Co za berounským úspěchem stálo? Určitě reflexe z předešlé sezony, v níž mužstvo bojovalo o záchranu i kvůli tomu, že muselo hrát domácí zápasy v Kladně (berounský ZS byl rekonstruován po povodních z léta 2002). Tehdejší kouč Otakar Vejvoda přidává i další důvody velkého vzestupu. „Po baráži jsme se rozloučili s některými staršími kluky (Maleček, Michalovič, Halinský) a naopak začali přicházet mladší. Nejen z blízkého Kladna, ale hlavně s Liberce, s nímž se rozjela spolupráce a fungovala výborně. Přišli z extraligy, my jim řekli, že jdou do čtvrté lajny, oni se jen usmáli a šli to naplno odmakat. Perfektní kluci,“ vzpomíná Vejvoda na borce, jakými byli pozdější hvězda NHL Ladislav Šmíd, dále pak Klimenta, Ovčačík, Jech, Pabiška nebo Holub.
Protože se povedly i příchody šikovných borců z Kladna, zejména brankáře Kopřivy, beka Ševce a střelce Frolíka (v play-off také Miloše Hořavy), mužstvo sílilo. „Navíc přišel Venca Eiselt, výborný technický hráč , který dělal hodně bodů. A v obraně nám při rozjezdu hodně pomohl Jirka Veber, někdejší mistr světa. Byla tu i výborná domácí lajna Horčička – Slížek – Novotný nebo brusliví mladíci Besser – Šinágl. Abyste udělali takový úspěch, musí spousta věcí zapadnout do sebe a to tehdy v Berouně skutečně povedlo,“ říká sedmdesátiletý kouč, který poslední roky vede Rakovník, ale trénoval i japonské a korejské týmy, v extralize pak nejvíc Kladno.
Vejvoda má úžasnou paměť, vybaví si prý skoro všechny zápasy, které v té sezoně Berouňáci odehráli. Z fleku vám vyjmenuje, že první zápas s Olomoucí vyhráli Medvědi 3:0 a góly dali Ovčačík, Jech a Frolík. „Na takové kraviny si vzpomenu, ale co mi říkala ráno manželka, to nevím,“ směje se.
Vůbec nejraději vzpomíná na bitvu s Chomutovem. Medvědi po dvou třetinách prohrávali 0:4 a trenér kluky v kabině přemlouval, aby neudělali ostudu. „Říkal jsem jim, že nechci, aby nás soupeř poplival. A oni stihli vyrovnat! Navíc v prodloužení ujel Křesťánek a Filip Vaněček dorážel do prázdné.“
Beroun soky válcoval a s odstupem doby se nestíháte divit, koho za sebou v tabulce nechal: Chomutov, Jihlavu, Ústí, Olomouc, Hradec Králové, Mladou Boleslav i Kometu Brno! To je dnes třetina extraligy!
Před play off navíc dostal injekci. Skvěle chytajícího Kopřivu nahradil Jaroslav Kameš, další ex-kladenský gólman, který však nejlepší roky prožil ve Zlíně či Vsetíně. „Proč tehdy Kopra nahradil, to už nevím. Buď Mirka potřebovalo Kladno, nebo byl zraněný,“ tápe Vejvoda.
Kameš byl ale dlouho ternem i v play off. Proti Boleslavi naskočil místo Pöpperleho až do třetího duelu, ale ten byl nejdramatičtější. Jareš spasil Beroun vyrovnáním v 57. minutě a v nájezdech kraloval Kameš. Přestože čapal se zlomeným nožem, gól nepustil a Beroun vyhrál sérii 3:0.
Čekalo ho Ústí nad Labem, které mělo výborný kádr (Posmyk, Adamský, Kašpar, Netík), ale Kameš a obrana před ním zatáhli oponu. V prvních dvou duelech nedostal berounský brankář ani jeden gól s výjimkou nájezdů v mači číslo jedna.
Ten vstoupil do historie, protože rozhodla až jedenáctá série. Dvě tisícovky diváků na stadionu drtily srdeční kolapsy, když hostující Lipina mohl v páté sérii rozhodnout, ale trefil obě tyčky a následně puk vypadl ven… Lipina proměnil v desáté sérii, ale Horčička vyrovnal.
