František Straka: Dokud budu žít, tak budu trénovat. Tatarák? To je velká story

Každý to musí mít v krvi. Někdo hraje hokej, někdo zase tenis, ale já jsem měl v krvi fotbal. Fotbalem jsem byl posedlý a hltal jsem všechno, co s ním bylo spojené. Fotbal byla moje láska.

Coby hráč jste dlouho působil v Německu, kam jste zamířil ze Sparty. Bylo těžké se tehdy do ciziny dostat, nebo měl československý fotbal ve světě velký zvuk?

Československý fotbal měl velký zvuk. Když jsem přišel do Sparty, tak jsme hned letěli do Ameriky, to byla obrovská zkušenost. Sparta byla pojem, stejně jako Dukla, Slavia nebo Baník, ty kluby byly známé po celém světě. To nám dalo možnost cestovat ven. Západní Německo, to ale bylo něco jiného, než naše liga. Ta byla specifická, ale nešlo to srovnávat. Rozdíl byl tehdy ještě daleko větší. Dostat se do Západního Německa byl husarský kousek a mně se to povedlo, za což jsem byl strašně moc rád.

Zúčastnil jste se i mistrovství světa v Itálii, kde Československo došlo do čtvrtfinále. Jak na ten turnaj vzpomínáte? Měli jste na víc?

Ano, měli jsme na víc. Je snem každého fotbalisty zahrát si na mistrovství světa, my jsme tenkrát navíc měli fantastickou partu kluků a táhli jsme za jeden provaz. Většinu týmu tvořili hráči z ligy, několik hráčů ale přijelo i z ciziny. Mezi nimi jsem byl i já. Do nároďáku jsme přinesli jiný pohled a dokonce jsme za sebou nechali i favorizované Portugalsko. Ukázalo se, že mančaft měl potenciál. Bohužel jsme ve čtvrtfinále dostali mistry světa z Německa, ale možná, že kdybychom měli jiného soupeře, tak hrajeme semifinále. Ale je třeba to brát s pokorou, ta je potřeba. Strašně si toho úspěchu vážíme, bylo to skvělé. Nesmím zapomenout ani na trenérské velikány Vengloše s Ježkem, kteří byli strůjci celého úspěchu.

Zmínil jste čtvrtfinále proti Německu, kde jste v té době působil. Jak jste ten zápas vnímal?

Vnímáte to. Působil jsem tam už tři roky a měl jsem tam jméno, které mám dodnes. Hráči mě znali, já znal je a byla to obrovská prestiž. Byl to specifický a namotivovaný zápas.

Také s trénováním jste začal v Německu. Jaký byl přechod z role hráče do pozice trenéra?

Měl jsem kliku, že jsem měl skvělé trenéry, kteří mi dali základ k tomu, abych šel studovat školu. Začal jsem v Kolíně nad Rýnem a pak jsem studoval i u nás na Univerzitě Karlově, kde jsem si dodělal licenci. Na začátku bylo úžasné sledovat rozdíly, jak se fotbal dělá v Německu a u nás. Němci dbali obrovský důraz na praxi a tréninkové jednotky. My jsme se zbytečně učili teorii do podrobností, které nepotřebujete.

Vývoj fotbalové kauzy: Rogoz už je z vazby doma, brzy pustí i Berbra

Potom jste se z Německa přesunul do Česka. Byl to velký skok?

Dva tři roky jsem v Německu hrál i trénoval a potom jsem dostal nabídku od Franty Hrdličky jako asistent k trenéru Ciprovi do Teplic. Řekl jsem si, ok, proč ne, ale ani jsem nevěděl, jestli tady zůstanu, rodinu jsem měl v Německu. No a nakonec jsem zůstal. Skok to byl velký, vezměte si ty stadiony a podmínky. Teplice byly ještě výborné, s Německem se to ale srovnávat nedá. Ale vzal jsem si tedy to, co mě posouvalo dál, tady charakter, prestiž, respekt, světové jazyky, i to, jak se chovat a zdokonalovat se.

Na kontě máte hodně trenérských štací. Trénoval jste třeba v Egyptě. Jaký to byl zážitek?

Arabský svět je úplně jinde, než jsme my. Charakter jednání, vnímání fotbalu, agresivity či rychlosti, to je jiné. Egypt je úžasný na fotbal, lidé ho tam milují. Věnuje se mu snad osmdesát procent populace, jsou tam vynikající podmínky. Pro mě to bylo další obohacení, zkušenosti, taky otázka řeči. V tomto směru já nemám problém odcestovat kamkoliv, ovládám čtyři světové jazyky (angličtinu, němčinu, španělštinu a italštinu) a to je obrovská výhoda.

Zajímavou zkušenost máte také z Libanonu, kde za vámi hráči hodně stáli. Je to tak?

