Na úvod tě požádám o stručné představení pro všechny fanoušky hokejbalu, kteří tě, hlavně díky své mladosti příliš neznají. Kdo je vlastně Jiří Černý?

Zajímavý dotaz na úvod. Jelikož chápu, že po mně nežádáš obligátní odpověď typu „to není otázka pro mě“, i když to tak taky trochu cítím, myslím, že Jiří Černý je vcelku obyčejný kluk z Nižbora, kterému už v jeho raném věku přirostl k srdci sport, z kterého se později vyklubal hokejbal. Jelikož, jak mnozí vědí, v Nižboru byly v koncem 80.let pro hokejbal v té době velmi nadstandardní podmínky, zasáhla mě tehdy jakási hokejbalová horečka, která mě svým způsobem do dnes nepustila. Kromě toho už je dnes ale Jirka Černý také pyšným tátou brzy dvou kluků a člověk, který pracuje ve financích.

Dvanáctý ročník Memoriálu Tomáše Hoskovského (v textu také zkráceně MTH) je za námi, jaký byl podle hlavního organizátora?

Osobně jsem především rád, že přes mnoho peripetií, kterými turnaj ve své historii prošel, se z něho stalo pro mnoho zúčastněných jakési tradiční zakončení hokejbalové sezóny. Zároveň ho vidím jako příležitost pro setkání lidí, kteří mají v průběhu roku minimum příležitostí se sejít a prohodit pár slov. Po sportovní stránce jsem samozřejmě rád, že se nižborský tým po šesti letech probojoval do finále, i když na samotný vrchol jsme opět nedosáhli.

Turnaj je skvěle organizován. Jen poslední ročníky visí ve vzduchu kritická připomínka, že jeden rozhodčí na celý podnik nemůže stačit. Ve slunném počasí a po celý den je naprosto nemožné, aby nedělal hrubé chyby, které atmosféře turnaje neprospějí. Chystáte nějaká opatření do budoucnosti. Souhlasíš s výše vysloveným názorem či nikoliv?

To je trochu ožehavé téma. Problematika rozhodčích je v našich končinách bohužel velmi populární a Memoriál Tomáše Hoskovského v tom bohužel není výjimkou. Je třeba přiznat, že nebyl jediný ročník, aby byli s rozhodčími všichni spokojeni a to i v dobách, kdy se na hřišti vystřídalo vícero rozhodčích. Důvodů je pak, myslím, několik.

Částečně to je z mého pohledu v tom, že na turnaji se sejdou hráči z různých míst i soutěží a s různými pohledy na různé herní situace. Jinými slovy, co je pro jednoho faul , může být pro druhého standardní zákrok.

Další část problému pak vidím i ve hře a vystupování zúčastněných mužstev. Pokud se k sobě hráči budou chovat s určitým respektem, nemusí k mnoha situacím dojít. My všichni, kteří se kolem organizace turnaje točíme se snažíme po celou jeho historii předcházet vyhroceným situacím i tím, že eliminujeme účast „problémových týmů“ na minimum.

Pravdou ale nepochybně zůstává, že zcela předejít krizovým situacím nelze a rozhodčí je na hřišti od toho, aby je pokud možno vyřešil. Přestože jsme u rozhodčích dle mého soudu zaznamenali od počátků turnaje kvalitativní posun, souhlasím s názorem, že porce 18 zápasů ve dvou dnech je pro jednoho člověka na samé hraně únosnosti, pokud ne za ní.

Nemyslím si, že dva nebo tři rozhodčí nám vyřeší celý problém, ale již teď mohu všem slíbit, že v rámci zachování co možná nejklidnějšího a nejférovějšího průběhu turnaje, počet rozhodčích od příštího ročníku navýšíme.

Nižbor a Kralupy nad Vltavou si nejsou v žádném případě hokejbalově lhostejné. Minimálně lidé starající se o organizaci soutěžního života s hokejkou dokáží sdílet to dobré i to zlé, co záležitosti kolem hokejbalu přinášejí. Nižborský hokejbal poslední léta skomíral, ale přišel impuls vpravdě zázračný a renesance nižborského hokejbalu je v pohybu. Jirko, co se stalo?

Faktorů, které způsobily tuto „renesanci“ bylo určitě více. Důležitým se ukázal být fakt, že se nám i v dobách nejhlubší krize podařilo neskutečným úsilím pár jedinců (jako např. Honza Lukeš nebo Ivan Truksa) udržet v chodu nižborskou hokejbalovou ligu. Díky ní se na hřišti začalo objevovat několik nových tváří a co víc, šlo a jde o lidi, kteří jsou ochotni obětovat pro hokejbal i kus svého pohodlí a organizačně pomoci (např.Ondra Beneš, Milan Smrčka a mnozí další). Dalším důležitým faktem bylo i neumdlévající nadšení konkrétně Ivana Truksy, který se kromě organizování NHL na vlastní pěst pustil do propagace nižborského hokejbalu prostřednictvím we­bu.

