V rozhovoru pro Deník se Dominik Hašek rozpovídal nejen o své roli ve filmu, ale také o pozici obránce v týmu Ševci Nový Knín, klukovských letech s ředitelskými důtkami a dobách, kdy s babičkou a brankářskou výstrojí složenou na kočárku kráčeli v pět hodin ráno potemnělými Pardubicemi na trénink. Okomentoval také vystoupení české reprezentace na olympiádě v Pekingu a vyjádřil se i k narození syna Jana, kterému jsou čtyři měsíce.

"Dobře si pamatuji na to, když jsme měli tréninky od šesti hodin ráno. Maminka a táta byli v práci, babička hodila hokejovou výstroj na kočárek a šel jsem s ní za ruku po městě. Ještě jsem u toho spal, byla tma. V pět ráno jsme procházeli Pardubicemi, kde svítilo jen pár lamp, to si dodnes pamatuji," říká.

Roman Červenka po vyřazení na ZOH v Pekingu.
Český hokej padl na dno. Co s tím? Osobnosti se vyjádřily k vážnému problému

Kdy jste chytal naposledy?
Výstroj jsem si oblékl dvakrát od doby, co jsem skončil kariéru. Jednou to bylo, když jsem nastoupil za tým Nagano. Ve druhém případě jsem slíbil Oldovi Válkovi na jeho šedesátiny, že se na třetinu převlíknu. Už myslím, že to bylo naposledy. Mě to netěší. Dělám to spíš kvůli kamarádům. Do branky už nemám potřebu chodit. Nastál jsem se tam dost.

Přesto jste se na chviličku v Malé Úpě do branky postavil a měl jste i v ruce brankářskou hůl.
V Malé Úpě to bylo pro děti. Mají z toho radost. Vím, jaké by to bylo pro mě v deseti letech, kdybych si mohl takhle vystřelit.

Na led se někdy dostanete?
Pořád hraji amatérskou ligu ve středních Čechách, ale v obraně. Pro mě to je zábava, jít s klukama na led a vzít si do ruky hokejku. Hraji ze Ševce Nový Knín. Zrovna v sobotu jsme měli zápas (Ševci Nový Knín - Neveklov 12:2).

Jak vám to jde v obraně?
Baví mě to. Na útočníka už nejsem dost rychlý, ale v obraně si to krásně pozičně odehraji. Jsem blíž brankáři, to mi vyhovuje.

Radíte kolegovi v bráně?
Ne, moc ne. Mně taky nikdo moc neradil. Já jsem rád, že před ním hraji obránce a respektuji ho.

Když jsme u hokeje, tak co říkáte na vystoupení reprezentace na olympiádě v Pekingu?
Je jasné, že nemůžu mít radost z toho, jak jsme dopadli. Tady ale nejde o jednu olympiádu, ovšem o výkony, které naše národní mužstvo produkuje za poslední roky. Není to pouze věc reprezentace dospělých. Vychází to od mládeže. Tam se situace musí opravdu zlepšit. Když nevozíte medaile 10 nebo 15 let z mládežnických šampionátů, tak nemůžete očekávat, že najednou budou dospělí získávat medaile. Takhle to nefunguje.

Hokejová legenda Jaromír Meixner.
Legendární Meixner: Možná máme jít finskou cestou. V extralize je moc cizinců

Vaše generace inspirovala děti slavným triumfem v Naganu, už je to 24 let. Jak jste reagoval na fakt, že se o tom bude točit film Děti Nagana?
Dohodl jsem s panem režisérem Pánkem, že budu ambasadorem filmu. Chci být u natáčení blíž, proto jsem se rozhodl, že v Malé Úpě strávím chvilku. Patří to k tomu, abych podpořil film. Jsem hrdý, že vzniká film o inspiraci, kterou jsme mohli tehdy klukům přinést. Naganem jsme inspirovali tisíce mladých kluků a možná i holek. Já sám jsem takovou inspiraci měl v naší hokejové generaci 70. let.

Líbí se vám, o čem film bude?
Mám radost, že film je o mladých klucích. Kdyby se jednalo vyloženě o Nagano, tak si nemyslím, že bych chtěl být ambasadorem filmu. Člověk to prožil na ledě a film je něco jiného. Tohle je příběh o mladých hokejistech, o tom, jak žijí, jaké mají problémy, jakou mají partu.

Ve filmu si také zahrajete, sám sebe. Jaké to bude?
Ano, ve filmu se také objevím. Mám malou roli, s důležitým podtextem. Jsem vzor hlavního hrdiny, který mě napodobuje, sleduje, má moje plakáty. Neberu to jako nějakou hereckou roli, ale tím, že jsem vzorem hlavního hrdiny, jsem přijal tu svoji důležitou pointu. Ve filmu budu hrát sám sebe, takže není potřeba, abych se na to speciálně připravoval. Navíc to bude menší role. Profesionální hraní nechám opravdovým hercům.

