Jaké máte vzpomínky na hokejové začátky?
Jen ty nejlepší, začínal jsem ve Vlašimi, ve které jsem byl do čtrnácti let a byl tam otevřený stadion. Celou tuto dobu byl mým trenérem táta. Pak jsem se rozhodoval, zda budu hokej hrát dál, ale ve Vlašimi už nebyla možnost pokračovat, a tak jsme se rozhodovali mezi Jihlavou a Kladnem. I kvůli škole jsme se rozhodli pro Kladno.

Jaké to je, když vás trénoval otec?
Bylo to dobré, on na zimním stadionu pracoval, takže jsem tam strávil hodně času. Díky tomu jsem chodil mnohdy trénovat i s jinými kategoriemi. Celé dětství jsem strávil na zimáku.

Když se ohlédnete za aktivní kariérou, jaká byla?
Byla dobrá, je na co vzpomínat. Nebyla jednoduchá, například v dorostu na Kladně jsem toho mnoho neodehrál. Pohyboval jsem se mezi třetí a čtvrtou formací. Vůbec nebylo jisté, zda se dostanu do staršího dorostu, nebo jak to budu mít dál s hokejem, když byla vojna.

Během vojny jste hrál?
Hrál jsem druhou ligu za Mělník. Pořád jsem měl za cíl hrát hokej na profesionální úrovni. Trvalo mi to delší dobu, přes Karlovy Vary ve druhé národní lize jsem se dostal až do Plzně a naskočil jsem do extraligy až ve třiadvaceti letech. Je to pozdější věk, ale možná o to víc jsem si toho pak vážil a o to jsem hokej hrál déle.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že byste se hokejem mohl živit?
Bylo to v době, kdy Karlovy Vary usilovaly o postup do nejvyšší ligy. Tenkrát jsem se rozhodoval, jestli jít do Plzně, a nebo ještě hrát jednu sezonu za Vary. Roli v tom už hrály peníze, protože Vary mi nabídly lepší podmínky než Plzeň. Domluvil jsem se s Vary, tenkrát navíc přišel uznávaný trenér Marek Sýkora.

S Karlovými Vary jste na jaře 1995 postoupil přes baráž do 1. ligy. Vybavíte si nějaké podrobnosti?
Na druhou národní ligu jsme měli velmi kvalitní mančaft, chtěli jsme za každou cenu postoupit do první národní. Sezonu předtím jsme za celou dobu prohráli jediný zápas, ale postoupit se nám nepodařilo. Podařilo se nám to o rok později a hned první rok ve vyšší soutěži jsme usilovali o postup do extraligy. Hokej v Karlových Varech prožíval boom, byl na vzestupu.

V sezoně 2001-2002 jste poprvé vyrazil do zahraničí, do Finska. Co vás k tomu vedlo?
V Plzni jsem měl dobrou sezonu, dařilo se mi, nějaké zápasy jsem odehrál i za národní tým na Euro Hockey Tour. Díky tomu přišla nabídka na zahraniční angažmá, byla to velmi zajímavá nabídka. Smlouvu v Plzni jsem měl do konce sezony, ale někdy před Vánoci jsme se domluvili, že mě uvolní do Finska.

Hrál jste v Česku, Slovensku, Finsku, Norsku, Švýcarsku i Německu. Který hokej vám vyhovoval nejvíce?
Mě hokej bavil všude. Měl jsem štěstí, že všechny tyto země jsou krásné. Pro nás jako pro rodinu bylo nejkrásnější Finsko a Švýcarsko. Jsem šťastný, že nyní mohu působit právě ve Švýcarsku jako trenér.

Jak jste na tom byl s jazyky?
Patřím mezi Husákovy děti, takže ve škole jsem měl ruštinu, ze které jsem i maturoval. Angličtina byla až později, rok před maturitou, dobrovolná. Takže v angličtině jsem byl samouk, snažil jsem se ji hodně naposlouchat. V zemích, ve kterých jsem hrál, se převážně v kabině mluvilo anglicky. V poslední době jsem se musel přeorientovat na němčinu, kterou se ještě stále učím. Teď už se německy domluvím a je to důležité pro komunikaci s dětmi na trénincích.

Němčina ve Švýcarsku je specifická, že?
To je pravda, je trochu odlišná od klasické němčiny. V klubu jsem se domluvil, že budu komunikovat německy, abych neměl úlevy. Zejména v začátcích jsem měl výhodu v tom, že jsem se nestyděl mluvit. Často jsem asi říkal věci nesprávně, ale snažil jsem se mluvit. Pokud se chce člověk naučit jazyk, tak nestydět se je velmi důležité.