Nakonec Ota Vejvoda ukázal na Ladislava Gengela, mladého drzouna z Nového Strašecí, a ten rozhodl. „On už Gego na konci zápasu nehrál, ale pořád se mi tam hlásil a vypadal hodně v pohodě. Tak šel a nezaváhal,“ směje se kouč, jehož tým zvládl i třetí utkání zásluhou trefy Petra Horčičky.
close
info
Zdroj: Foto: Bohumil Kučera
zoom_in
Finále mezi Berounem a Jihlavou patří k tomu nejostřejšímu, to český hokej v historii nabídl. Emoce prýštily z obou táborů, v pěti na obou stranách se hrálo jen zřídka. Po krku si šli i trenéři, přitom Ota Vejvoda s jihlavským Petrem Fialou kdysi v Kladně hrával. „Tehdy to bylo strašlivě vyhecované a my s Petrem jsme také nebyli v pohodě. S odstupem ho však musím ocenit za to, co předvedl osm let v Olomouci. A že mu to teď nevyšlo v Brně, to byla spíš smůla,“ vyhlazuje dávné rozbroje Ota Vejvoda.
Jihlava vedení zkušeným Kaňkovským, ale už i svou současnou ikonou Čachotským dvakrát ve finále vedla, ale Beroun se jí postavil udatně, čtvrtý mač na jejím ledě vyhrál 5:2 a srovnal. „Myslím, že dva góly tehdy dal Miloš Hořava. Hlavně si ale pamatuju, že jedna tribuna byla plná berounských fanoušků. To bylo úžasné,“ zasní se velezkušený kouč, který v kariéře vyhrál pětkrát titul mistra republiky a jehož syn Ota v roce 1996 slavil světový titul.
Ale zpátky do jara 2004 a úvodu března, kdy Beroun zbrojil na poslední duel s Jihlavou. Vedení muselo nechat postavit speciální tribuny naproti tribuně hlavní, o zápas byl pochopitelně obrovský zájem. Kdo se nedostal dovnitř, mohl bitvu sledovat před stadionem na velkoplošné obrazovce.
Vše začalo poruchou rolby a úvod se tak opozdil. Což sedělo Jihlavě, brzy vedla 2:0 a to rozhodlo. Miloš Hořava ještě korigoval, ale poslední slovo patřilo zase Dukle, která pak v baráži uspěla i proti Českým Budějovicím a postoupila. „Po finále jsem si říkal, že jsme na to asi neměli, ale s odstupem si myslím, že inkasované góly byly hodně laciné,“ prohlásil před lety Otakar Vejvoda.
Skutečně, do té doby skvělý brankář Kameš dostal dost smolné góly podobně jako deset let před tím v pátém duelu Kladna s Olomoucí. Co na to říká Ota Vejvoda dnes? „Góly byly nešťastné, hlavně jeden, kdy ho to nějak přeletělo. Už nemá cenu se v tom pitvat, byl to smolný zápas,“ dodal Otakar Vejvoda.
Ten, který má na téhle sezoně velkou zásluhu a který na ni vzpomíná rád.
Stejně jako mnozí Berouňáci s tichou modlitbou k hokejovému bohu, aby jim zase jednou něco podobného umožnil sledovat.
Mužský hokej v Berouně žije dál!
Berounský hokej žije dál. Už bez nejlepších profíků, ale žije. V uplynulé sezoně hrál pražský přebor, kádr byl postavený jen z místních odchovanců a pravidelně hrálo několik berounských juniorů. V brance všechno jistil Roman Hrubeš, který za Medvědy chytal v 90. letech a má za sebou i kariéru prvoligového fotbalového rozhodčího.
Berouňáci sice skončili poslední, ale tým byl postaven na poslední chvíli a primárně kvůli tomu, aby místní mladíci měli kde po juniorce hrát (chtěli hrát za Beroun). Tým byl vlastně bez rozpočtu, áčko trénovalo s juniory a hráči si všechno platili ze svého. Ambice na postup do 2. ligy zatím určitě v Berouně nejsou.
