Mladší syn Miloslav připomíná: „Otec hrával fotbal i hokej za Beroun a Králův Dvůr. Více byl fotbalistou, v ‚Králováku‘ si svého času zakopal i druhou nejvyšší ligu. S hokejem začal až v relativně pozdějším věku, ale zakotvil u něj trenérsky. Už dlouhá léta se věnuje mládeži v Berouně. Byl u hokejových začátků třeba Jirky Fischera, který je nyní v managementu Detroitu, nebo současné opory Třince Martina Růžičky. Jako hlavní trenér působil také v Králově Dvoře, aktuálně vede Žebrák v krajské lize.“

Takže doma asi nebyly diskuse o tom, zda sportovat, ani o volbě sportů?
„V zásadě jsme s bráchou neměli na výběr, nezbývalo nic jiného než otce následovat… ale to říkám v dobrém, protože za ním byla vidět práce a měl nám co předat. No a hokej s fotbalem jsou dostatečně populární, abychom sami chtěli. Takže v zimě hokej, po sezoně šly brusle do kouta a nazuly se kopačky. Celý rok jsme něco dělali.“

Vy jste soutěžní hokej opustil celkem brzo a zůstal u fotbalu…
„Je to tak. V dorostu jsem hrál hokej v Příbrami a kladenské Pézetce, která tehdy stahovala potenciální talenty z regionu. Když se tátovi občas zdálo, že se flákám, míval typickou hlášku ‚vy stejně všichni skončíte na Felbabce.‘ Což zní trochu přezíravě vzhledem k tomu, že TJ Felbabka existovala od roku 1937. Já tam pak nakonec skutečně byl v sezóně 2004-5. O rok později tenhle klub krajského přeboru z finančních důvodů skončil.“

Pak zanikl i další klub, v němž jste působil…
„To zní humorně, ale zrnko pravdy tam je. Nastupoval jsem za HC SKP Beroun, který skončil v roce 2012. Ještě dvě další sezóny, do roku 2014, jsem hrál za Králův Dvůr. Tamtéž pak definitivně vyhrál fotbal. V ‚Králováku‘, v krajské soutěži, dávali dohromady nový kádr. Během dvou let jsme vykopali divizi. To byla hezká doba, dobrá parta, hráli místní borci. Pak jsem byl nějaký čas ve Zdicích. Fotbal šel stranou, když jsem se vydal ‚na zkušenou‘ na Nový Zéland. Dva roky jsem byl pryč. Po návratu už jsem vlastně ani nechtěl hrát, ale kamarád mě zlákal do Hýskova, kde stále statečně bojujeme ve III. třídě.“

To Vy, Radku, máte pestřejší hokejovou historii…
„ Ano, hokej byl pro mě hlavní, i když mám rád oba sporty. Zajímavé je, že brácha i já jsme hráli hokej v útoku, ale fotbal v obraně. Pravda, teď už jsem obránce i v hokeji… S fotbalem jsem skončil až před dvěma lety. Do 25 let jsem byl v áčku ‚Králováku.‘ Byl jsem u toho, když se spadlo z divize do kraje, brácha to měl později veselejší, byl naopak u postupu. Chodil jsem jen na jaře, hokejové profi smlouvy v 1. lize v Berouně zakazovaly jiné sporty. Ale nad tím jarním fotbalem se mhouřily oči… i když pokud by se člověk zranil, tak by z toho asi nějaké mrzutosti byly. Pak jsem nastupoval za berounského Českého lva v A a B třídě, až do mého hokejového odchodu do Lotyšska. Po návratu to byly Zdice a nakonec okres za Trubín.“

Projděme si tedy ty hokejové štace.
„Po začátcích v Berouně jsem byl od roku 1988 čtyři sezóny v Pézetce na Kladně. Zažil jsem výborné trenéry Otu Vejvodu a Frantu Kaberleho. V roce 1991 jsme byli mistři Česka staršího dorostu, federální finále jsme pak prohráli s Trenčínem. Na vojnu jsem narukoval do VTJ Tábor. Byl tam se mnou třeba současný šéf brněnské Komety Libor Zábranský, spal jsem nad ním ‚na bidle‘. Nebo Honza Srdínko, co pak měl pět titulů se Vsetínem. Následoval VTJ Mělník a návrat do Berouna, který se právě usadil ve druhé nejvyšší soutěži.“

Přišlo první zahraniční angažmá…
„Ano, sezóna v bavorském TSV Erding, což je na předměstí Mnichova. Hráli jsme druhou německou ligu. Spousta hráčů byla z Lahdshutu, třeba Bernd Trunschka, Günter Oswald, také Bernhard Englbrecht, co chytal za nároďák. Kapitán Franz Steer mi vyprávěl, jak hrával v Landshutu s kladenskou legendou Františkem Pospíšilem… Já byl v útoku se Švédem Öbergem a Rusem Fachrutdinovem, oba už toho měli hodně za sebou. Byli jsme mistři Bavorska.“

