Je určitým paradoxem, že je tady po více než sto letech, tedy v roce 1108, potkal podobný osud. V tomto roce seděl na českém knížecím stolci zmíněný Svatopluk, který proslul velkými vojenskými výpravami proti Uhrům a Polákům. A právě za údajné spolčování Vršovců s Poláky dal tento panovník pokyn k likvidaci rodu na jeho hlavním hradišti Vraclav u Vysokého Mýta. Dle kronikářských záznamů byl zde 27. října 1108 spolu s mnoha příbuznými zavražděn přemyslovskými vojáky předák Vršovců Mutina. Ale podobným drastickým zásahům neunikla ani další místa včetně Libice.

Černý konec správců libického hradiska 

Jedinými známými správci zdejšího hradiska byli Božej a jeho syn Bořut. Kronikář Kosmas byl současníkem tragických událostí na Libici, takže je velice sugestivně dokázal zachytit:

Zatímco usedal Božej ve vsi Libici, neznalý, žel, svého osudu, se synem a manželkou právě k obědu, přistoupil k němu chlapec, řka: „Hle pane, běží sem mnoho lidí v nepořádku úprkem přes pole.“ Ale on pravil: „Přicházejí z vojny, ať k nám přijdou s požehnáním Božím.“ Co ještě to říkal, hle, divoký Krása otevře dveře a zablesknuv vytaseným mečem, zvolá: „Pryč s tebou zlosyne, pryč, ty protivný, jenž jsi mého příbuzného Tomáše zabil bez příčiny v čas postní.“ I vstav jeho syn (Božejův) Bořut, vece: „Co to činíte bratří? Je-li nařízeno, abychom byli zajati, můžeme být zajati bez zbraní a bez hluku,“ a v tom již měl, aniž to tušil, vražen meč do břicha až po jílec. A v té chvíli i zbrocený ještě krví synovou meč byl do hrdla otcova vražen. A ti zbojníci, jako dobyvatelé hradů, rozebrali si nesmírné poklady, a jak praví Cato, nazmar zakrátko přišlo, co získáno za dlouhou dobu. Neboť z takového bohatství nezbylo ani kouska látky, aby jí byla pokryta jejich těla, nýbrž bez rakve a bez pohřbu byli - dne 27. října - Božej a jeho syn Bořut jako hovada hozeni nazí do jámy. (Kosmova kronika česká, Chronica Boemorum)

Kronikáři uvádějí, že při tomto likvidačním zásahu mělo v Čechách přijít o život na tři tisíce Vršovců, včetně žen, starců a dětí. Po masivním vyvraždění v roce 1108 se dokázala zachránit z rozsáhlého rodu snad jenom jedna rodina. Ovšem tito zbylí Vršovci se ještě do konce 12. století v podstatě postupně prosadili, protože získávali zpět dřívější pozice. Například Nemoj II. se stal nejdříve kastelánem v Litoměřicích a kolem roku 1160 i královským komorníkem. Jeho bratr Jarohněv se zase objevil jako kastelán v Žatci.

Co zbývá dodat? Vyvražďování konkurenčních rodů či rodin představovalo v raném i vrcholném středověku jednu z cest, jak ten svůj rod udržet u moci, sjednotit určité území a podržet si nad ním pevnou vládu. Jakkoliv byly podobné praktiky nehumánní, je třeba si uvědomit, že tehdy představovaly běžné systémové prostředky na její podporu. Mnohé příklady by se určitě našly i v jiných okolních zemích. A Vršovci společně se Slavníkovci, samozřejmě, že s Přemyslovci patří k počátkům českého státu.

Libické hradisko ztratilo v průběhu 12. století svoji bývalou důležitou funkci. V listinách Přemysla Otakara I. z roku 1228 a Václava I. Z roku 1233 je Libice už zařazena do hradského obvodu havraňského a podána je klášteru sv. Jiří v Praze. V Libici stály v té době zřejmě dva kostely. První starší byl zasvěcen Panně Marii, novější potom sv. Jiří, ten se polohou zřejmě nacházel v místech ještě staršího kostela sv. Bonifáce. Roku 1336 abatyše kláštera sv. Jiří prodala zdejší manský dvůr spolu s rychtářstvím v Libici a v okolních vesničkách Ješkovi ze Všechlap.

Na akropoli libického hradiska jsou dnes kromě jiného k vidění makety základů budovy ze začátku 12. století. S dalšími zajímavými exponáty se návštěvníci mohou seznámit ve zdejší Pamětní síni slavníkovské Libice v budově obecního úřadu. Otevřeno je po celý rok, nejlépe je návštěvu domluvit na telefonu 325 637141.

Autor: Milan Čejka