Hradilková: Společnost se postiženým neotevřela, je uzavřená a segregující

Nevidomý umělec dostal „metál“: Díky focení jsem potkal Wericha i Horníčka

Nynější manažerka a metodička v sociálních službách má v paměti živou zkušenost z ústavů v komunistické éře. Děti s postižením tehdy vyrůstaly v naprosté izolaci. „Bylo to dvojí postižení – neviděly, a navíc jim byl odebrán život mezi ostatními lidmi, nemohly je poznávat a učit se od nich,“ vypráví.

Rodinné stigma

Cílem sociálních služeb je podle Hradilkové začlenění člověka do společnosti, nikoliv jej z ní vyloučit. Ale za minulého režimu tomu bylo úplně naopak.

„Když se u dítěte zjistilo nějaké postižení, oznámili rodičům, ať jej dají do ústavu, že tam jsou odborníci, kteří se o něj umí starat. Mnoho rodičů to udělalo,“ vzpomíná Hradilková.

„V rodičích to zanechávalo obrovské výčitky, rány a jizvy. Navíc to posílilo zakořeněnou tendenci dávat si za vinu, že postižení je dědičné, že mají v rodině nějaké stigma,“ vypráví bývalá vychovatelka z internátních škol. Děti zde vyrůstaly mnohdy již od tří let. „Často brečely, volaly rodiče a chtěly nějakou věc, která v zařízení nebyla,“ říká sociální pedagožka.

Rodiče si pro své potomky mohli přijet jednou za měsíc, ale ne vždy se tomu tak dělo. „Jednou si pro dvě děti nikdo nepřijel ani na Vánoce. Bylo mi tehdy 18, domluvila jsem se s rodiči, že si je vezmeme na svátky k sobě,“ vzpomíná.

Nedokončená transformace

Po revoluci pracovala Terezie Hradilková na osvětě mezi lékaři a vychovateli. „Zakládali jsme Společnost pro ranou péči, aby děti s postižením nemusely žít izolovaně. Až po deseti letech začaly počty dětí v ústavech klesat a klesají doteď,“ říká držitelka Ocenění Olgy Havlové, která stála také u zrodu hnutí Pražské matky, usilujícího o zlepšení stavu životního prostředí.

Transformace sociálních služeb dle jejích slov probíhá stále velmi pozvolna. „To, co se neodehrálo v 90. letech, se už nestalo,“ myslí si. „Pereme se s tím dodnes, společnost se vůči lidem s postižením neotevřela, je stále uzavřená a segregující,“ popisuje.

Podle ní je největší překážkou zakořeněný institucionální model, který se předává dalším generacím. „Ve chvíli, kdy je inkluze lidí s postižením odmítaná a démonizovaná, vyrůstají tady další generace dětí, které nesedí ve třídě s někým, kdo má postižení, nehrály si s ním na hřišti,“ uzavírá Hradilková.

Jana Renner: Tím, že rodiče vozí děti do školy, je handicapují