„Ze všeho nejdříve si musíš složit milostnou píseň,“ skočil mu do řeči jeden z mladých kosů. „Já ti zazpívám tu svoji,“ nabídl se ihned Velký a začal do rytmu přešlapovat z nohy na nohu a pohupovat ocáskem. „Vítr fouká, kos si brouká, že listí zelená a celá květena už přichystána je. Ve snových chvílích na tebe myslím, tóny se jistím… Moje kosice, miluji tě velice.“

Druhý mladý přidal tu svou: „Řvu tu každý ráno, nemám rád klid! Táta vždycky říkal: ´Nevymyslíš žádný hit´. Tohle je můj strom! Jsem pták jako hrom! Čekám na tebe, ty to víš, já to vím a hned tě políbím.“

„To jsou naše kosí rady, když je dáme dohromady, píseň také budeš mít!“ odzpívali sborově. „Já svoji píseň už mám.“ pípl Modráček. „I kosici? Krasavici?“ „Ne, sýkorku.“ „Ty už máš i svou krasavici!“ „Tak o co jde? Pak bude svatba. Pak postavíte spolu hnízdo, šup do něj, a je to.“ dává rozumy mladý. „Hnízdo už jsme spolu také postavili.“

Kosi se na sebe udiveně podívali. „Stavěli jste spolu hnízdo před svatbou?“ Taťka se zeptal přímo: „V čem je problém?“ „Neumím ji požádat o křidélko,“ řekl stydlivě Modráček. „Nikdy jsem to neviděl ani neslyšel. Nevím, co se zpívá.“ „Už ji to muselo samotnou taky napadnout ne?“ říká druhý. „Snad není…“ Taťka do něj strčil: „ Ticho mladý!“

„Myslíš? Když ona je tak jemná.“ „Jemná, jo?“ uchechtl se druhý mladý kos. „A není to ta, co tu letěla před pár dny? Ta byla! Hned by nám zabrala vedlejší zahradu. Už jsme si tam raději postavili nová hnízda. Ať se ví, že zahrada je již obydlena. Ale byla moc pěkná. Kdyby byla kosice, hned bychom si ji namluvili. Tedy jeden z nás. To se rozumí.“

Nejlepší rada - jak to holky chtějí?

Taťka se do toho vložil: „Zeptejme se mámy, jak si holky představují nabídku k sňatku, já už to zapomněl.“ Zavolali tedy kosici. Když přiletěla k nim na větev, rozložila si důležitě peří a pak se zeptala, cože to od ní potřebují. Přednesli ji Modráčkův dotaz a ona odpověděla: „Nejlépe je jít na to přímo, bez oklik.“

Oba mladí kosi na ni zvědavě pohlédli. Dychtivě očekávali každé slovo, které se ze zobáčku chystala pronést. „Utrhne se nejkrásnější květina, přinese se vyvolené a zazpívá se: Můj vyvolený ptáčku, nejkrásnějšího zobáčku, lesklého peří srdce své ti svěří kdo tě miluje. Kosice má láskou omámená, křidélko své polož na křidélko mé.“

Video: Podívejte se na páreček sýkorek, které se přišly nasvačit z krmítka

Pár sýkorek v krmítku | Video: se svolením Michaely Sýkorové

Kosí kluci byli překvapeni, kde se to v mamce vzalo. „Že já jsem ten talent nezdědil!“ vzdychl si jeden z nich. „Nevadí, to okopírujeme,“ podotkl druhý. „Jo, tak na to sbalíme každou.“ Modráček se před paní kosicí uklonil, hezky poděkoval a rozloučil se.

Jelikož bylo již pozdě, mladí kosi nabídli k přenocování svá nová hnízda na vedlejší zahradě. Chtěli se svou stavbou také pochlubit. Po večeři mladí kosi Modráčka svými novými příbytky s hrdostí provedli. Modráček je nezapomněl pochválit. Obě hnízda byla postavena prakticky. „Škoda, že tu chválu neslyší naši rodiče. Byli by na nás pyšní,“ posteskli si kosi.

A co kytka?

Ráno po snídani odletěl Modráček hledat nejkrásnější květinu. Poletoval po okolí. Jarních květin bylo všude hodně. Oči jen přecházely z jedné na druhou. „Ale která je ta nejkrásnější, to jsem se nezeptal. A abych ji také udržel v zobáčku při letu. Bude nutné se opět s někým poradit.“

Letěl dál a dál, až narazil na starší pár sýkorek modřinek. „Dobrý den!“ pozdravil hlasitě, aby jej slyšeli. „Jakpak se vede?“ „Dobrý den, děkujeme. Vede se nám dobře. Je nám však teskno po mladých. Poslali jsme je hledat si svá bydliště. Ostatní už o sobě dali vědět, kde staví svá obydlí, avšak dcerka - o té nevíme nic. A co tebe tady přivádí?“

„Já hledám nejkrásnější květinu. Tu květinu, se kterou se žádá o ruku.“ „O ruku se žádá s nejkrásnější květinou? Já myslel, že je jedno s jakou. A která to je? Ta nejkrásnější?“ divil se sýkorák. „To právě nevím. Domníval jsem se, že mi poradíte.“

Sýkorka se zamyslela a po chvíli řekla. „No, všechny jsou krásné. Pro jednoho je nejkrásnější pomněnka, pro druhého petrklíč, pro jiného sedmikráska. S každou květinou můžeš jít žádat o ruku. Každá je vhodná. Důležité je, která se líbí tvé vyvolené.“

