Na hrotu útoku svého nového týmu zlobil obranu favorizované Libiše jen necelou půlhodinu. Po tvrdém zásahu protihráčovy kopačky do ruky z mělnické umělky okamžitě spěchal na vyšetření do nemocnice. Podezření na zlomeninu, ani jiné vážné komplikace se naštěstí nepotvrdily.

„Zablokovaly se mi kosti. Na levé ruce mám jako dialýzovaný pacient shunt (spojení dvou sousedních cév – poznámka autora). Poprvé jsem do toho dostal tak velkou ránu a celá žíla natekla. O to víc jsem se bál,“ vrátil se k nepříjemnosti bývalý hráč Žižkova či Mladé Boleslavi. „Na víkend už by to mělo být v pořádku. IKEM mi hrozně moc pomohl,“ dodal někdejší mládežnický reprezentant.

Podobné chvilky na hřišti nejsou pro nikoho příjemné. Co se vám bezprostředně poté honilo hlavou?
Nedá se na to připravit. Stalo se poprvé, že mi do toho někdo takto omylem kopnul. Nevíte, jak ruka zareaguje, jestli nateče ještě víc. Během pár chvil to nateklo obrovsky. Byla to velká rána. Proto jsem rád, že mám okolo sebe tak profesionální doktory, kteří se o mě dokáží postarat. Výhodou bylo, že jsme nehráli někde dvě stě kilometrů od Prahy.

Pojďme raději k vašemu návratu do přeboru. Jak jste se dostal do Nespek?
Jednoduše. Vedu na Slavii dorosteneckou kategorii U16 a všechna utkání hrajeme v neděli. Na Admiře, kde jsem byl na podzim, jsem to časově nestíhal. Jedinou šancí bylo jít někam, kde hrají hodně soboty.

Nespeky vám ale asi nevyšly jen pohledem do termínové listiny, ne?
Zavála mě tam trochu i náhoda. Dlouhodobě znám trenéra (Jaroslav Tesař). Dělali jsme spolu v Zápech i v Ostré. I s povinnostmi patrona jednadvacítky stihnu v Nespekách nejméně dvanáct kol. Středočeský přebor navíc znám z dřívějška. Je pro mě ideální jezdit jen kolem Prahy, než v divizi třeba do Karlových Varů.

Jaký tým jste v Nespekách objevil?
Velice dobrý, charakterově fantastický. Výborná skupina kluků. A nejen v kabině, ale i okolo. Fotbal umějí a hlavně chtějí hrát. Jsou do něj zapálení. Není jim jedno, jestli prohrávají, ať už jen v bagu, nebo v kopání na břevno. Zatím to musím jen pochválit.

Váš start byl pro mnohé překvapením. V přípravě jste za Nespeky nenastoupil ani jednou…
Byl jsem na pár trénincích. Zápas jsem bohužel žádný neodehrál. Nejen kvůli chřipkám, ale také kvůli naší přípravě na Slavii. První utkání bylo hned to mistrovské.

Půl roku před vámi se ve stejném klubu krátce mihnul i Radek Šírl. Předpokládám, že plánujete delší úsek.
Pokud budu zdravý, tak ano. Tím, že se hraje v sobotu, je to pro mě lepší. Minimálně těch dvanáct jarních kol bych chtěl stoprocentně odehrát.

I když jste nedohrál, tak jarní premiéra dopadla pro váš tým nad očekávání. Výhra (1:0) nad druhou Libiší se zrovna nečekala…
Je to zásluhou kluků, kteří to dokázali vybojovat. Libiš se nezmohla na vstřelení branky, což ukazuje na charakter a vnitřní sílu našeho týmu. Nevýhodou pro Libiš bylo, že nehrála doma. Čekám, že v dalších kolech budou hrát dobře, mají dobrý tým. My se můžeme také ještě zlepšovat.

V přeboru jste ještě v loňské sezoně hájil barvy Semic, předtím i Lhoty. Budou zápasy s těmi soupeři pro vás nějak speciální?
Ne. Myslím, že všichni mě v této soutěži už znají a vědí, co dokážu, nebo ne. Ale těším se na to. Mám tam hodně kamarádů. Tím to budou trochu specifické zápasy, ale jinak jako každý jiný.

Předpokládám, že nějaké mety na počet vstřelených gólů už před sebe v přeboru nestavíte. Jakou máte osobní motivaci?
Došel jsem spíše do fáze, abych vedle sebe zlepšoval mladší spoluhráče a ukázal jim nějaký směr. Navíc není důležité, jestli dáte deset gólů, nebo dva, když ty dva jsou za šest bodů a těch deset za tři, tak je to stále jen statistika pro jednoho muže. A rozhoduje ta týmová.

Jako hráč se tedy fotbalem už jen bavíte?
Přesně tak. Trénuji dorost na Slavii, jsem patronem u jednadvacítky. Fotbal je můj život. Ještě mohu běhat a hrát, tak proč toho nevyužít, když mohu pomoci spoluhráčům okolo. Proti Libiši jsem zjistil, že pět jejich hráčů jsem vedl jako trenér. Člověk si pak uvědomuje, co udělal za práci.