Hokejista, který skvěle bruslil, vždy vynikal na ledě inteligentním projevem. Nejen přímo při vymýšlení útočných akcí, ale i před a po zápase. Během kariéry vystudoval VŠ a dnes řídí Základní školu v českobudějovické Grünwaldově ulici.

Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste se vydal na hokejovou a také na studijní dráhu? Dá se tehdejší doba porovnat s dnešní?
Vůbec. Tehdy tady bylo čtrnáct týmů a v Československu patnáct milionů lidí. Konkurence v tomto odvětví byla diametrálně odlišná. Nesrovnatelné jsou také možnosti sportovců tehdy a teď.

V čem nejvíc?
Když se někdo nedostal do extraligy, nemohl si jít vydělat třeba do Rakouska, jako je to dnes.

Proč jste se rozhodl pro studium Pedagogické fakulty v Českých Budějovicích?
Rozhodlo, jak jsem byl vychováván v rodině.

Co vám doma říkali?
Že se zítra může stát úraz. Můžu si zlomit nohu, přihodit se může cokoli a nebudu moci dále sportovat.

close Ředitel školy a bývalý kapitán hokejové reprezentace Vladimír Caldr info Zdroj: Deník/ archiv zoom_in Ředitel školy a bývalý kapitán hokejové reprezentace Vladimír Caldr

Rozhodoval také ekonomický pohled na kariéru vrcholových sportovců?
Určitě. V té době se nedalo hokejem vydělat tolik, aby se člověk zabezpečil až do důchodu, jako je to dneska. Já musel počítat s tím, že okolo pětařiceti budu, jak se říká, v práci zařezávat.

Jak jste už od dětství kombinoval studium s hokejem?
Absolvoval jsem základní školu, která byla zaměřena na míčové hry. My se sice všichni věnovali hokeji, ale byl to pro nás úžasný doplněk. Dělali jsme gymnastiku, jezdili jsme po republice.

A pak přišly na střední škole těžší časy?
Rodiče nechtěli, abych šel na gympl. Nevěděli jsme, jestli půjdu na vysokou, jestli se na ni dostanu. Rozhodli jsme se pro stavební průmyslovku, to už jsem z Písku i hokejově přecházel do Českých Budějovic.

To už jste hrál v extraligovém hokejovém týmu Motoru Č. Budějovice?
Do přípravy áčka jsem se zapojil během druhého ročníku střední školy. Měl jsem individuální plán. Většinou jsem se setkal s pozitivním přístupem učitelů. Spolužák Milan Rost mi kopíroval materiály, pomáhal mi před maturitou, on byl jediný, po kterém jsem dokázal poznámky přečíst. Nezapomenu na předmět beton.

S dětmi ho to bavilo

Proč to u vás nakonec vyhrál učitelský směr? Studoval jste tělesnou výchovu?
S dětmi mě to vždycky bavilo, u nás ve vsi jsem hlídal děti sousedů. Studoval jsem obory výtvarná výchova – český jazyk. Ale nestíhal jsem. Katedra českého jazyka byla opravdu náročná. Až po dvou letech jsem přestoupil na obor „národní škola“ se specializací tělesná výchova.

Studia jste úspěšně zakončil, dokázal jste se připravit na život po sportovní kariéře, jak ale podobné starosti prožívají děti dnes?
Začínají převažovat rodiče, kteří se snaží přivádět děti na cestu, na které se věnují hodně sportu, ale také hodně škole. To je podobná cesta, jakou jsem si vybral já.

Řešíte covidové starosti?
Bohužel. Ani naší škole se toto období nevyhnulo. Dokonce jsme jako záložní škola pro zaměstnance Nemocnice České Budějovice. Můžeme tak trochu pomoct těm lidem, kteří jsou, jak se říká nadneseně, v první linii. Když můžeme, pomůžeme rádi, celou tu situaci vnímáme i z pohledu rodičů. Víme, jaké problémy to přináší. Zvlášť u těch nejmenších dětí.

Z pozice ředitele, předpokládám, že případné uzavření škol, a zavedení distanční výuky, je pro vás až možností, když už jiná není…
Jako ředitel školy se v tom nějakým způsobem trochu ztrácím. Těžko se orientuji. V prvních vlnách školy rozhodně nebyly zdrojem nákaz, podle toho co jsme slyšeli, teď zase slyšíme, že ohniska a přenašeči jsou převážně ve školách…

A jak to tedy podle vás je?
Myslím, že pravda je asi půl na půl. Nevyhne se to žádné části obyvatelstva. Já bych byl až úplně poslední, kdo by volil variantu zavírání prvních, druhých, třetích tříd. Na druhém stupni jsou žáci schopni se přizpůsobit. V tomto udělaly školy obrovský krok vpřed. První stupně by se měly zavírat až jako poslední.

Ovlivnila pandemie trénink? Výuku tělesné výchovy?
To je ovlivnitelné. V loňské covidové vlně, kdy byly školy zavřené, to bylo vidět. Stále se u hokeje věnuju kategorii dorostu, vypomáhám u jednoho týmu, tak vím, že kluci měli možnost online tréninků. S trenéry cvičili, posilovali, sami se mohli proběhnout, tomu přece nikdo nebránil. Posilovat mohli vahou vlastního těla. Možností bylo daleko víc. U nás ve spolupráci školy a klubu to fungovalo.

Nechyběly hodiny tělocviku?
Ty chyběly. Snížila se fyzická kondice dětí. Zhoršily se jejich dovednosti. Míč a hry, to dětem chybělo. Sociální kontakt, setkávání, soutěžení, to byly jedny z nejdůležitějších věcí, které dětem určitě scházely.