Kliknutím zvětšíte
Vzpomenete si na váš první gól?Na svůj úplně první gól si nevzpomínám, ale bylo to v mládežnických letech za MFK Dobříš, kdy jsem ještě nastupoval v útoku. Velmi dobře si ale vybavuji svůj první ligový gól, který jsem dal za Příbram proti Teplicím v sezoně 1999/2000. Vím, že se mi pak spoluhráči smáli, protože jsem v tu chvíli nevěděl co mám dělat, a tak jsem se rozběhl proti rohovému praporku a spadl jsem na záda. Takhle jsem pak oslavoval i následující branky.
Jak se z útočníka stane obránce?
Asi jsem si v přípravce na Dobříši vystřílel střelecký prach a byl konec (smích). V dorostu jsem si vytvářel šance, ale nedával jsem góly, a tak mě nejdříve přesunuli do zálohy a poté na kraj obrany, kde jsem zůstal.
Kdo byl nejdůležitější osobou ve vaší fotbalové kariéře?
Kromě rodičů to byl trenér Josef Csaplár, který byl takovým mým fotbalovým tátou. Byl to právě on, který si mě tehdy vytáhl do béčka Příbrami a později také do Slavie Praha. Znám ho asi dvacet let a má jednu velmi cennou vlastnost: za tu dobu se vůbec nezměnil a jako trenér má stále nějakou vizi, která, jak se i nyní ukazuje, funguje.
Jak vzpomínáte na působení v Příbrami, kde jste si zahrál i evropské poháry?
Působil jsem tam od mládeže až do roku 2004 a mám skvělé vzpomínky. Nejen, že mi tam tehdy dal pan Jarolím první ligovou šanci a vstřelil jsem tam první ligový gól, ale zahrál jsem si právě evropské poháry. Měli jsme skvělý kádr, ve kterém byli Jarda Blažek nebo Horst Siegl. Dařilo se nám v lize a díky tomu jsme se dostali do Evropy. V roce 2000 jsem hráli Intertoto Cup, kde jsme vyřadili Lask Linz a poté jsme si zahráli proti Aston Ville, za kterou v té době hrál třeba Gereth Southgate (dnes trenér Anglie). V lize jsme skončili na čtvrtém místě, čímž jsme se kvalifikovali do Poháru UEFA. Tam jsme v následující sezoně vyřadili francouzský Sedan, ale pak jsme vypadli s PAOK Soluň. To jsou zážitky na celý život.
Po Příbrami přišla Slavia, že?
Ano. Jak už jsem zmínil, do Slavie si mě vytáhl Josef Csaplár, a když tato nabídka přišla, byl jsem pevně rozhodnutý ji přijmout. Ovšem musím říct, že obdivuji všechny kluky, kteří v takových týmech vydrží několik sezon, protože je tam obrovský tlak, jak od fanoušků, tak především od médií. Tomu se nevyhnete a musíte se s tím nějakým způsobem srovnat. Mně se to příliš nepovedlo, i když bych neřekl, že bych to úplně psychicky nezvládl. Ale neměl jsem v té době ideální formu.
Co bylo po angažmá ve Slavii?
Poté co jsem odešel po sezoně 2004/2005 ze Slavie, strávil jsem sezonu v Mladé Boleslavi, se kterou jsme obsadili druhé místo v lize. Následoval můj přestup do Ružomberoku, toto angažmá se mi ale příliš nevydařilo. Proto jsem se vrátil domů do Bohemians, kde jsme vykopali návrat do nejvyšší soutěže. Následoval půl rok v Dukle Praha, po kterém jsem se vrátil zpět do Bohemians, kde jsem ukončil profesionální kariéru.
Během kariéry jste se potkal se spoustou hráčů, na které rád vzpomínáte?
Na spoluhráče jsem měl obrovské štěstí. Já se netajím tím, že jsem byl hráč, který měl hru založenou především na bojovnosti a fyzické kondici, ale kolem sebe jsem měl během kariéry hráče jako Rudolf Otepka, Marek Matějovský, Václav Koloušek nebo také Pavla Kuku s Radkem Bejblem, stříbrné medailisty z EURA 96. Na ty jsem se dříve koukal v televizi.
Co považujete za největší úspěch v kariéře? A nemrzí vás, že jste nedosáhl na titul?
Pro mě je úspěchem to, že jsem mohl hrát fotbal na takové úrovni. Jsem moc rád, že jsem si mohl s Příbramí zahrát evropské poháry a být součástí všech dalších klubů, ve kterých jsem působil. To, že jsem nezískal titul, je asi spravedlivé. Myslím, že jsem dosáhl svého maxima.
Co je podle vás v kariéře fotbalisty nejtěžší?
Když fotbalista musí každý půlrok během letní nebo zimní přípravy dokazovat, že si zaslouží místo v týmu. To samozřejmě pokračuje i v sezoně, kdy se snažíte ukázat, že si zasloužíte místo v základu. K tomu je potřeba být zdravý a mít štěstí, což jsem měl. Co se týká osobního života, tak samozřejmě nemáte příliš času na rodinu. Víkend je pro vás ve středu, kdy máte volno, ale jinak jste na tréninku nebo na zápase.
Udělal byste ve své kariéře něco jinak?
Dá se říct, že fotbal je můj život a i teď ho mám pořád rád. Spoustu věcí mi vzal, ale také mi do života hodně dal. Proto říkám, že svoji fotbalovou kariéru bych nikdy neměnil.
Nyní hrajete za Dobříš v divizi, kde se potkáváte s dalšími exligovými hráči. Zavzpomínáte někdy na vaše kariéry?
Spíše spolu prohodíme několik slov o tom, jak se daří a podobně. Například s Rudou Otepkou, který nastupoval a v současnosti trénuje Malše Roudné. V tomto směru je zajímavé, že nastupuji proti jeho dvěma synům, které si pamatuji jako malé kluky, ještě když jsme s Rudou hráli za Příbram.
Jste zároveň hrajícím trenérem, jaké to je? A neplánujete se stát profesionálním trenérem?
Luďek Macela mi vždycky říkal, že na hřišti nikdy nesmím trénovat nebo budu za blázna. Je to opravdu těžké, protože herní situace vidíte jako hráč a musíte je vidět jako trenér. Spolu s kolegou Martinem Šrainem to ale zvládáme. V létě jsem nějakou nabídku na trénování dostal, ale v současné době mám zaměstnání, které mě naplňuje. Takže to zatím neplánuji. Uvidíme, co přinese čas.
16
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
