Jaromír Mysliveček všechny tyto vlastnosti využil vloni na podzim, kdy se nakazil koronavirem. „Onemocněl jsem v říjnu, nedlouho po přerušení fotbalových soutěží. Neměl jsem rýmu ani kašel, zato mě trápily vysoké horečky, až čtyřicet stupňů. Den jsem pobyl v nemocnici na infekčním oddělení, ale když jsem to tam viděl, raději jsem ještě večer podepsal revers a odjel domů. I když zpětně si nejsem jistý, jestli jsem udělal dobře,“ říká nestor fotbalových trenérů na západě Čech, který posledních deset sezon působí v Rapidu Plzeň.

Ve svých 78 letech patří v dnešní koronavirové době do nejohroženější skupiny. „Horečky mě trápily dva týdny, a když opadly, další týden jsem měl paralyzované všechny svaly. Ležel jsem bezmocně v posteli, nemohl jsem ani zvednout ruku, dobelhat se do kuchyně nebo na záchod bylo utrpení. Jednou večer jsem si napustil vanu, ale nebyl jsem schopen z ní vylézt. Podařilo se mi to až v půl třetí ráno,“ líčí svůj boj s nevypočitatelnou nemocí rodák z Dobrnic u Světlé nad Sázavou, který na loňský rok nevzpomíná v dobrém.

„V červnu, v měsíci, kdy jsem oslavil narozeniny, mně zemřela na rakovinu manželka,“ vypráví smutným hlasem. Už se mu v životě několikrát osvědčilo, že v nejtěžších chvílích mu pomohla jeho celoživotní láska k fotbalu. Díky tomu se v lize dokázal vrátit na trávník i po těžkém zranění hlavy.

Nátura bojovníka a nezdolného optimisty mu pomohla i po smrti manželky, stejně jako v době, kdy čelil nákaze covidem. „Bylo mi opravdu zle, za žádnou cenu jsem to však nechtěl vzdát. Napadaly mě všelijaké myšlenky, ale pak jsem si řekl, že to přece nemůžu zabalit. Vůle žít a šance znovu se vrátit k milovanému sportu mezi mladé lidi byly silnější. Hodně mi pomohla dcera Simona, která naštěstí bydlí nedaleko mne,“ pochvaluje si podporu rodiny. „Když bych to měl říci ve fotbalové terminologii, koronavir byl velice silný soupeř, ale moc si cením toho, že jsem ho porazil,“ svěřuje se. „Musím pochválit i kluky z Rapidu. Pravidelně mi v době nemoci volali, trenér Pavel Šimsa, sekretář Pavel Baroch nebo vedoucí mužstva Radek Černický. A samozřejmě i hráči. Víte, my jsme na Rapidu taková jedna velká rodina,“ usmívá se.

Dnes už je opět při síle a pomáhá Rapidu v roli asistenta trenéra. Hráči áčka, kterým po osmi odehraných kolech patří v tabulce krajského přeboru s třinácti body osmé místo, v zimě nabírají kondici dvakrát v týdnu. „Musím přiznat, že za pětačtyřicet let, co trénuji, jsem něco takového nezažil. Trénovat v této době je složité a komplikované, ale člověk se tomu nesmí poddat. Snažíme se alespoň udržet kondici hráčů. Scházíme se ve čtvrtek a v neděli a trénujeme v rámci dodržení všech nařízení, kluci běhají zásadně ve dvojicích. Na tréninky jezdí už oblečeni do sportovního a po tréninku hned skočí do auta a jedou domů,“ líčí způsob kondiční přípravy zkušený kouč, který jako trenér staví fyzičku do popředí.

„Líbí se mi styl trenéra Slavie Jindřicha Trpišovského, který do týdenního cyklu v plné sezoně zařazuje dvě tréninkové jednotky věnované výhradně náročné fyzické přípravě. Myslím, že je to na hřišti na hráčích Slavie vidět, jsou fyzicky skvěle připraveni, mají naběháno,“ chválí kouče lídra české ligy, který vede tabulku s obrovským náskokem.

Současná epidemická situace, která klasický kolektivní trénink neumožňuje, zkušeného trenéra netěší, o tréninku ve větším počtu hráčů a o práci s míčem si fotbalisté mohou zatím nechat jenom zdát. Jedno pozitivum však podle něj přináší. „Ve větší partě se hráči, kteří mají ve zvyku leccos ošulit, mnohdy při tréninku ztratí. Když se ale běhá po dvojicích, je na každém vidět, kolik má natrénováno a jak poctivě se přípravě věnuje. Myslím, že koronavir nám pomáhá odkrývat charaktery hráčů,“ dodává Jaromír Mysliveček.

Je dobře, že fotbal má takové bojovníky!

"Nesmazatelnou stopu má Jaromír Mysliveček i v Hořovicích. Jeho příchod se zrodil jednoduše. Po ukončení angažmá Milana Nikodýma jsme byli de facto dohodnutí s Vláďou Lacinou, ale tehdejší boss Hořovicka Václav Míšek bouchl do stolu a vše zarazil.

Nezbývalo než hledat dál a měli jsme šťastnou ruku, když jsme se dozvěděli, že Jaromír Mysliveček je volný. Trochu jsme si ho pamatovali z prvoligového působení ve Škodě Plzeň. S tehdejším předsedou Lubošem Burešem jsme vyrazili do Plzně, kde jsme si dohodli s trenérem schůzku v Tescu. Protože jsme tenkrát nevěděli, jak v současné době vypadá, byli jsme hodně zvědaví. A mezi lidmi najednou vyplul charismatický muž, v typické džínové bundě, která k němu patří snad dodnes. První schůzka dopadla skvěle, dohodli jsme se na všem, i když jsme věděli, že to bude spíš boj o udržení divize.

Pak jsme jméno nového trenéra oznámili hráčům. A mezi nimi zavládlo nelíčené „zděšení“. „Ten nám naloží,“ věděli dobře ti, kteří Jardu zažili v Plzni jako mladíci, tedy Luděk Kaufman a Martin Nademlejnský, ale brali to s úsměvem. Trenér nadupal kluky skvělou fyzičkou, kterou si pochvalovali, byl to jeden ze základních faktorů k záchraně. Přispělo k tomu i soustředění v Nejdku, kde kluci dostali těžkou nálož, ale patřilo to k věci. Trenéra si brzy oblíbili, přistupoval k nim totiž spravedlivě. Často s nimi i poseděl a k legendárním patří jeho oslava společně s týmem U Čermáků poté, co bylo jisté, že Hořovicko se definitivně zachránilo.

Hodně ráda ho měla i děvčata, která připravovala v kuchyňce pozápasové jídlo. Jarda za nimi vždy nakráčel a hlavně sladké, to bylo jeho. Když jsme vyrazili k soupeřům na Plzeňsko, všude ho měli rádi a brali ho. Šéf Domažlic Ticháček dokonce umožnil přístup do jejich klubovny i našim fandům, což byla Myslivečkova zásluha. Však se tam potkal s řadou bývalých spoluhráčů a jednou se z Chodska vrátil ze zápasu až druhý den. Bylo co rozebírat. Ale pozor! Ten druhý den už se byl podívat na zápase béčka ve Bzové. Byl a je prostě takový, fotbal je pro něho vše. A když se potkáme na Doubravce nebo v Rokycanech v rolích diváků, je o čem povídat."

Jan Bežó, sportovní redaktor a bývalý výkonný ředitel FK Hořovicko