„To já nevím. Nemluvili jsme spolu o květinách.“ „Aha. Aha. To máš nelehké, to jsi měl vyzvědět,“ řekl sýkorák. „Která by se k ní nejvíce hodila?“ ptala se paní sýkorka. „Jaké barvy má na sobě, má nějakou zvláštnost?“ „Ano, má. Je to modřinka se žlutou náprsenkou do zlata svítící, peříčka modrozelená jako smaragd, zobáček přenádherný. Je to ta nejkrásnější ze všech krasavic.“

Sýkorky na sebe pohlédly. „Hm, to ti věřím,“ udělal sýkorák, ale jeho paní dodala: „To by se hodil žlutý kvítek. Těch je mnoho. Nebo fialový. Naše Žlutěnka má také žlutou skvrnu pod zobáčkem. Jako já.“ „Opravdu?“ podivil se Modráček a podíval se pozorně na paní sýkorku. „Je vám také podobná, ba dokonce velmi, velmi podobná. Jmenuje se také Žlutěnka,“ dodal.

„Kdyby to tak byla ta naše!“ řekli současně. „ Ale vy zajisté znáte její rodiče.“ „Nikoliv, kdepak, ještě nebyla příležitost. Známe se jen krátce. Avšak zamiloval jsem se do ní okamžitě, a pak jsem jí postavil hnízdo a pak jsem ji chtěl požádat o křidélko, ale nevěděl jsem, jak se to dělá. Letěl jsem si tedy pro radu. Tu jsem dostal u kosů.

Pak jsem hledal tu nejkrásnější květinu. Avšak nezeptal jsem se, která je ta nejkrásnější. A pak jsem přiletěl sem. A teď poletím zpět za svojí vyvolenou a zeptám se jí, která květina je pro ni tou nejkrásnější. Děkuji vám za radu. Už musím letět. Na shledanou!“

„To se jí neptej! Každá květina, se kterou ji přijdeš požádat o křidélko, bude pro ni tou nejkrásnější!“ volala za ním sýkorka. „Přejeme šťastný dolet, na shledanou.“

Nutný odpočinek

Modráček už urazil pěkný kus cesty, když na něj padla únava. Letěl zrovna nad řadou stromů. Vyhledat příhodnou větev k přenocování na jednom z nich nebylo obtížné. Všiml si, že jedna větev má krásný vykotlaný suk, do kterého se pohodlně celý vešel. Rozhodl se v něm přespat. Nasbíral trochu suché, loňské trávy, přinesl ji do suku, nožičkama udusal, dvakrát se otočil, upravil křidélka a ihned usnul.

Vzbudil se velmi časně. Posnídal a chystal se vyletět, když uslyšel známý kosí hlas. „To jsem ani nevěděl, že jsem kousek od kosů. Z téhle strany jsem ještě neletěl. Hledáním nejkrásnější květiny jsem se pěkně zamotal. Dobře, že mladý Velký zpívá. Jak tak poslouchám, změnil svůj repertoár.“

Kos zpíval: „Dřív než slunce vysvitne, hlavou nota mi blikne, i když trochu zívám, píseň svou už zpívám. Přileť kosice moje, tahle zahrada bude i tvoje, i hnízdo své ti dám, bude to láska jako trám!“ Když Modráček přelétal nad kosem, zamával mu křídlem. Viděl, jak kos stojí na plotě a při zpěvu si přešlapuje z nohy na nohu do rytmu. Kos mu odpověděl na pozdrav a pak už jej skrz stromy neviděl.

Přeletěl zahradu a uviděl kosa Mladšího. Seděl na vrchu telegrafního sloupu, a když uviděl Modráčka, začal zpívat: „Já jsem rád, že jsem mlád, že mám rád tak akorát kosici černou. Nad hlavou modravou oblohu mám.“ Modráček zamával i Mladšímu. I když už byl unaven, začalo mu být také do zpěvu. Začal si při letu broukat. „Od chvíle co tě znám, lásku svou nehledám. Vždyť potkat tě byl můj sen, tak neotálej a přileť sem. Budeš má a já budu tvůj.“

Modráček přeletěl pár zahrad, když uviděl tu svoji. V té chvíli si vzpomněl, jak mu paní sýkorka říkala, že ta květina, co přinese, bude tou nejkrásnější. Slétl na zahradu pod ním, vzal do zobáčku první květinu, kterou uviděl a letěl přímo na svoji zahradu, za Žlutěnkou. Viděl, jak sedí na větvi stromu a prozpěvuje. „Od chvíle co ten pocit znáš, lásku svou hledáš.“

Zobáčku nevznešenější

Už, už chtěl na ni zavolat, v tom si uvědomil, že má v zobáčku květinu. Přiletěl tedy až k ní na větev stromu, uklonil se, podal jí květinu a zazpíval: „Krasavice moje, dávám ti srdce svoje, dej mi své křidélko, moje ctitelko. Polož křidélko své na křidélko mé, zobáčku nejkrásnější, ze všech nejvznešenější, peříčko zlatavé.“ „Ano,“ vydechla rdící se Žlutěnka.

„Děkuji Modráčku za květinu, jsem tak ráda, že jsi už přiletěl, měla jsem o tebe starost.“ „Potřeboval jsem se poradit u kosů“. „U kosů? U těch dvou mladých, co jsou tady kousek?“ „No pokud myslíš ty stejné jako já, tak u jejich rodičů. Přesněji – u jejich matky, paní kosice. A copak jsi dělala, když jsem tady nebyl?“

Žlutěnka mu povykládala vše. Pak začali mluvit o svatbě.

Jaké budou přípravy na svatbu v říši sýkorek? A povede se vše tak, aby byli zamilovaní ptáčci spokojení? Další díl o Žlutěnce najdete na našem webu už zítra!

Autor: Ludmila Sýkorová