Vraťme se naposledy k aktivní kariéře. V sezoně 2013-14 jste hrál v Německu a v jednom z rozhovorů jste řekl, že vás už hokej nenaplňoval. Co bylo špatně?'
Hrál jsem za Deggendorf. Má představa byla taková, že bych tam dojížděl dvakrát třikrát v týdnu. Hokej mě pořád bavil, ale zjistil jsem, že na časté dojíždění to není. Kvalita soutěže a tréninků nebyla příliš dobrá, z mého pohledu bylo přínosnější hrát se starou gardou v Plzni. Rozhodl jsem se, že už cestovat do Německa nebudu. Hned na to přišla nabídka, zda bych nechtěl v Třemošné pomoci s trénováním, kterému jsem se vždy bránil.

Proč?
S manželkou jsme měli vlastní podnikání v Plzni, měli jsme kavárnu, které jsme se chtěli věnovat. Trénování jsem si vyzkoušel a musím říct, že mě chytlo a naplňuje.

Je pro hokejového trenéra důležité, aby měl s hokejem zkušenost jako hráč?
Vyloženě podmínka to není, ale je to obrovská výhoda. Trenér se zkušenostmi s hokejem se snadněji dokáže vžít do pozice hráče a ví, jak se cítí. Navíc může dělat tréninky tak, aby bavily hráče. Chci, aby hráči chodili s úsměvem na trénink i z tréninku, i když je trénink velmi náročný.

Jako hlavní trenér jste tři sezony vedl Klatovy. Byl to velký rozdíl proti mládežnickému hokeji?
Poprvé jsem si trénování mužů vyzkoušel ve Švýcarsku, byl jsem vedený jako hrající asistent trenéra. Podílel jsem se na náplni tréninků. Tehdy jsem dostal nabídku od Martina Straky, zda bych nechtěl trénoval Klatovy, farmu Plzně. Moc se mi do toho nechtělo.

Byla to pro vás výzva?
Věděl jsem, že udělat takové tréninky, které by měli mít kluci, kteří se chtějí dostat do extraligy, není snadné. Nakonec jsme se domluvili a spolupráce mezi kluby fungovala dobře. Klatovy prošlo plno hráčů, kteří hrají momentálně za Plzeň. Za Klatovy hráli kromě dalších také Honza Kovář, Marek Mazanec nebo Dominik Kubalík.

Jak se vaše trenérská kariéru vyvíjela dál?
Klatovy jsem vedl tři roky. Řekli jsme si, že po třech letech je čas, aby kluci poznali někoho jiného. Přesunul jsem se do Plzně k mládeži. Jeden rok jsem trénoval sedmou třídu, minulou sezonu devátou. U této kategorie jsem i tady, ve Švýcarsku.

Jak jste se do Švýcarska dostal?
Díky tomu, že jsem v této zemi hrál, jsem měl nějaké kontakty a poslední dobou jsem Plzni domlouval zápasy a turnaje pro mládež. V Klotenu byla dobrá příležitost, u mládeže se vyměnilo vedení. Manažerem mládeže se stal bývalý zdejší hráč a reprezentant. Měl představu, jak by se s mládeží mělo pracovat. Postupně v klubu začali pracovat bývalí ligoví hráči, nabídku jsem dostal i já. Nastala příhodná doba a využil jsem ji.

Mohl byste být konkrétnější?
V Plzni jsme měli přes patnáct let kavárnu. Rozhodli jsme se, že půjdeme jinou cestou. Kavárnu jsme prodali a díky tomu jsem si mohl vyzkoušet angažmá ve Švýcarsku. Musím říct, že jsem tady v této covidové době spokojený. Obrovská výhoda je v tom, že tu můžeme normálně trénovat, jen máme omezené zápasy.

Pokračujte.
V nejvyšší kategorii U15 můžeme od března hrát přátelské zápasy. Omezení pro sport tu příliš velká nejsou, děti chodí normálně do školy, ale jsou nařízené karantény. Totéž platí i pro týmy, pokud je někdo z hráčů pozitivní, jde na deset dnů do karantény celý mančaft. My jsme byli v karanténě jen jednou. Když to porovnám se situací v Česku, tak jsme na dobré cestě. 

V Česku nesmí děti trénovat, co na to říkáte?
Přijde mi nepředstavitelné, že v Česku je zavřené skoro všechno a ta čísla jsou tak vysoká. Pravdou je, že u nás lidé nařízené karantény dodržují. Například náš manažer musel do karantény, protože jeho děti se ve školce dostaly do kontaktu s pozitivní osobou. Celá třída ve škole a všichni rodiče šli na testy a dokud nebyly výsledky, byli všichni v karanténě. Nikdy si tu nedovolí tato nařízení nedodržovat.

To je možná velký rozdíl proti chování českých lidí.
Pravděpodobně ano, ale pokud to nedodržují vládní představitelé, tak to lze těžko pak vyžadovat po lidech.