A pak?
„Zpátky to Berouna, kde už trénoval Pepa Jandač, později se Zdeňkem Vojtou. Pepa byl můj někdejší spoluhráč a pak tedy i trenér. Připomněl bych málo známý fakt, že býval také vynikající fotbalista, na Kladně hrál dorosteneckou ligu a byl v kádru Sparty. Ale vyhrál u něj hokej.“

Jenže Vás to zase táhlo ven.
„Ano, na přelomu tisíciletí jsem byl v holandském Hertogenboschi. Tehdy zrovna tamní fotbalový talent Ruud van Nistelrooy přestupoval do Eindhovenu. Ze zimních sportů je tam na výsluní rychlobruslení, pak krasobruslení, až pak nějaký hokej… Ovšem koučovala nás legenda slovenského hokeje Marcel Sakač. Hrál tam Kladeňák Radek Aschenbrenner, Petr Matula a čtyři kluci ze Sokolova. Byla to zajímavá štace.“

Zase jen na rok…
„Pak už jsem trvaleji zakotvil u Berounských medvědů, na devět sezón. Ještě dvakrát jsem si ale odskočil. V sezóně 2005-6 na hostování do tehdejšího extraligového HC GEUS OKNA Kladno. V brance byl ‚Ori,‘ hráli Patera s Procházkou a spousta dalších zajímavých borců. Své poslední zápasy před odchodem do zámoří odehráli Jakub Voráček a Michael Frolík. V paměti mi utkvěl přátelák s moskevským CSKA, byli tu na soustředění v Klášterci. Připadali mi nějak unavení, vyhráli jsme tuším 5:2. Až po zápase jsme se dozvěděli, že měli ráno ‚tréninkový‘ třicetikilometrový výběh a hned šup na Kladno…“

Potom si na Vás vzpomněl Zdeněk Vojta…
„… a pozval mě do lotyšského ASK Ogre, které trénoval. Vyhráli jsme základní část a těsně 2:3 na zápasy prohráli finále s Rigou, která v dalším roce vstoupila do KHL. Zdeněk pak byl v Lotyšsku vyhlášen trenérem roku. Vzpomínám také na paní Vojtovou, která vždy když přijela, navařila nějakou českou dobrotu.“

Tohle ale nebyla poslední zahraniční mise.
„Když jsem skončil v berounském áčku, ještě jsem vypomohl pražské Kobře. Pak jsem tři roky nastupoval v kraji za Králův Dvůr, kde jsem byl hrajícím trenérem. Víceméně paralelně jsem měl stejnou roli v bavorském EV Bruckberg, v šesté německé lize. Trénoval jsem doma a tam jezdil na zápasy. Tohle angažmá mi dohodil exkladeňák Martin Ančička, legenda Regensburgu, aktuálně hokejový agent.“

Končit se Vám nechce ani s blížící se padesátkou.
„Protože ‚nejsou lidi‘. No vážně, na Berounsku a Hořovicku máme čtyři týmy, to je dost. Krajskou ligu hraje Žebrák a Králův Dvůr, krajskou soutěž Beroun a Hořovice. Takže poté, co jsem se ještě ‚mihnul‘ v národní lize za Klatovy, jsem už přemýšlel o konci. Jenže otec a kamarádi mě zlákali do Žebráku. Odehraju tak deset zápasů za sezonu, spíše ty domácí. Ovšem na tréninku už jsem nebyl tak pět let. Kromě toho se věnuji mládeži u Berounských medvědů.“

Bratr Miloslav předává fotbalové zkušenosti synovi své partnerky, dorostenci kladenského SK Denielu Kosovi. Vaši synové pokračují v rodinné „obojživelné“ tradici.
„Radek a David jsou nyní čtrnáctiletá dvojčata. Jsou ale dvouvaječní, takže nejsou stejní. Radek je útočník, David obránce. Hrají u nás za Beroun. V roce 2021 a 2022 byli sezónu a půl na Kladně u Rytířů. Když jsem cítil, že nejsou úplně vytíženi, stáhnul jsem si je zpět k sobě do Berouna. Mají víc prostoru a času na ledě a mohou zároveň nastupovat i za starší kategorii. V loňské sezóně mě po několika zápasech, kdy nastoupili za dorost, oslovilo vedení plzeňských Wolves. Ty vede Petr Jonák, který má kromě jiného trenérskou licenci z USA. Je manažerem rozvoje na hokejovém svazu. Mimochodem koncem října měl v Pardubicích zajímavou přednášku se Zdeňkem Vojtou, metodikem a garantem vzdělávání Českého hokeje. S Wolves jsme dohodli střídavý start v nejvyšší soutěž ‚devítek‘. Beru to jako bonus k působení kluků v Berouně o soutěž níž. No a jak jinak, nastupují i za místního Českého lva ve fotbale.“

Petr ŠIKOLA