Na turnaj přijelo sedm družstev ze Slovenska a jedno družstvo z České republiky. Hrálo se Švýcarským systémem na 5 kol s časem na partii 90min+30 s bonus za tah. Josef se ujal kapitánské pásky a usadil se na 1. desce. Táňa na druhé desce měla jasný úkol získat co nejvíce bodů. Matematika byla prostá, za výhru tři body, remíza bod a prohra nula. Pohled do startovní listiny ukazoval, že jde o silný turnaj a získat body bude náročné. Josef i Taťána bojovali o každý bod, někdy s větším či menším úspěchem. Náročné tempo turnaje, kdy se hrála dvě dvoukola si vybralo také svoje. Do posledního kola jsme vstupovali s nadějí na medaili. Bylo nutné vyhrát alespoň na jedné šachovnici a na druhé remizovat.

Očima Josefa

Můj soupeř zahájil hru opatrně. Měl ještě v živé paměti, naše poslední měření sil, kdy dostal lekci z útočného šachu. Po třech hodinách naše partie skončila remízou. Poslouchal jsem Táňu jak hlasí tahy. Její hlas byl vyrovnaný a klidný. Věděl jsem že stojí dobře a něco má v plánu. Odešel jsem z místnosti abych ji nerušil svojí přítomností. Usadil jsem se v předsálí a čekal. Po půl hodině kolem mne procházela Táňa a jen špitla: "jdu něco zkusit". Více jsme si podle pravidel nesměli říct. Znamenalo to je to riskantní, ale když jde o medaile zkusiíe vše. Po další půlhodině doběhla se slzami radosti v očích, povedlo se, jsme bronzoví.

Očima Taťány

Na turnaji se mi dařilo. Role dvojky mi vyhovovala a když Pepa zaváhal, sbírala jsem body já. Už se za ty roky známe. I když nevídim na jeho šachovnici, podle hlasu poznám, jak se mu daří. Turnaj byl náročný a dvojkola se hrála do pozdních večerních hodin. Času na spánek moc nebylo. Do posledního kola jsem nastupovala s cílem vyhrát. Josef skončil dříve a na mne zbyla ta tíha odpovědnosti za výsledek celého turnaje. Soupeřka hrála dobře a nakonec jsme dospěli do vyrovnaného postavení.

V takovém postavení jeden chybný tah nebo ztráta rovnováhy znamená okamžitou prohru. Pokud jsem chtěla vyhrát, musela jsem vsadit vše na jednu kartu, hop nebo trop. Nabídla jsem soupeřce otráveného jezdce za cenu, že můj pěšec uteče a promění se v dámu. Soupeřka po mém posledním tahu, kdy můj napadený jezdec zůstal bez ochrany, počítala. Minuty běžely a nakonec jej vzala. Po nahlášení tahu si uvědomila jakou cenu měl ten můj kůň a vzdala se. Na slavnostním zakončení jsem měla ohromnou radost z toho jak to vyšlo. Oba dva jsme spokojeně usedli na vlak a vypravili se na šestihodinovou cestu domů.