Vraťme se k hokeji. Dokážete říct, se zkušenostmi, které máte, proč český hokej zaostává v juniorech a dospělých za světovou špičkou?
Hokej je jednoduchý sport a hraje se všude stejně. Jde jen o to, kolik tomu kdo chce dávat. Můj názor je, že pokud se chce stát hráč profesionálem, tak talent je například jen třicet procent úspěchu. Zbytek je trénink a práce, kterou jsou ochotní hokeji věnovat. V kategoriích, ve kterých máme největší problémy, se netrénuje tak tvrdě. Já jako Čech trénuji U15, U17 Švýcar a U20 Fin. Spolu se o hokeji bavíme.

K čemu jste dospěli?
Já spolu s Finem máme tréninky o dost náročnější, než mívali v minulosti Švýcaři před námi. Je to o tom, jak hodně dokáže trenér kluky motivovat do tréninky, aby ze sebe vydali všechno. My jako Češi jsme vždy hodně pohodlní.

Jak to myslíte?
Všichni mluví o tom, že se mají trénovat dovednosti. Hodně lidí má představu o tom, že dovednosti jsou o hezkých kličkách a práci s pukem. Ovšem nejdůležitější pro hokej je bruslení. Dříve byly tréninky z půlky jen o bruslení a zbytek o hře. Bruslit půl hodiny bez puku není pro hráče zábava, pohodlnější je pro ně si hrát s pukem a dělat stanovištní tréninky. Ty já moc neuznávám.

Proč?
Řekl bych, že to je takový dětský kroužek. Z mého pohledu je nejdůležitější bruslení, a pak k němu přidat techniku s pukem.

Nejsou tréninky v českých klubech dětskými kroužky místo plnohodnotného hokejového tréninku?
Z vlastních zkušeností jsem o tom přesvědčený. Plno tréninků mládežnických kategorií, například do deváté třídy, se opravdu podobá kroužku. Rozumím tomu, že v malých klubech, ve kterých jsou rádi, že přijdou děti na trénink, je to těžké. Trenéři se bojí udělat náročný trénink, mohlo by se stát, že by příští týden děti nepřišly.

Velké kluby mají zájemců o hokej hodně…
Právě proto by tam tréninky měly být tak náročné, že by u hokeje zůstali jen ti nejlepší. Problém v českých klubech je ten, že se hráči posouvají kategoriemi bez velké konkurence. Podle mě je lepší trénovat s patnácti klukama, kteří chtějí hrát hokej a pracují, než s dvaceti, které budu přesvědčovat, že mají přidat.

Na druhou stranu, neměl by do určitého věku být trénink veden formou her než trénink jako takový?
Já neříkám, že by v tréninku neměly být hry. Také hry děláme, ale musí být v určitém tempu. Nemůže to být podobné tomu, že si děti jdou hrát s tenisákem vedle domu. Herní tréninky bez pochyby mají své místo, ale musí být i náročnější styl tréninku. Tréninky na ledě i mimo něj musí v první řadě hráčům něco dát.

V čem vidíte další problémy českého hokeje?
Někdo, kdo nedává góly, hledá alibi v tom, že říká, že raději nahrává. Hokej je přece o tom, že vyhraje ten, kdo dá více gólů. Hráčů, kteří umí dát gól je málo a je potřeba to v nich pěstovat už od dětství. Není to o tom, aby byli sobečtí, ale aby chtěli dávat góly z každé situace. Každé správné cvičení by mělo být zakončené gólem.

Jak tedy rozlišit, kdy vystřelit a kdy přihrát spoluhráči?
Je to právě herní myšlení, které odděluje dobré hráče od těch horších. Jiří Hrdina, skaut pracující pro Dallas Stars, říká, že když jede na hokej, tak nechce vědět, kdo z hráčů je dobrý. Ti dobří hráči se mu právě herním myšlením během zápasu ukáží sami.

Máte to podobně jako Jiří Hrdina?
Ke konci sezony k nám sem do Klotenu U15 chodí hráči z jiných klubů na zkoušku. Také od trenérů původních týmů nechci report, kdo je jak dobrý. Když hrajeme, tak mě dobří hráči zaujmou. V důležitém momentu dokáže správně vyhodnotit, jestli je lepší vystřelit nebo nahrát. Pro rozvoj herního myšlení je doba do patnácti let nejlepší. Právě proto se musí na trénincích na ledě i mimo něj hrát.

To znamená, že herní myšlení je schopnost, která se dá vytrénovat, nebo to hráč musí mít v sobě?
Někteří hráči to v sobě mají, ale já věřím tomu, že od 13 do 15 se v tomto ohledu hráč může výrazně zlepšit. Pokud do dospělého hokeje přijde hráč, který má všechno kromě herního myšlení, nikdy nebude hrát na profesionální úrovni.