Karel Bartoš: Zahrát si v jednom týmu se synem je nepopsatelný pocit

V té době jste hrál za Český lev Beroun. Od kdy jste v klubu působil?
Fotbal jsem začal hrát v roce 1979 u Aloise Tomáška, ale vydržel jsem jeho metody, vždyť ho určitě znáte všichni, jen tři měsíce a utekl jsem. Začal jsem pak s basketbalem, ale ten se po půl roce rozpadl, tak jsem se vrátil opět k fotbalu k panu Vavřovi Hlávkovi, no a pak to pokračovalo, když mí trenéři byli Herejt, Látal a Hrsina. Až do roku 1994.

Hrál jste často za okresní nebo krajské výběry a kam jste se s nimi nejdál dostal?
Za výběry jsem hrával, hlavně okresní. Krajský byl až v tom roce 1992 co si pamatuji. Ale v hlavě mi zůstal zápas proti Příbrami, byla na mne penalta, Jirka Sabou ji proměnil a vyhráli jsme 1:0.

Zdroj: archiv K. BartošeJak se po dorostu vyvíjela vaše další kariéra a jakou nejvyšší soutěž jste si zahrál?
Poznamenal bych dva faktory, které do kariéry zasáhly. První byla škola. Dostal jsem nabídku během střední školy do Uhelných Skladů Praha, v té době tam působil Jirka Vydra, ale rodiče rozhodli (teď si již myslím, že správně), dodělej školu a pak se uvidí. A vidělo se. Na vojně jsem byl u hradní stráže, díky fotbalu jsem se tam dostal a mohl jezdit trénovat. Pak přišel faktor číslo dvě, zápas v Čelákovicích a přetržený přední křížový vaz. Vojnu jsem opustil o týden dřív, přišla operace číslo jedna a zjištění poškození kolene. Pak druhá operace a dlouhá pauza. Po mém návratu byl větší zájem o mne jinde než ve Lvu. Zmínil bych Ivana Sýkoru (pozn. nyní Cembrit Beroun), kterému to slibuji dodnes (úsměv). Pak Karla Mencla z Králova Dvora, ale skončil jsem v AFK Loděnice u trenéra Herejta. Tam jsme to spolu táhli až do konce, kdy on končil a já taky, chtěli jsme vyhrát I.B třídu, to byla tečka za účinkováním a povedlo se. Jenže Luďa Herejt dostal nabídku do Hýskova, v té době to byl prales, já se nechal přemluvit a byly to další krásné roky, jak jsme každý rok postupovali až do I B třídy. Skvělá parta, stejně jako v Loděnici. Jediný škraloup byl přední křížový vaz v druhém koleni. To už jsem hrál několik let sálovku, což je moje druhá vášeň a na stará bolavá kolena největší zátěž. Tam jsem si zahrál celostátní ligu a po čtyřicítce jsem se dostal na Mistrovství Evropy klubů ve veteránech, takže to je asi nejvíc, co jsem mohl hrát. Doufám, že vydržím a zahraji si na mistrovství světa za padesátky (směje se). Takže nejvyšší soutěž ve velkém fotbale byl oblastní přebor za Český lev Beroun a v AFK Loděnice I.A třída.

Sportovci v nouzovém stavu: Dudl trénuje s kamarádem Vojtou

Zkuste vybrat tři největší zážitky ve vašem fotbalovém životě, které se vám ihned vybaví.
Zážitků za těch bezmála čtyřicet let je dost a doufám, že ještě přijdou. Ale asi největší, což myslím, že je sen všech otců, když se jejich syn věnuje stejné zálibě, je zahrát si v jednom týmu mistrovské utkání, což mě se splnilo a je to nepopsatelný pocit. Pak samozřejmě mi tečou slzy, když rozhodne zápas pár minut před koncem a pak mi tečou, když na to kašle, jen tam vlítnout a nakopat ho (směje se). Zážitky byly postupy v Loděnici i v Hýskově. A pak samozřejmě zmíněná sálovka veteránů. Úplně první zápas na mistrovství s Lotyši, výhra a euforie v kabině, to byla fakt bomba. A také zmíněné zlato z ME ze Španělska, kde jsem byl vyhlášen nejlepším hráčem, to se nezapomíná. Ale nesmím zapomenout na kluky z mančaftu, není to otřepaná věta, bez nich to nejde. Tady bych rád zmínil svého kamaráda ve zbroji Michala Smetanu, bez něj bych ten haťas (hattrick) ve finále nedal. Jak se říká, máš kolem sebe blbce, co to oběhají a ty slízneš smetánku (chechtá se). Je to prostě parťák, kamarád, člověk, na kterého se můžete spolehnout i jinak než na hřišti.

Mluvil jste o nynější sálovce, ale zvládnete ještě i fobal?
Samozřejmě se to vyvíjí dle zdraví, takže střídavě za béčko AFK, když tělo dovolí. Sálovku jsem na rok vynechal po Evropě. Skončil jsem na Malvazinkách u primáře Hospodára a diagnostikou byla výměna kolene. Ale řekl jednu věc, je to otázka vůle a osobní statečnosti, jak to budete zvládat. Takže opatřením byla dieta, kolo a tak dále, a po roce opět na place. Řeknu vám, že je to stále krásný pocit se hýbat, sice druhý den nevstanete, ale víte, z čeho to máte a že to stálo za to, jako každý den, co můžeme prožít. Největší zásluhu na tom má manželka, která mne dala dohromady, kdy jsem doma lezl v bolestech po stěně a celý život ten fotbal nějak zvládá.

Věnujete se nějakému jinému sportu a jak se vám v něm vede?
Ostatní sporty? No, moc času není. Tréninky s dětmi, sálovka a víkendové zápasy zaberou většinu času. Ale jezdím na kole do práce, což je balzám na nervy a začal jsem chodit pravidelně plavat a cvičit, než nám to vše zavřeli.

Už jste se zmiňoval o společném hraní se synem, jak to je s potomky přesně?
Starší syn Karel hraje fotbal, jak jinak než v AFK Loděnice. Ještě chodil na tenis, ale střední škola ukázala, že stíhat se bude horko těžko jeden sport. Martin to zkoušel v AFK taky, ale to bude herečka (smích), lidový vypravěč. Takže trénuje tenis u Tondy a Moniky Novákových, pak má kolo a pokémony (zubí se).

Co v současné době doma děláte, abyste se při pandemii koronaviru zabavili?
V současné době naštěstí můžu pracovat, sice v nouzovém stavu, ale můžu. Představa být doma zavřený několik týdnů nebo měsíců je strašidelná a obdivuji lidi, kteří to zvládají. Děti mají nastaven režim, škola, cvičení, volný čas na přístrojích. Samozřejmě není každý den posvícení, ale nějak to funguje. Teď, když je hezky, tak jedeme aspoň ke mě do práce, zavřeme vrata, mají tady branku, balon, prostor, tak se aspoň trochu vyvětrají. Doufám, že tento stav brzy skončí a všichni se dostaneme k tomu, co milujeme a chybí nám.

LEDOVÍ HRDINOVÉ: Pohnutý osud Fischera. Na ledě chyběl, nemohl slavit ani doma