Ve tvém příbuzenstvu včetně otce je spíše zájem o horolezectví, triatlon nebo jezdectví. Co tě přitáhlo k hokeji, sledoval jsi ho jako malý?

Táta je spíš na ty individuální sporty, hokej taky zkusil, ale nešel mu. Doma jsme ale v televizi sledovali spoustu sportů. A mně se nějak hokej zalíbil, je to rychlá hra a já jsem týmový hráč.

Co tě přivedlo do Příbrami a jakou si tam hrál soutěž?

V první třídě nám ve škole rozdali letáček na jejich akci „Pojď hrát hokej“ – a tak jsem šel. Do té doby jsem snad nikdy nebruslil. Za Příbram jsem hrál minihokej pro první až čtvrtou třídu.

Kdo byl tvým vzorem? Předpokládám, že i tento fakt tě táhl k pražské Spartě.

Přesně tak, byl to Petr Ton – hvězdný střelec HC Sparta Praha.

Kdy jsi do Sparty přestoupil?

To bylo ve čtvrté třídě, když se končí s minihokejem a začíná se hrát na velké hřiště.

Jaké bylo dojíždění a jak často jste měli tréninky?

Náročné. Tréninky byly čtyřikrát až pětkrát týdně a k tomu zápasy o víkendech, někdy i v týdnu.

V jednom z dřívějších vyprávění jsi hovořil o tom, že na tebe pražská Tipsport aréna hodně zapůsobila. Co tě na ní fascinovalo?

Atmosféra. Prostor, kde hrají a trénují nejlepší hráči a mužstva republiky. Jezdíte po stejném ledě jako jezdili hráči na mistrovství světa. Je to málo?

Měli jste příležitost setkat se s hráči A mužstva?

Potkávali jsme je často při trénincích v holešovické aréně.

Jaký jsi začal hrát post, přece jen v deseti letech už dělení na obránce a útočníky funguje. Rozhodl ses sám nebo po poradě s trenéry? 

Rozhodnutí je hlavně na trenérovi. Ten by měl vidět, co komu lépe sedí. Já hraju na postu útočníka i centra, ale nedělá mi problém ani obrana. O tom také současný hokej je, aby hráči byli všestranní.

Abych nezapomněl - trenéři, zkusíš vyjmenovat ty nejvýznamnější?

Mým úplně prvním trenérem byl příbramský Tomáš Holeček, na Spartě pak Tomáš Hamara, v jeho týmu jsem byl i na nejrůznějších neligových turnajích, kde se nám dařilo vítězit.

Se Spartou si dosáhl na významné úspěchy. Jaké to byly?

Od páté třídy jsme třikrát vyhráli první místo v ročníkové lize, jen jednou jsme byli druzí. Největším úspěchem byl titul mistra republiky osmých tříd, který jsme vybojovali letos v Ostravě. Zlato máme i z prestižního mezinárodního Treťjakova turnaje z ruského Petrohradu, pak z Vídně, z Berlína, bylo toho docela hodně.

Sáhl sis také na Stanley Cup, byť pro mladé ročníky. Jak k tomu došlo?

To bylo super, byl jsem v prvním pořádaném ročníku v ČR „draftován“ týmem Boston Bruins a podařilo se nám vyhrát. Naše jména jsou vyryta na slavném Stanley Cupu na prvním místě (pohár byl vyrobený ve stejné dílně, jako ten pro dospělé).

Inspirovalo tě to do další práce?

Jasně. Kdo z hokejistů by nechtěl nad hlavou držet Stanleyův pohár (smích)? To smí jen vítězové!

Do Prahy si dojížděl i přesto, že si byl žákem 1. ZŠ Hořovice. Jak náročné to bylo skloubit?

Docela dost, hlavně časově. Učil jsem se po cestě autem na tréninky, kam jsem odjížděl s mámou nebo s tátou rovnou ze školy a domů jsem se vracel až kolem deváté večer.

Nyní studuješ ve Švýcarsku Nationale Elitesportschule Thurgau. V jakém městě škola je a na co je zaměřená?

Je to prestižní švýcarská sportovní škola, která se zabývá výchovou sportovních talentů – jednoduše se snaží vytvářet podmínky pro děti, které se chtějí věnovat sportu profesionálně, aby stíhaly i školu i sport. Škola je v Kreuzlingenu, což je švýcarská část Kostnice, kanton Thurgau. Jsme přímo na břehu Bodamského jezera.

Za jaký tým tam hraješ a jak těžké je se tam prosadit?

Hraju za tým HCT Young Lions ve dvou kategoriích – Mini Top, což je kategorie, kam ročníkově patřím, a Novizen Top, to je kategorie pro hráče o rok až dva starší. Dostat se sem jednoduché není. O téhle možnosti jsem se dozvěděl od svého kamaráda Šimona Němce, je to můj bývalý spoluhráč, obránce ze Sparty, kterého si na jednom turnaji všiml hokejový skaut a pozval ho sem na tryout. Tady se dozvěděl, že mají zájem ještě o útočníka. A tak jsem byl před prázdninami pozván na zkušební trénink do švýcarského Romanshornu. Chtěli nás ale vidět také v akci na zápase.

Takže si se představil i na ledě?

Šanci jsme dostali při mezinárodním přátelském utkání s irskou reprezentací hráčů do osmnácti let, což jsou hráči o tři roky starší. To jsem hrál poprvé za Švýcary. Dařilo se mi, v zápase jsem získal pět bodů za tři góly a dvě asistence. A to asi rozhodlo, protože po skončení zápasu měli rodiče schůzku s prezidentem klubu, od kterého jsem dostal nabídku na tříletou smlouvu. Vím, že tu na zkušenou bylo víc českých kluků, ale ne všichni uspěli. Z cizinců je s námi v týmu ještě Lotyš Rodzers Bukarts, jeho bratr Roberts Bukarts hraje českou extraligu za HC Třinec.

Kdo je ti v cizině oporou?

Bydlíme v rodině u starších švýcarských manželů, kteří jsou super. Jsme tu společně tři Češi – já, Šimon Němec, o kterém jsem už mluvil a Tomáš Vlček z Plzně. Podporujeme se navzájem. Rozumíme si i na ledě, většinu gólů v týmu dáváme právě my. A samozřejmě nás podporují rodiče, i když jen na dálku. Skoro každý den spolu mluvíme přes internet.

Jakým jazykem se tam mluví, domluvíš se?

Ve Švýcarsku je to samozřejmě hlavně němčina. No domluvím…, snažím se (směje se). Chodíme do německy mluvící školy, takže nám nic jiného nezbývá. Kombinujeme to s angličtinou, a pak také jeden z trenérů je Čech, což je super, když je potřeba něco důležitého řešit.

Zůstává tvým snem reprezentace a NHL?

To je přece sen každého kluka, který hraje hokej.

Co pro to hodláš udělat?

Pokračovat v tom, co dělám, jsem teprve na začátku…