Už dříve ale fungovala pomyslná linka Kladno - Nikko. Tam do roku 1999 fungoval hokejový klub, který se jmenoval podle svého sponzora Furukawa Denko. Nejdřív totiž jezdili kladenští ambasadoři hokeje právě tam. Cesta mezi Kladnem a zemí vycházejícího slunce je prošlapána velkými jmény. Průkopníkem byl zkraje osmdesátých let legendární Bohumil Prošek. Jako hráči tam tehdy předváděli své mistrovské kvality Eduard Novák a František Kaberle.

Japonský tým sázel na kladenské trenéry i nadále, střídačku vedli postupně František Pospíšil, Zdeněk Müller a také Otakar Vejvoda. Během jeho pětiletého angažmá si ve Furukawě zahráli Radek Gardoň, Michal Mádl a Jan Kruliš. Zejména po triumfu v Naganu byly české hokejové akcie hodně vysoko. Své o tom ví právě rodina Kiribuči - ale o tom později.

Hokejisté nepřímo pomohli i fotbalovým krajanům. Hokejové skauty z Japonska zaujal v roce 1991 útočník Martin Hřídel - a byla z toho smlouva ve Furukawě. Japonské působení si pak prodloužil v klubu Jeff United Ičihara. Jako předtím na Kladně, i v Japonsku hrál pod taktovkou dalšího Kladeňáka Stanislava Procházky.

Zpět k hokeji. Radek Gardoň vzpomíná na to, že při japonském angažmá byl Kladeňákům velkým pomocníkem Hirojuki Murakami. Ten byl předtím prvním Japoncem v české nejvyšší soutěži, v sezóně 1993/94 působil na Kladně. A ten příběh nekončí - Murakamiho syn už byl na Gardoňově hokejovém kempu. Pokračovatelem byl Juki Miura, který hrál v letech 2014/16 převážně za kladenské juniory, ale zvládl i několik utkání 1. ligy. Pak se vydal „za velkou louži“ do universitní ligy USA. Kladenskou juniorkou prošel i Juja Okegawa, který nyní hraje pod trenérem Vejvodou v Rakovníku.

Nejspíš není náhoda, že když korporace Furukawa hledala místo pro svou investici v ČR, volba padla na průmyslovou zónu v Unhošti u Kladna.

Rozhovor s Nozomi Kiribuči

Japonský prapor nyní na Kladně drží žena. Jak k tomu došlo? Setkání rodiny Kiribuči s českým hokejem nemohlo být působivější. V Naganu fandili Čechům a po legendárním vítězství vyslechli radu trenéra Hlinky, že pokud se hokeji také chtějí věnovat, tak jedině v Česku u olympijských vítězů. Pro někoho třeba konverzační fráze, tahle japonská rodina to ale vzala vážně. Nejdřív přijel otec se synem Juto (ročník 1987) a dcerou Eri (1988). Po roce se přidala i Nozomi (1992).

Naomi Kiribuchi v dresu Kladna.„Z Nagana si pamatuji jen takové momentky. Byla jsem malá, vždyť už je to 20 let. Od rodičů to byl tehdy odvážný krok, přičemž ten opatrnější z nich byl otec. Já přijela později, po druhé třídě školy, abych měla dodělané základy japonštiny. Zpočátku rodiče žili z úspor, dokud otec nedostal pracovní vízum. V Japonsku byl kuchařem, tak si zde udělal živnost v oboru pohostinství. Provozujeme v Praze penzion "bed and breakfast" pro japonskou klientelu. Je to rodinný podnik, já tam mám roli kvůli češtině, i když otec se ji také vytrvale učí. Dříve u nás bydlel i Juki Miura a teď Juja Okegawa.“

O zázemí je tedy postaráno. A jaké byly hokejové začátky?
„Bratr a sestra měli začít na Slavii. Někdo ale asi zapomněl na své sliby, a tak nakonec našli působiště na Kobře. Tam jsem přišla i já. Tehdy už začínaly hrát smíšené týmy, ale hlavně sestra jako brankářka ještě občas narazila na trenéra, který nechtěl brát holky na zápasy… V mojí třídě už byl větší mix, kluci nás přijali.“

Kam zavedl hokejový osud sourozence?
„Sestra Eri se vydala do Kanady, kde dokončila střední školu. Pak studovala a hrála na univerzitě v USA a opět v Kanadě. Poté hrála ve Finsku - to si proložila kladenským angažmá - a teď už je druhým rokem zpět v Japonsku. Kvůli šanci na repre, jelikož trenéři sází jen na hráčky z domácí soutěže. S universitním diplomem z Kanady učí angličtinu ve školkách a dává i soukromé lekce. Hokej v Japonsku je finančně náročnější než v Česku.

Bratr Juto hrál po Kobře v Králově Dvoře a ve Slaném. Pak vzal angažmá v tureckém Truva Ankara. Tam patřil k lepším a dosáhl toho, že na sport nemusel doplácet ze svého… Zahrál si ještě za Popovice, pak ho přibrzdila zranění. Pořád ale pomýšlí na amatérskou ligu v Japonsku. Tam už zůstane, má práci u japonské firmy, která z Česka dováží jetsurfy. Těží ze znalosti češtiny, pomáhal tu spolupráci rozjet. Dvakrát ročně jezdí sem - nakupovat stroje a pak na MS, kdy doprovází japonského závodníka. Vídáme ho víc než sestru.“

A jaká byla vaše cesta?
„V Kobře to bylo dobré, časem ale nastal hráčský přetlak, tak jsem hostovala v Černošicích a Nymburce. Vrátila jsem se, když vzniklo béčko Kobry pod hlavičkou Berouna. Později jsem hrála za Popovice - ta krajská soutěž dorostu byla na holku dost tvrdá. Do ženského hokeje jsem naskočila u Berounských lvic. Párkrát jsem si přitom zatrénovala se sestrou na Kladně, když tam zrovna byla. Touha po vyšší soutěži mne pak zavedla na Kladno na přestup.“

Pak jste se také vydala do světa, že ano?
„Po roce jsem chtěla kopírovat sestřinu cestu a odjela do Kanady. Jenže to nevyšlo, i kvůli přetrženým vazům. Po vyléčení jsem absolvovala sezónu v týmu KalPa ve Finsku. Tam byla zima a tma, ale hokejově to byl posun. Všichni jsou tam snaživí, musela jsem makat. Potkávali jsme se tam se sestrou jako soupeřky. Když jsem se pak "nevešla" do sestavy, našlo se místo v německém Kurpfalzu. Hokejově to bylo slabší než ve Finsku, ale ženský hokej tam berou vážněji než v Česku - jak hráčky, tak okolí. Třikrát týdně tréninky na ledě i "suchu", dvakrát týdně zápasy. V Bundeslize také hraje víc týmů než v Česku, to je plus. Němky proto zůstávají doma, kde se mohou zlepšovat.“

Znovu jste tedy navlékla dres s Poldinkou. Jste zde spokojená?
„Jinak bych tu nevydržela už čtvrtou sezónu. Je tu výborná parta, přestože i zde to občas zaskřípe, jako všude mezi ženami. Máme takové dvě party - starší a mladší. No a já jsem věkově tak akorát mezi nimi. Občas je to emocionální… ale nějaký ten brek v kabině jsem zažila u holek i v Německu. Zajímavé je, že ve Finsku ne a v Kanadě už vůbec ne. Takže spokojená jsem, ale možná po těch letech už zraje čas k nějaké další změně. Zatím nechci moc prozrazovat - řeknu jen, že na druhou švýcarskou ligu bych určitě měla.“

Petr ŠIKOLA