Jak se vám zamlouvaly typicky horské podmínky na venkovním ledě v přírodě v krkonošské Malé Úpě?
To k tomu patří. Mám rád venkovní kluziště. Když mám možnost hrát na rybníku, tak rád jdu, pořád mě to baví.

Jezdíte v zimě často do hor?
Ano, ale na Šumavu, jak na běžky, tak hlavně na sjezdovky. Mám byt na Špičáku.

Byl jste někdy v Malé Úpě?
V Malé Úpě jsem v životě nebyl. Je tady takové typicky horské prostředí, je to hodně vysoko, připadá mi to takové rodinnější. Proto se mi tady líbilo.

Jezdíte do Krkonoš?
Byl jsem v Janských Lázních, na Pardubických boudách, ve Špindlerově Mlýně jsem jezdil do Svatého Petra i na Medvědín, ale to už je tak pět-šest let zpátky, když jsme si tam jeli několikrát zalyžovat. Jako kluk jsem někdy jezdil do Pece pod Sněžkou, s tatínkem jsme hodně jezdili z Pardubic do Orlických hor.

Peter Ihnačák
Skaut Ihnačák o slovenském hokeji: Slafkovský má před sebou velkou budoucnost

Dětským protagonistům filmu jste vhodil buly, ale nebyl jste rozhodčí. Měl jste někdy chuť rozhodčího přetáhnout?
To asi musel mít každý hokejista chuť vzít rozhodčího hokejkou po zadku. Jednou, hodně dávno při zápase v Čechách, jsem na rozhodčího napřáhl hokejku, ale samozřejmě nedovolil jsem se ho ani dotknout. Jen jsem naznačil, že ho praštím. Nikdy jsem to ale neudělal.

Jaký jste byl v kluk v letech hlavních hrdinů, kterým je kolem deseti a nechávají se inspirovat vaším úspěchem v Naganu, zároveň ale prožívají situace v partě nebo s holkama?
Sport pro mě byl vším. Vedle hokeje jsem hrál i trochu tenis, venku s klukama fotbal. Když byl volný čas, tak jsem vyhledával partu kluků, abychom mohli něco hrát. Ve škole jsme hráli o přestávce pingpong okolo lavic, takovou tu obíhačku. Taky jsem se nejednou popral. Párkrát jsem dostal. Bál jsem se starších kluků na hokeji. Naopak ve škole jsem byl hrozně silný.

Byl jste šprt nebo průměrný žák?
Šprt jsem byl v dějepise. Jednoznačně. Bavily mě letopočty. Většina třídy to nesnášela, ale já jsem se těšil na písemku. Naopak mě moc nebavila čeština. Těšil jsem se taky na zeměpis. Number one byl tělocvik. Na základní škole jsem byl lehce nadprůměrný student.

Plaval jste v něčem?
Na základní škole jsem neměl předmět, ve kterém bych vyloženě plaval. Na gymplu to byly matika, fyzika, chemie. To už jsem hrál hodně hokej a jak ztratíte kontinuitu, tak je to těžké. Naštěstí strejda se mnou strávil hodiny a hodiny a doučoval mě fyziku a matematiku, abych prošel školu. To bylo náročné. Díky němu jsem to všechno zvládl.

Dostával jste poznámky?
Poznámek bylo hodně, i ředitelské důtky. Vyhodil jsem třeba na škole elektriku, protože mě kluci vyprovokovali. Nebo jsem nechtěně hodil sněhovou kouli někomu do ucha, zrovna jsem se trefil z velké dálky. Ale dvojka z chování nikdy nebyla.

Byl jste unavený z tréninku?
Dobře si pamatuji na to, když jsme měli tréninky od šesti hodin ráno. Maminka a táta byli v práci, babička hodila hokejovou výstroj na kočárek a šel jsem s ní za ruku po městě. Ještě jsem u toho spal, byla tma. V pět ráno jsme procházeli Pardubicemi, kde svítilo jen pár lamp, to si dodnes pamatuji. Výstroj táhla babička táhla na takovém starém kočárku.

David Routa s pukem, kterým vstřelil svůj první a zatím jediný extraligový gól.
Hokej ve Finsku? Liší se přístup k tréninku, popisuje svoji zkušenost Routa

Jak jste takové brzké vstávání prožíval?
Určitě jsem nechtěl vstávat. Vstávat před pátou ráno nebylo příjemné. Museli mě tahat z postele. Ale jakmile jsem se probudil a došel na zimák, tak už jsem se na trénink těšil.

Jste potřetí otcem. Vnímáte otcovství ve svých 57 letech jinak?
Mám čtyřměsíčního syna Honzíka. Vnímám to ale stejně, jako když jsme měli Michaela a Dominiku. Ti už jsou dospělí. Jsem táta stejně jako jsem byl tenkrát.

Bude z něj také hokejista?
Vůbec nemyslím na to, co bude dělat. V každém případě ho povedu ke sportu. Když to bude kolektivní sport, budu velmi rád. Ale nebudu ho za každou cenu nutit, aby hrál hokej, to v žádném případě.