Přesně tak. Hráli jsme i Asijský pohár proti výborně zabezpečeným klubům z Jordánska či Ománu, to bylo úžasné. Byla to pro mě srdcová záležitost, jen ale škoda, že majitel tehdy neměl trpělivost a nechtěl investovat tak, jak jsem si přál. Proto jsme to ukončili, ale tento klub měl na to, aby hrál každý rok o mistra.

Prošel jste taky Austrálií, Řeckem, Polskem nebo Slovenskem. Zažil jste spoustu krásného, ne všechno se ale povedlo. Na co byste nejradši zapomněl?

Nemůžu zapomenout na to, když jsem se vracel do Sparty. A pak Křetínský rozhodl, že mě pustí, že jsme měli jen devět bodů náskok v lize a jen postup do Ligy mistrů. To se neodpouští, to mě strašně moc mrzelo, bylo to spíše osobního rázu. A udělal jsem i jeden zbytečný krok někam, kam vůbec nepatřím. To byla Slavia. Bylo to krušné období, kdy šlo o to, abychom já i rodina zůstali živí a zdraví. Toto byl z hlediska lidskosti hyenismus, který byl proti mně, a jsem rád, že už je to za mnou.

Ještě zpátky k exotice. Co vás na ní tolik lákalo?

Vážím si jedné věci – že je trenér žádaný a dostává důvěru, kdekoliv. Byl jsem rád za to, že to byly země, které jsem chtěl poznat. Když mám okolo sebe lidi, kteří mi věří a respektují, tak to mě naplňuje. Nemám problém být ve druhé lize nebo se kamkoliv vydat. To fotbalový život přináší. Fotbal je láska, chtít dokázat a chtít pomoct, to je moje poslání.

Poslední "Rooneymánie". Z legendy je trenér a říká: Nic bych neměnil

Není to tak dávno, co se o vás hovořilo jako o možném trenérovi egyptské reprezentace. Bylo na tom něco pravdy? Šel byste do toho?

Je to tak, nebránil bych se tomu. Ve dvou egyptských klubech jsem udělal skvělou práci a na to se nezapomíná. Nikdo neví, co se stane v budoucnu. Jsem typem člověka, který pracuje čtyřiadvacet hodin denně, což všichni ví. Nikdy nezavírám dveře tam, kam bych mohl jít, nikdy totiž nevíte, co a jak se stane. Měl jsem i určité nabídky z MLS, ale pandemie to rozhodla, protože nešlo vycestovat. Teď si vážím toho, že jsem v Třinci.

Na kontě máte i jeden zápas v roli trenéra české reprezentace. Upřímně, nedoufal jste v to, že jednou přidáte i další?

Nikdy neříkej nikdy. Je otázka, jací tam jsou lidé. Vědí, že Franz Straka je člověk, který když něco dělá, tak to dělá na sto procent a je neskutečný dříč. Lidé o mně ví, ale já se nikam nenutím a ani se o nic neprosím. To není můj styl. Můj charakter je takový, že buď se to stane, nebo se to nestane.

Jak vůbec v současné době vnímáte sílu české reprezentace? Má na to, aby se měřila s nejlepšími?

Myslím si, že máme dobrý národní tým. Je tady silná generace, která hraje venku, tým má v sobě potenciál. To jsme ukázali nejen v české lize, tedy hlavně Slavia, která byla v pohárových zápasech opravdu fantastická, ale i ostatní, kteří jsou vidět v evropských klubech. Když se to všechno spojí a dáme do toho naši kreativitu a myšlenku, v čemž jsme jedineční v Evropě, tak máme tým, který je v Evropě schopný překvapit.

Máme Součka, Hložka nebo Schicka. Mají na to, aby český národní tým dovedli zase nahoru?

Jsou tady i další, plus kluci ze Slavie, kteří jsou v nejlepším věku. Potenciál mají i hráči Plzně a Sparty. Myslím si, že náš fotbal na tom není tak špatně, jak se píše. Musíme se postarat o to, abychom ho někam posunuli. Ale když ho chceme posunout, tak musíme vyřešit problémy na svazu. Pokud se jich zbavíme a půjdeme zdravou cestou, která bude progresivní, tak to podle mě u nás s fotbalem špatné nebude.

Co říkáte na Fevoluci v čele s Vladimírem Šmicerem?

Jsem strašně moc rád, že za to zabrali kluci, kteří jsou ve světě vážení, kteří něčeho dosáhli a mají úspěchy. Je to super. Kdybych u toho měl být a byl požádaný, tak bych samozřejmě neřekl ne. Potřebujeme silnou generaci kluků, která je v optimálním věku. Ta by se měla postarat o to, abychom fotbal dostali tam, kam patří.

O vás se říká, že jste trenér motivátor. Kam přijdete, tam tým zvednete. Máte na to nějaký osvědčený recept?

To je moje věc, to nebudu prezentovat. Vím, co mám dělat. Ale jsou to moje věci, jako charakter, lidskost či respekt. Je tam více faktorů.

