Únor 1999, nad belgickou metropolí vládne chlad a pošmourno. Na Stadionu krále Baudouina v Bruselu se přesto hraje mezinárodní fotbal. Domácí „rudí ďáblové“ hostí v přátelském zápase Česko a tehdejší trenér národního týmu Jozef Chovanec posílá na trávník poprvé i Jana Kollera, čahouna s výrazem sympatického chlapíka z vedlejší vesnice. Reprezentační debutant vstřelil jediný gól zápasu a brzy se stal nepostradatelnou součástí základní sestavy. Nakonec z toho bylo 55 branek, což je stále nepřekonaný rekord české reprezentace.

„Honza přišel do Sparty jako úplně neznámý hráč, který neměl o profesionálním fotbale vůbec ponětí. Právě proto ale do něj vlétl s obrovskou chutí a vervou, absolutně tím žil, na rozdíl od kluků, kteří se v tom světě pohybovali už nějakou dobu. Neuvěřitelně na sobě makal a ten progres byl prostě neskutečně vidět. Co je ale skvělé, že mu sláva nestoupla do hlavy, zůstal stejným člověkem, pořád je to prostě ten Honza ze Lhoty," popsal Kollera například bývalý hráč Sparty nebo Petrohradu Jan Flachbart, který po boku vytáhlé legendy nastupuje za gardu pražské Sparty. 

„Proti Honzovi jsem si zahrál několikrát na turnajích staré gardy. Hrál za Dortmund nebo s námi za pražskou Spartu. Jako člověk je skvělý, skromný a úplně normální. Byl to hodně nepříjemný hráč hlavně do vápna. Byl hodně gólový, těžko se hlídal. Je to nejlepší střelec národního týmu, klobouk dolů před ním,“ prohlásil uznale býchorský rodák Lukáš Hartig, který na české prvoligové scéně odehrál 136 utkání, většinu z nich v dresu Bohemians.

„Zajímavé na něm bylo, že nebyl žádnou hvězdou. Ve Spartě to měl přes Horsta Siegla těžké. Tehdy se mu někteří lidé i smáli kvůli výšce a pohybům. Do Belgie odešel spíš jako nechtěný přívěsek Budky a Vonáška, ale tam to rozjel ve velkém. U nás by to měl moc těžké a neprosadil by se. Přesto se stal obrovskou osobností českého fotbalu," doplnil Hartiga s Flachbartem kladenský manažer Petr Brabec, který proti Janu Kollerovi nastoupil nejen při exhibici v Mostě.

Jan Koller byl pro mnohé hráče vzorem. Nejinak tomu bylo u kutnohorského rodáka Štěpána Kacafírka. Ten nyní nastupuje v dresu Červených Janovic. „Poprvé jsem se s Honzou Kollerem setkal ve čtrnácti letech, když jsem hrál za Spartu a on se na nás přišel podívat. Připadal mi jak polobůh. Jako když vidím zjevení. Na živo je ještě větší než v televizi. Byl to pro mě zážitek a čest. Jako na hráče na něj vzpomínám rád, byl mým vzorem. Je možné, že se během léta objeví i u nás v Červených Janovicích,“ řekl Kacafírek.

To exboleslavský forward Lukáš Magera se při vzpomínkách na Dina zamyslel i nad tím, zda někdo vůbec obra ze Smetanovy Lhoty v počtu tref v národním dresu překoná: „Nikdy jsem proti němu nenastoupil, ani jsem neměl tu čest hrát vedle něho. Myslím ale, že úspěchy a celkově svou kariérou, která byla hodně dobrá, do síně slávy rozhodně patří. Jako nejlepší střelec reprezentace je tam jednoznačně oprávněně. Dal plno důležitých gólů. V tom se mu nikdo nevyrovná, ani jej zatím nedokáže nahradit. Díra po něm je strašně velká.“ 

„Vždy vytvořil útočné duo s někým menším, rychlým a tato spolupráce fungovala. Počet nastřílených branek je toho důkazem,“ shrnul krátce trenér Dobříše Filip Dort.

Jan Koller fotbalu zůstává věrný i po konci profesionální kariéry. Tam, kde s ním kdysi začínal. „Pokračuju ve Smetanově Lhotě, tam to bude ještě na dlouho. Je to srdeční záležitost, navíc na okresní přebor ještě stačím,“ pousmál se sedmačtyřicetiletý kanonýr.

Podaří se někomu z jeho následovníků alespoň se přiblížit k metě padesáti reprezentačních branek?

Nesmělý obr? Ve sparťanské šatně se cítil jako vetřelec

Pamětníci mezi sparťanskými fanoušky si to určitě vybaví. V polovině devadesátých let, kdy se ještě z Letné vládlo českému fotbalu a sestavu šperkovala hvězdná jména jako Jozef Chovanec, Horst Siegl, Jiří Novotný či Pavel Nedvěd, se na hrotu rudého útoku zničehonic začal objevovat neznámý kolohnát. Měřil přes dva metry, pohyby měl občas poněkud neohrabané, ale čich na gólové situace se mu upřít nedal.

Jan Koller přišel do Prahy trnitou cestou z jižních Čech. Dlouho sám netušil, že si bude fotbalem vydělávat na živobytí, a najednou trénoval se sparťanským áčkem. „Už jen za to, že jsem si proti Drnovicím sedl na lavičku, jsem dostal nějakých deset tisíc,“ vzpomínal nedávno pro web bezfrazi.cz.

V březnu 1995 poprvé naskočil do ligového mače, v květnu svým prvním ligovým gólem rozhodl o výhře na hřišti Bohemians. Koller to na Letné neměl snadné. Někteří fanoušci ho brali jen jako zvláštní přírodní úkaz, další mu zazlívali, že v sestavě zabírá místo jejich oblíbenci Sieglovi. Nesmělý obr ze Smetanovy Lhoty navíc nezapadl do pevného jádra mužstva.

„V kabině jsem se víc než jako spoluhráč cítil jako vetřelec. Jádro týmu drželo při sobě a já jednoduše nebyl jedním z nich. Zabíral jsem místo. Když jsem něco zkazil, nedal nahrávku nebo mi utekl míč, když jsem neproměnil šanci, vyslechl jsem si sprchu nadávek,“ líčil Koller.

Dokonce se traduje, že posměšné pískání na Kollera ze strany některých diváků bylo organizováno z kabiny. Tak či onak, nechtěný útočník v roce 1996 odešel do belgického Lokerenu, když na Spartě strávil dvě sezony. A hned začal ukazovat, čeho je schopen, dočká-li se důvěry. Zrodil se jeden z největších kanonýrů v dějinách českého fotbalu.