Součástí úspěšného týmu, který v Chomutově vyhrál všechny tři kvalifikační zápasy, byla i útočnice Kateřina Bukolská. Bývalá hráčka Benátek nad Jizerou, Zbraslavi nebo Příbrami už chtěla kariéru po návratu ze zámoří ukončit, i kvůli vidině olympiády si ji ale prodloužila a nyní hraje profesionálně ve Švédsku.

S ženskou reprezentací jste dosáhly historického úspěchu a kvalifikovaly jste se na olympiádu. Co tomu říkáte?
Je to neuvěřitelný pocit. Jsem strašně šťastná, že se nám to povedlo, a celý tým cítíme hroznou úlevu. Zároveň si myslím, že pocity spíš přijdou až časem. Ještě si to tolik neuvědomujeme.

Jaké byly oslavy po posledním zápase s Maďarskem?
Euforie z ledu potom pokračovala i do kabiny a oslavy byly intenzivní, ale krátké. Hodně holek bohužel muselo odjet, protože už v pondělí letěly do svých klubů a škol. Stálo to ale za to.

Jaká byla cesta kvalifikací? Ve skupině jste byly favoritkami, což jste potvrdily.
Jednoduché to určitě nebylo, hlavně z mentálního hlediska. Věděly jsme, že jsme favoritky. Proto jsme se zaměřovaly na to, abychom soupeřky nepodcenily. Víme, že hokejově jsme na tom lépe, ale bylo nám jasné, že soupeřky do toho půjdou naplno, protože nemají co ztratit. Na nás byl naopak trochu větší tlak. Jednoduché to nebylo, ale zvládly jsme to nejlépe, jak jsme mohly.

Byla pro vás veliká výhoda, že jste hrály doma v Česku? Do Chomutova vás chodilo podporovat hodně fanoušků.
Bylo to super, měly jsme tam fanoušky a rodiny. Naprostá většina týmu hraje v cizině, takže ani nemáme příležitost, aby se na nás rodina přišla podívat. Podpora byla neuvěřitelná, jsme moc vděčné všem, kteří nás přišli podpořit. Bylo to skvělé.

V hokejové komunitě se v posledních dnech ženský hokej hodně rozebíral. Vnímaly jste tu velkou podporu?
To je úplně skvělé. Byl to i náš cíl, aby se ženský hokej dostal do povědomí fanoušků. Je to sport a ten je o fanoušcích. Za každého jsme rádi. Je to krásný pocit, když tam lidi jsou a fandí. Chtěly jsme lidem ukázat, že hokej umíme, že se na to dá koukat a že si zasloužíme podporu. Doufáme, že jsme ženskému hokeji udělaly dobrou reklamu.

Na olympiádu jste se kvalifikovaly, takže teď bude asi velikou motivací si tam i zahrát, že?
Nominaci ještě nevíme, budou ještě nějaké turnaje během prosince, kde se o to bude bojovat. Pro každou z nás je samozřejmě sen si tam zahrát. Všechny uděláme maximum pro to, abychom na olympiádu jely.

Jak jste se vy osobně dostala k hokeji? Přece jenom to není vyloženě holčičí sport.
Určitě není. Já jsem šla ve stopách svého staršího bráchy, který začínal v Benátkách nad Jizerou. On začínal asi v pěti, takže mně bylo tři a půl roku a rodiče nevěděli, co se mnou. Tak mě hodili na led. Nakonec to vypadalo tak, že brácha brečel, že chce z ledu, a já brečela, že z ledu nechci slézt. Od začátku mě to strašně bavilo. Až do svých sedmnácti let jsem pak hrála s kluky. Až do mladšího dorostu v Benátkách a potom na Zbraslavi za starší dorost. Hrát s kluky mě vždycky bavilo, chtěla jsem se jim vyrovnat, bavilo mě hrát do těla a celkově tvrdost sportu. Když jsem byla starší, tak jsem odjela od Kanady, protože v Česku nejsou příležitosti takové.

Jak jste se dostala do Kanady?
V patnácti jsem zjistila, že je možnost hrát v zahraničí, a od té doby jsem o tom snila. Do Kanady jsem se dostala na střední školu přes spoluhráčku Míšu Pejzlovou. Doporučila mě trenérce, já přijela na zkoušku a nechaly si mě tam. Takže jsem tam strávila rok a půl na střední.

Vaše cesta potom vedla i do Spojených států, že?
Když jsem v Kanadě odmaturovala, tak jsem měla vidinu, že bych chtěla zabojovat o stipendium na univerzitu. Zůstala jsem proto rok v Ottawě, kde jsem hrála juniorskou ženskou ligu. Tam jsem dostala pár nabídek na univerzitu a nakonec jsem si vybrala americkou Merrimack College. Tam jsem vystudovala bakaláře v psychologii. Standardně se studuje čtyři roky, ale já jsem si to trochu zkrátila a udělala jsem to během tří let. Potom jsem se vrátila na rok do Česka.

Co vás vedlo k návratu?
Život v Americe už mě nenaplňoval. Měla jsem zpátky v Česku přítele, takže jsem měla v plánu, že s hokejem skončím. Navíc jsem v té době nebyla součástí nároďáku. Když jsem ale přiletěla do Česka, tak se tam měnil realizační tým. Nový trenér Tomáš Pacina mi zavolal a zeptal se, jestli bych to ještě nechtěla zkusit pod novým vedením. Po zvažování jsem řekla, že zkusím o to ještě zabojovat. Lákala mě i vidina blížící se olympiády. Rok jsem tedy trénovala s juniory PZ Kladno. Absolvovala jsem s nimi celou suchou přípravu a pak jsme kvůli covidu odehráli jen pár zápasů. Byla jsem trenérům Kamešovi a Kyndlovi moc vděčná, že mi vůbec umožnili s kluky trénovat a hrát. K tomu jsem ještě odehrála pár zápasů za holky v Příbrami.

Tuto sezonu trávíte ve švédském Leksandu. Jaká je úroveň ženského hokeje ve Švédsku?
Stoprocentně je to lepší než u nás. Jsem až překvapená, že úroveň je opravdu vysoká. I když to porovnám s americkou univerzitní ligou, tak je na tom švédská liga velice dobře. Nemůžu si na to vůbec stěžovat, jsem nadšená.

Jde se věnovat ženskému hokeji na profesionální úrovni?
V Česku bohužel ne. To je jeden z důvodů, proč všechny z národního týmu hrajeme v zahraničí. Tam je možnost být profesionálním sportovcem a uživit se tím. Ne tak dobře jako chlapi, ale pořád je to profesionální úroveň, což v Česku není. Doufám, že pro budoucí generace tu profesionální soutěž vznikne.

Jste tedy zpětně ráda, že jste neskončila? Protáhnete si kariéru ještě ve Švédsku?
Určitě toho nelituju. Kladu si ale spíš krátkodobější cíle. Teď je to olympiáda a moc nepřemýšlím o tom, co bude dál. Už jsem si plánovala konec kariéry, což mě trochu poučilo v tom, že je lepší si nic neplánovat. Můžu si dělat plány, ale život to pak zařídí nějak jinak.