Nicméně tím posledním a z mého pohledu rozhodujícím momentem byl příchod osoby Romana Nováka do hokejbalového dění v Nižboru. Ten s sebou kromě nesporných hokejbalových kvalit přinesl i organizační zkušenosti a ochotu na oné renesanci tvrdě pracovat, kterou se mnozí další rádi nechali strhnout.

V každém případě jde zkrátka o kolektivní dílko několika „starých mohykánů“ s nastupující hokejbalovou generací, za které bych už teď rád všem zúčastněným (a třeba zde nejmenovaným) i touto formou poděkoval.

Kdo „ze staré nižborské party“ naskočí do sezóny 2008–2009?

Čas utíká opravdu rychle, a tak bohužel těch, kteří stáli na střídačce nižborského týmu před deseti či dvanácti lety i dnes, již mnoho není. Pokud dobře počítám jsme de facto čtyři. Ivan Truksa, Honza Lukeš, Radek Manda a já. Velmi jsem stál i o zapojení Míry Fortuníka, který pro nižborský hokejbal v uplynulých letech hodně dobrého udělal a určitě by byl přínosem i nyní, ten se ale bohužel rozhodl z hokejbalového dění alespoň dočasně vystoupit.

Dokážeš odhadnout, jaká bude budoucnost nižborského hokejbalu?

V porovnání s obdobím před zhruba třemi až čtyřmi lety se nižborskému hokejbalu rozhodně začíná blýskat na lepší časy. Založili jsme vlastní sportovní klub, občanské sdružení a do budoucna bychom kromě sportovního rozvoje klubu rádi zapracovali na „materiální základně“, tzn. velmi aktuální bude mimo jiné otázka hřiště a jeho zázemí. V každém případě si myslím, že jakkoli budoucnost nižborského hokejbalu bude závislá na množství externích vlivů jako je podpora sponzorů a orgánů státní správy, v konečném důsledku to bude zejména o lidech v něm působících. A v tomto ohledu vidím budoucnost rozhodně nadějně.

Co říkáš na výsledky I.AHL v sezóně 2007–2008. Znáš kralupské hokejbalové hvězdy, zaznamenal jsi v kralupské nejvyšší soutěži pro tebe nějaké překvapení?

Vzhledem k dlouholetým vazbám mezi kralupskými a nižborskými hokejbalisty pochopitelně výsledky AHL průběžně sleduji minimálně prostřednictvím webu. S některými kluky se známe dlouhá léta, ty mladší poznávám zejména na letních turnajích. Těší mě, když vidím, jak se prosazují na nejvyšší úrovni a držím jim palce. Co se týká sezóny 2007–2008 musím přiznat, že mě překvapily, asi jako mnoho jiných, dvě věci. Brzký konec minických Rytířů a naopak kralování Nelahozevsi v play-off. Nezbývá, než aby rok 2009 byl konečně tím správným rokem pro to, aby skončily dvě dlouhé série bez vítězství – Minic v Petroniově poháru a Nižboru na Memoriálu Tomáše Hoskovského J.

Pokus se sestavit historický all-star team z hráčů (nejlépe s komentářem), kteří kdy hráli na MTH?

Na turnaji se v jeho dlouhé historii vystřídala řada výborných hráčů, a proto vybrat pět jmen opravdu není jednoduché. Pokusím se ale nebýt alibista, o to ovšem budu stručnější. Tak tedy – do branky bych postavil Vláďu Vymětalíka, do obrany Honzu Střesku s Martinem Veverkou (známější vám asi bude coby „Koudelník“) a do útoku Miloše Hořavu s Bohoušem Gotthardem.

Pro později narozené, můžeš říci něco o skvostném putovním poháru pro vítěze MTH?

Pohár pro vítěze MTH je krásným pozůstatkem naší spolupráce s naším někdejší hlavním sponzorem – Sklárnou Nižbor AR. Ta nám v té době věnovala pro námi organizované soutěže několik krásných pohárů a ten putovní pro vítěze MTH je jedním z nich, i když bujarost každoročních oslav je na něm dnes již bohužel poněkud patrná.

Kdo byl Tomáš Hoskovský a proč turnaj nese jeho jméno? Kdo přišel s nápadem uspořádat Memoriál?

Tomáš Hoskovský byl výborným brankářem a skutečným hokejbalovým gentlemanem konce 80.let minulého století. Přes svou relativní tichost byl myslím nepřehlédnutelnou postavou nižborského hokejbalu té doby. Když jsme pak v polovině 90.let obnovovali nižborskou ligu znovu se do ní se svým týmem Nákaza Žloukovice zapojil. Bohužel ne na dlouho. V roce 1997 tragicky zahynul při autonehodě. Myslím, že mnoho z nás tato zpráva zasáhla, a tak nápad uspořádat na jeho počest memoriál byl víceméně přirozenou reakcí na tuto událost.

