Před rokem jste dostal zatím životní nabídku. Stal jste se trenérem Michalovců ve druhé slovenské lize. A za důvěru jste se odvděčil parádně. Postupem do nejvyšší soutěže. Musíte být hodně spokojený?
Ano, máte pravdu. Sen, který jsme si vysnili, jsme si opravdu splnili. Nepodařilo se to ani tak slavným jménům, jako jsou Mikuláš Komanický, Vlastimil Petržela, nebo Jozef Bubenko, ani nikomu jinému v celé sto dva leté historii klubu. My jsme vstoupili do soutěže s pokorou a skromností a nevyhlašovali jsme žádné postupové ambice. Pouze jsme si to tajně přáli, poctivě jsme celý rok pracovali a snažili jsme se, aby se sen stal skutečností. V posledním mistrovském utkání ve Skalici jsme sen proměnili ve skutečnost a spokojení opravdu jsme.
Jaká byla vlastně celá minulá sezona?
Do soutěže jsme vstoupili se sedmi odchovanci klubu, kteří hrávali za B – tým a dorost, a měli minimální zkušenosti s druhou ligou a věkový průměr celého kádru se pohyboval kolem 20,5 roku. V kádru máme pět hráčů ze Španělska, dokonce Samuel Bayón prošel celou mládežnickou základnou FC Barcelona až do B – týmu. Další hráč pochází z Valencie a zbývající tři z Mallorky. Všichni španělští hráči tvoří silné a zdravé jádro týmu. Vedení nám vytyčilo cíl – umístit se do šestého místa a zapojit co nejvíce vlastních hráčů a k tomu jsem dostal plnou důvěru od vedení. Snažili jsme se hrát útočný kombinační fotbal a to jsme celou dobu hráčům vštěpovali. Výsledkem je 81 bodů z 34 zápasů a skóre 71:16.
Kdo byl vašim největším soupeřem v boji o nejvyšší příčku?
Největším soupeřem nám byl MFK Skalica, se kterým jsme sehráli dvě utkání s výsledkem 3:1 doma a na jejich domácím hřišti jsme v posledním zápase zvítězili 2:0.
Kdy jste začal věřit tomu, že vyhrajete druhou ligu?
O tomto jsme začali uvažovat na prvním zahraničním soustředění v Turecku, kde jsme poměřili naši kvalitu s kvalitnějšími týmy. V hráčích jsem pozoroval obrovskou profesionalitu, chuť se stále zlepšovat a stejně jako já měli touhu dosáhnout nejvyšší příčky. Tomu odpovídá i řetěz čtrnácti jarních utkání bez prohry a v šesti zápasech na hřištích soupeřů jsme neinkasovali ani jeden gól.
Vy jste daleko od domova. Jak to všechno snášíte, když sebou na Slovensku nemáte rodinu?
Není to jednoduché pro mě, ani pro rodinu, snažím se alespoň jednou za měsíc podívat do Čech. Splněný sen se koná bohužel na úkor mé rodiny, které tímto děkuji za podporu a pochopení.
Myslíte si, že vám tento úspěch může otevřít dveře třeba v české nejvyšší soutěži nebo jinde v zahraničí?
Michalovce mi daly velkou šanci a prostor pro realizaci nových tréninkových metod, které jsem získal na zahraničních stážích a já jsem jim za to velmi vděčný. Zdá se, že je klub s mou prací spokojen a zatím jsem dostal nabídku k další spolupráci.
Vaše mužstvo se skládá převážně z mladých hráčů. Jak je to tedy možné, že vyhrálo celou soutěž?
Od příchodu do klubu na východě Slovenska jsme vytvořili velmi dobrý kolektiv hráčů, kteří táhnou za jeden provaz, váží si jeden druhého, a kdo tyto principy nechtěl respektovat, musel klub opustit. Hráči jsou velmi pracovití, plně oddaní fotbalu, a co jim bylo vštěpováno, beze zbytku plnili. Pomohla nám i spolupráce s mentálním trenérem Miro Mackulinem, se kterým jsme pracovali na psychice a mentálním tréninku. V těžkých zápasech o postup se ukázalo, že to byla dobrá volba.
Jak jste si užili postupové oslavy. Jaké vůbec byly?
Jelikož se rozhodlo až v posledním utkání se Skalicí a čekala nás sedmihodinová cesta domů, tak oslavy probíhaly jak cestou autobusem, tak po příjezdu v časných ranních hodinách u majitele pana Šoltynského v jeho rodinném bazénu. Chlapci slavili stejně poctivě, jak celý rok trénovali (smích).
Jako roli podle vás mohou hrát Michalovce v nejvyšší soutěži?
Cílem tohoto roku bude stabilizovat tým, seznámit se soutěží a udržet ji pro další ročník.