Není důležité, o který zápas šlo. Téměř v každé soutěži najdete v závěrečných kolech takováto představení. Jeden celek potřebuje nutně vyhrát, druhý je víceméně bez motivace. Nezáleží, kdo je domácí a kdo je host. Jestli jde o postup, či o udržení, také není podstatné. Body nakonec po komedii připadnou potřebným a jede se dál. Některé těší vítězství „jejich“ klubu, jiní jsou zhnuseni, co se na českých trávnících a v zákulisí fotbalu děje. I oni ale hned v příštím kole téměř jistě opět vyrazí do hlediště, aby viděli jiné představení. Co je k tomu vede? Možná věří, že uvidí „čistý“ zápas, možná chtějí být u toho, aby si měli o čem povídat. Nebo se jdou prostě jen nezaujatě pobavit na cizí účet. Zajímavostí také je, že někteří z těch, kteří jsou tak zhnuseni, sami působí na poli funkcionářském a v případě potřeby také neváhají „jít štěstíčku trochu naproti“.

Ještě se vrátím k onomu víkendovému zápasu. Je s podivem, že některé rozhodčí hanba nefackuje, za to, co si dovolí s utkáním udělat. Tím neříkám, že udělat chybu, je něco špatného. Ano, i dobří rozhodčí chybují, stejně jako všichni ostatní. Ale při výkonu některých arbitrů člověk jen nevěřícně kroutí hlavou a přemýšlí o tom, že sudí přece nemůže být tak špatný, aby nevědomě předváděl takový cirkus. I v onom víkendovém střetnutí se diváci podivovali a smáli nad výroky rozhodčího. Zarážející ovšem je, že v momentě, kdy „jejich“ celek dal za výrazného přispění arbitrů gól, mnoho z těch, kteří se podivovali a smáli, najednou hlasitě oslavovali gól. Je poměrně těžké pochopit, toto chování. Inu téměř každý asi chce mít rozhodčí na své straně. Nebo se drží slov klasika „důležité jsou body, na zbytek se vy…“.

Určitě vás napadnou dva mediálně známé výrazy: tendenční rozhodování arbitrů a korupce. V novinách ani v televizi se ale o těchto výrazech v poslední době nemluví. Víte proč? Hlásit, nebo napsat, bez důkazů, že si někdo zaplatil rozhodčí a dopustil se tak trestného činu korupce, se rovná strčení hlavy do oprátky a vystavení se žalobě, kterou by nařčený téměř s jistotou vyhrál. Agentura „jedna paní povídala“ je naprosto k ničemu. Práce novináře je v tomto ohledu hodně těžká, protože po takovémto zápase si člověk láme hlavu, co vlastně napsat.

Vyvstává otázka, jestli je vůbec možné tento hlavní nešvar českého fotbalu vymýtit, když o něm všichni vědí a nikdo jej evidentně nechce řešit. Důležité ovšem je řešit příčinu, nikoliv důsledek. V momentě, kdy fotbalovým bafuňářům přijde normální „chodit štěstíčku naproti“ a pokud rozhodčím přijde normální akceptovat nabídky bafuňářů, nic se nezmění. Diskuse o příčinách, které vedou jak jedny, tak i druhé k těmto činům, by asi byla hodně filosofická a zabrala by nejspíše hodně času. Zjednodušeně řečeno: Když budou někteří platit a jiní brát, nic se nezmění. I kdyby se většina fotbalového národa na hlavu stavěla. Bohužel.