„Chceme hrát v nejvyšší soutěži důstojnou roli a já udělám maximum, abychom postavili nejsilnější tým, jaký jsme postavit mohli. Jen nevím, jestli se nám povede přivést hráče jako byl Austin, tohle je vždycky sázka do loterie,“ usmíval se devětačtyřicetiletý hokejista a majitel hokejového Kladna.

Výhra v sedmém utkání, spokojenost je asi maximální, ne?
Je mi padesát let a během kariéry jsem sice hodně zápasů vyhrál, ale také prohrál. Mám vnitřní radost, ale musím přemýšlet, co dál.

Jihlavu jste přetlačili, ale překonali jste složité momenty, měli jste na kahánku…
Čekal jsem, že to zvládneme lépe než v sedmém zápase, ale oni nás doma dvakrát překvapili, když jsme předtím na svém ledě prohráli jediný zápas. Jenže oni hráli jinak, uvolněně, opravdu dobře. Proto jsme s nimi doma měli problémy. I dneska za stavu 4:0 nám zatápěli. Nás se povedl začátek, jeden dva tři góly. Tohle nečekali a byl to klíčový moment. Kdybychom to udrželi na 4:0 do konce třetiny, tak by to byl jiný zápas. Ale takhle byli zpátky a za stavu 4:2 měli přesilovku pět na tři. Kdyby dali třetí branku, možná bychom prohráli.

Ke konci jste ujel sám na Žukova a mohl být slavný…
(smích) Já už ani nechci být slavný. Ono být v České republice slavný není moc velká výhoda.

V hledišti bylo pár stovek fanoušků včetně jihlavských, nicméně vyslechl jste si za to docela ostrou kritiku… Pomohli fanoušci týmu?
Víte, lidé se trochu zbláznili. Někdo, kdo hrál celý život před dvaceti tisíci diváky, nebo i minulý rok, kdy bylo také u nás pořád plno, tak teď 250 diváků na ledě ani nevnímá. Navíc to přineslo spoustu problémů se zařizováním. Nicméně bylo nám řečeno, že to pomůže kultuře, sportu, děti už začínají chodit do školy. Já bych nikdy nečekal, že se to obrátí proti nám, ale je to hon na čarodějnice. Proti Kladnu a Jágrovi. Nicméně byl jsem tak od malička vychovávaný a upozorňovaný, jsme zvyklý. Je to ale nepříjemné pro ostatní.

Proč vůbec po takových kritikách a ve vašem věku pořád hrajete? Co vás u hokeje drží?
Mám zodpovědnost ke klubu. Kdybych ji neměl, tak už po ledě nelétám, protože už se i ztrapňuji. Snažím se, ale nemám na to. Jenže když odejdu, odejde i spousta partnerů a klub možná zanikne. Já nemám na výběr, což lidé nechápou, ale jiní za mnou stojí. Jediný, kdo mě bude soudit, bude jednou bůh, tihle lidé ne.

Takže ještě nekončíte?
Máme tam Winter Classic v Krkonoších, takže nemohu končit! Ale upřímně: vím, že musím být daleko lepší, abych pomohl Plekymu. Věřím, že to ve mně je, jen to bude chtít víc trénovat a dát tomu víc. A nepřibrat, hrát v padesáti letech se sto dvaceti kily je náročné. Pro mě to těžké je, protože od malička jsem měl pocit, že když budu chtít dát gól, tak ho dám. Tvrdě jsem na to trénoval, šest hodin denně, a najednou to nejde. Přitom lidé to pořád očekávají. To je asi nejhorší pocit, když chceš, ale nemůžeš.

Co pár slov k Tomáši Plekancovi, zdá se pro Kladno nenahraditelný…
Přesně tak. A to nemluvím jen o minutách na ledě, ale i mimo něj. Má neskutečné zkušenosti. Teď pojede na dovolenou a je naprosto zasloužená, protože velká část našeho postupového cíle jde za ním. Snad si ještě stihneme sednout a probrat, co bude dál.