Jsi hokejbalista srdcař. Myslíš, že varianta hokejbalu prosazovaná ČMSHb a ISBHF (5 1), je pro tento sport „to pravé ořechové“ . . . Kdybys měl „tu moc“, jaká cesta rozvoje hokejbalu by ti byla nejbližší a proč?

Musím přiznat, že mě osobně byla a je nejbližší varianta 4 1 hraná s tenisákem a bez přileb. Důvod je celkem snadný. Je to varianta, kterou jsem hrával po drtivou většinu svého hokejbalového života a je mi tak nejbližší. Nicméně myslím, že je zapotřebí nežít minulostí, odhodit melancholii a začít se na věci dívat očima dneška. Z mého pohledu je patrné, že „pětkový“ hokejbal včetně míčků a vybavení byl kromě ekonomických zájmů svazu také výsledkem snahy o přiblížení se hokeji a zatraktivnění hokejbalu v jeho vrcholové podobě. Je to mnohdy bohužel na úkor masových sportovců a místních „odnoží“ hokejbalu jako máme my v Kralupech a Nižboře, ale bohužel vývoj jde tímto směrem. Myslím, že vy v Kralupech jste to vzali za velmi dobrý konec a našli rozumný kompromis. Udrželi jste si svou tvář a ještě vychováváte špičkové hráče pro „pětkový“ hokejbal. To je ovšem možné pouze za předpokladu takové základny, která je právě v Kralupech. Případ Kralup je ale bohužel ojedinělý a těžko srovnatelný s jinými městy i vzhledem k dlouhé historii místní ligy, a tak budoucnost bude z mého pohledu opravdu až na výjimky o „pětkovém“ hokejbale.

Jak se těšíš se svým týmem na srpnový Havran Styrotrade Cup 2008, kam by podle posledních zpráv měli dorazit i tři extraligové týmy: Habešovna, Ústí nad Labem a Most?

Samozřejmě se těšíme moc, i když obhájit loňské třetí místo by tentokrát asi hraničilo se zázrakem. Ale neskládáme zbraně dopředu a určitě se porveme o co nejlepší umístění….

Jak dlouho ještě vydržíš mezi mantinely? Vím, že klíčové je zdraví, ale i vůle sehrává velikou roli. Plánuješ i po skončení aktivní kariéry zůstat „v hokejbalovém dění“, nebo od hokejbalu utečeš?

Jak dlouho ještě vydržím je otázka, na kterou upřímně řečeno sám neznám odpověď. Kromě zdraví tu na miskách vah sehrává důležitou roli i rodina a zaměstnání. Návrat Nižbora do soutěží je pro mě výzvou, pro kterou se moment ukončení mé „sportovní dráhy“ ještě oddálil. Samozřejmě se ale nezadržitelně blíží a myslím, že brzy nastane moment, kdy rád předám štafetu mladším. U hokejbalu bych ale rád zůstal a i následně se pokusím hokejbalové dění na Berounsku podporovat.

Jaké máš ještě jiné koníčky a zájmy mimo hokejbalu?

Kromě hokejbalu se věnuju hlavně rodině a muzice. Rád si občas zahraju se dvěma různými kapelami, v jedné na bicí v té druhé na trombón. Kromě toho velmi rád alespoň jednou do roka vyrazím na vodu…

Co ti za hokejbalovou kariéru ve spojitosti s tímto sportem přineslo největší radost a zklamání?

Největšími radostmi jsou samozřejmě vítězství, ale není to jen o nich. Ten pocit, kdy parta kluků táhnoucích za jeden provaz společně dosáhne určité mety, stojí někdy opravdu za to. Dnes mám ale nemenší radost z toho, že obavy, že Nižbor v blízké budoucnosti zmizí z hokejbalové mapy ČR, se neukázaly jako oprávněné a doufám, že je to pro některé alespoň částečné zadostiučinění.

Největšími zklamáními pak pro mě vždy byly nikoli porážky, ale reakce a chování některých lidí, kteří během pár minut dokázali zhatit dlouhodobé úsilí mnoha jiných.

Na závěr prozraď, existuje ještě nějaký hokejbalový sen Jirky Černého?

Mým hokejbalovým přáním a věřím, že nejen mým, je, aby se Kelti Nižbor natrvalo usídlili v republikových soutěžích hokejbalu a aby se nám postupem času podařilo na Berounsku vystavět hřiště/získat prostor pro pětkový hokejbal, samozřejmě při zachování naší tradiční nižborské hokejbalové ligy. Navíc bychom rádi začali více pracovat s mládeží a ve střednědobém horizontu vybudovali i mládežnický tým(y). Pokud se k tomu přidají i sportovní úspěchy bude nás to všechny těšit dvojnásob a nezastírám, že naším střednědobým cílem je 2.NHbl.

Jindřich Kohm