„Fotbal mi dal spoustu přátel a známých. Když jste na hřišti ve třech lidech proti dvaadvaceti, cítíte se skoro jako vojáci na frontě. Nechci říct, že bojujete, ale jste prostě třetí tým na hřišti. Dá vám to také neuvěřitelné zážitky během cest na zápasy. Fotbal má určitě spoustu dobrého, co vám může dát,“ poznamenal Radovan Šnýdl, který také obsazuje rozhodčími okresní soutěže na Liberecku.
Jak dlouho se věnujete funkci rozhodčího a co vás k tomu vedlo?
Začal jsem už ve 14 letech a rozhodčího dělám osm let. K této činnosti jsem se dostal přes taťku, který dříve také pískal. Ještě když dělal předsedu Zdeněk Nádeník, zavolali jsme mu, přišel jsem na seminář rozhodčích a následně začal jezdit na zápasy okresního přeboru a III. třídy jako asistent rozhodčího. Od 15 jsem začal pískat žáky, o rok později také mužské zápasy a v 18 jsem postoupil do krajských soutěží. Momentálně jsem na listině rozhodčích pro krajský přebor.
Vzpomínáte si, jaké to bylo, když jste už v 16 letech rozhodoval zápasy dospělých, mnohdy velice zkušených hráčů?
Bylo to hrozně těžké. Když si to vezmu zpětně, znovu bych to neudělal. Skoro všude jsem jezdil sám a bylo to složité. Nejsem vysoký ani nijak mohutný a v té době jsem byl ještě v podstatě dítě. V těchto soutěžích se hráči občas chovají jako blázni a bylo opravdu těžké to ukočírovat, protože jsem neměl skoro žádnou autoritu. Na druhou stranu mi to dalo hrozně moc. Otrkalo mě to a zocelilo. Takhle mladým klukům bych to však určitě nedoporučil. Můžete se na to cítit, ale realita je opravdu jiná.
Napadaly vás myšlenky, že s rozhodováním zápasů skončíte?
Ano. Nejblíže k tomu bylo, když mě inzultovali právě v těch 16 letech. Byl jsem na zápase Kunratice - Mníšek B, kde do mě jeden hráč strčil. Když to vezmu zpětně, tak to vlastně nebylo nic velkého. Dnes, když do vás hráč strčí, tak většina rozhodčích normálně zápas odřídí. Já jsem se tenkrát rozhodl zápas ukončit a myslím si, že to bylo správně. Tam mě tedy myšlenka skončit napadla. Říkal jsem si, jestli to mám zapotřebí. Občas je člověk ze zápasu vydeptaný a myslí na to, ale jinak mi tyto myšlenky moc do hlavy nelezou.
Pamatujete si, co se v zápase stalo, že vás napadli?
Kunratice vždy hrály na chvostu tabulky a v tomto utkání hosté vedli 7:4. Za celkem rozhodnutého stavu jsem domácím nepískl penaltu. Zpětně vím, že jsem situaci vyhodnotil špatně a měl jsem nařídit pokutový kop. Reakce hráče byla taková, že ke mně přiběhl a strčil do mě. To byla vlastně celé. Naštěstí jsem nikdy během zápasu nedostal pěstí nebo tak něco. Rozhodně se dějí daleko horší věci.
Zadarmo se to už nedělá
Fotbal ale jistě přináší také radostné chvíle. Vzpomenete si na nějakou?
Vtipných momentů je během zápasů hodně, ale nic konkrétního si úplně nevybavím. Vždy mi přijdou úsměvné nějaké urážky. Například když nějakého silnějšího rozhodčího fanoušek počastuje výrazem: „Demižone!“. Obecně hezkých momentů je ale hodně. Dostal jsem se na krásné zápasy, kdy jsem například pískal východočeské derby Česká Skalice - Náchod. Byl plný stadion a odnesl jsem si krásný zážitek. Vlastně většina zápasů je hezkých. Ono to může vypadat, že to je zlé, ale většinou si to člověk užije. Někdy se to samozřejmě nepovede a diváci jsou nepříjemní, ale to k tomu prostě patří. Fotbal má rozhodně více plusů než minusů.
Jaký byl váš nejlepší zápas?
V této letní přípravě jsme dostali s kolegy možnost odřídit utkání Jablonce s Viktorií Žižkov, tedy prvoligový a druholigový tým. To je zatím můj největší zápas, kde jsem byl jako asistent. Pak mám ještě jeden. Když mi bylo 15 let, byl jsem jako asistent na utkání Slovanu Liberec proti výběru z Frýdlantského výběžku během exhibice. V té době trénoval Liberec Jindřich Trpišovský a na hrišti se proháněli například Vladimír Coufal nebo Tomáš Souček. Na to vzpomínám strašně rád. Pamatuji si, že bylo hrozné počasí. Pršelo a foukal vítr, ale i tak to bylo skvělé.
Co všechno vám fotbal dal?
Dal mi spoustu přátel a známých. Když jste na hřišti ve třech lidech proti dvaadvaceti, cítíte se skoro jako vojáci na frontě. Nechci říct, že bojujete, ale jste prostě třetí tým na hřišti. Dá vám to také neuvěřitelné zážitky během cest na zápasy. Fotbal má určitě spoustu dobrého, co vám může dát.
play_fill
Kromě rozhodčího v krajských soutěžích jste také člověkem, který obsazuje okresní soutěže a má na starosti, aby na utkání vždy dorazil alespoň jeden rozhodčí. Jak složité to je a co to obnáší? Stále je to bezplatná činnost?
Zadarmo to už neděláme. Touto cestou bych chtěl poděkovat vedení OFS Liberec a Michaelu Kvítkovi, který za to hodně bojoval. On společně s předsedou Benjaminem Vomáčkou mají největší zásluhu na tom, že se uvolnily nějaké prostředky. Odměna to není vysoká, ale alespoň nějaká je. Obsazení na jednotlivé kolo mi trvá 2 až 3 hodiny, jenže to není vše. Další čas mi zaberou telefonáty, omluvy rozhodčích a změny na poslední chvíli. Týdně u toho strávím tak 8 až 10 hodin.
Jaké jsou vaše sny a cíle v kariéře rozhodčího?
Ve futsale se mi letos povedlo dosáhnout svého cíle. Tomuto sportu se jako rozhodčí věnuji třetím rokem a toto léto jsem byl pozván na seminář první a druhé ligy. Ve fotbale je od začátku mým cílem dostat se do ŘKČ, tedy být rozhodčím pro třetí ligu a divizi. Snem pak samozřejmě řídit zápasy první a druhé ligy.
