asi ne, má v jedné ruce foťák a v druhé mobil, kterým sděluje někomu své dojmy. Kdyby se dostavil krasavec, ani ho nemá čím obejmout. Místo něj se na vyhlídku štrachám já. Je zde dostatek místa pro nás oba, stejně se raději držím kousíček stranou. Někdy se prý divoženka přestrojí za vílu. Je to jen ženská, některé bývají zákeřné. Na skále pak stačí prstíčkem do dědka strčit. Mám bujnou fantazii, děvče z 21.století domluvilo a kochá se, stejně jako já.

Hledám dál, téměř marné hledání mě odměnilo. Tetín prolezu za 4 hodiny velice podrobně, kdybych přijel, nafotil, odjel, nepoznal bych tolik. Hospoda otvírá až ve 4 odpoledne, musím vytáhnout svoje zásoby. Chutnalo mi, jenom rohlíky si příště v Berouně na nádraží nekoupím. Sice za korunu padesát kus, po pár hodinách podivný kus téměř nedopečeného těsta. Ušetřil jsem.

Jsem maniak, takže sebou vozím více publikací, než můžu za den stihnout. Někdy bych potřeboval soumara. Chtěl jsem vyrazit do Litně, ale po osvěžení vodou ze své flašky jsem pochopil, že všechno se stihnout nedá. Cesta do Srbska už je jenom příjemná, dole čeká pingl s pivem, železniční zastávka v dohledu. Navrch cesta Z Radotína do mého bydliště v Podolí. Železničáři se svými výlukami se dostavili právě sem.

Autor: Václav Víšek, Vencovy pindy