Zázračná blondýna ve fotbale. Klub z Alp přišel o svůj klenot, a to doslova

Na druhou stranu, řada vašich angažmá skončí předčasně. Není vám líto, že nedostanete více prostoru? Že to není jen o tom tým pozvednout, ale pracovat s ním dlouhodobě?

To je otázka na majitele a lidi, kteří jsou u fotbalu. Pokud si někdo myslí, že už nemám mančaftu co dát, tak je to pro mě hodně nepříjemné a těžké. V mnoha případech se něco snažíte rozhýbat, dát něco dohromady, ale to nezáleží jen na trenérovi, musí tam být symbióza všech lidí, kteří u klubu působí, aby vám dali důvěru v těch situacích, které přichází a jsou nepříjemné. Já absolutně nechápu jednu věc, která v mnoha případech rozhoduje. Že hráči rozhodují o tom, jestli někdo v klubu zůstane nebo ne. To je pro mě nepřípustné a ukazuje to na slabý management lidí, kteří tam jsou.

Ví se o vás, že fotbalem žijete. Ale co na to vaše rodina?

Vždy musí být dva a já mám obrovské štěstí. Moje žena byla vynikající atletka a sportovkyně tělem i duší. Jsou tak dva lidi, kteří si rozumí a ví, co to je sport, co obnáší, jaký je to stres, odříkání od rodiny a různých strastí, které k tomu patří. Na druhou stranu to musí být ženská, která vám rozumí i v ten moment, kdy potřebujete být sám, kdy potřebujete klid, protože v mnoha případech se hovoří o tom, že si potřebují odpočinout hráči, ale o trenéry se nikdo nezajímá. Přitom trenér je tím, kdo dává všem motivaci. Pak jste najednou prázdný a nemáte kde brát energii. A od toho je tam právě rodina, která dokáže baterky dobít. Já jsem v tomto směru strašně rád, že mám takovou ženu, jakou mám. To je moje druhé já. Jsme spolu dvaatřicet let a já doufám, že dalších dvaatřicet let spolu ještě budeme.

U fotbalu působíte už dlouho. Dokážete si ale představit, že z toho kolotoče jednou vypadnete?

To se stane. Nechci ale mluvit o tom, co bude, až fotbal nebude. Žiju život naplno takový, jaký je, fotbalový, rodinný a s těmi lidmi, kteří jsou pro mě důležití. Mám vdanou dceru, žijí v Americe, jsou to Němci, skvělí lidé. To je strašně důležité k tomu, abyste fungoval. Ale co se stane nebo co nebude, to ode mě nechtějte slyšet. Teď jsem tady, žiju, budu žít, a dokud budu žít, tak budu fotbal trénovat dál.

Můžu se zeptat, jak vlastně vznikla vaše tradice s tatarákem?

To je story, která je strašně let stará. Pamatuji si, že jsem snad ve čtrnácti letech dělal svůj první tatarák. Tenkrát jsem si ho sekal a škrábal. To masíčko bylo tak krásné, že jsem si to naflákal. Pro mě to je absolutně normální, mám ho strašně moc rád a dělám ho i pro ostatní. Je to i motivační prvek pro kluky, stalo se z toho zároveň už takové mé klišé ve fotbale. Že bych tomu ale zase dával nějaký velký význam, to ne. Ale patří to ke mně, stejně jako olivový olejíček.

Sledujete v Třinci i hokejové Oceláře?

I když jsem Sparťan, tak klukům Ocelářům fandím. Je pecka, jaký tady je hokej a jaký má význam pro lidi. Taky bych si přál, aby to tady tak bylo i ve fotbale. Je to špička, jak se tady dělá hokej.

Teď vedete Třinec. Ale co kdyby vás někdy oslovil Baník. Šel byste do toho?

Nepřemýšlím o tom, to tady nepatří. Mám džob, kterého si vážím. Jsme na půli cesty. Toto na mě nezkoušejte.

Fotbal umírá, varuje Šmicer. Vytáhl do boje a chce vyhnat parazity

FRANTIŠEK STRAKA

Narozen: 28. 5. 1958 (České Budějovice)

Současná pozice: trenér FK Fotbal Třinec

Hráčská kariéra: Tachov, Sparta Praha, Borussia Mönchengladbach, Hansa Rostock, Wuppertaler, Viktoria Köln (všechno Německo).

Reprezentace: 35 zápasů, účastník MS 1990 v Itálii.

Trenérská kariéra: Wuppertaler (Německo), Teplice, Sparta Praha, Ahlen (Německo), Plzeň, Wacker Tirol (Rakousko), České Budějovice, OFI Kréta (Řecko), česká fotbalová reprezentace, Ružomberok (Slovensko), North Queensland Fury (Austrálie), Arka Gdynia (Polsko), Slavia Praha, Příbram, Slovan Bratislava (Slovensko), Ismaily, Smouha (obojí Egypt), Al-Ansar (Libanon), Karviná, Třinec.

Největší úspěchy: čtyřnásobný mistr ligy se Spartou, dvojnásobný vítěz domácího poháru.