Základem je komunikace, zní z hokejového svazu

Podnětem k našemu povídání byl seminář „Role rodiče ve výchově sportovce“, konaný začátkem prosince v Kladně. Ten byl jednou z celé série akcí, že?

ZV: Je to tak. S nápadem uspořádat takový seminář jsme přišli loni na mistrovství republiky osmých tříd, mladšího a staršího dorostu ve Vítkovicích. Tam nám to moc nevyšlo organizačně, ale zaregistrovali jsme mezi rodiči zájem. Ověřili jsme si, že je to dobrý nápad a rozhodli se to udělat znova. S tématy, která rodiče i trenéry zajímají a mohou jim pomoci.

VK: Ve Vítkovicích nás ovlivnila „provozní slepota“. Seminář jsme situovali do útrob haly a přitom jsme tak nějak automaticky předpokládali, že se tam každý vyzná… to možná platí pro trenéry, ale ne pro rodiče. Ti se ve velké hale orientovali obtížněji. A tak jsme se poučili a teď semináře pořádáme separátně, mimo zápasy a stadiony, raději v nějakých konferenčních prostorách.

Jsou to čistě hokejové akce?

VK: Rozhodně je to náš nápad a rádi bychom tím udávali trend v kolektivních sportech. Chceme komunikovat s rodiči – vždyť se vzájemně potřebujeme. Chceme překonat ten falešný stereotyp, který se občas objevil a prezentoval rodiče a trenéry (potažmo kluby) jako protiklady. Vždyť ve skutečnosti máme stejný cíl – výchovu dítěte.

ZV: Využitelnost semináře pro ostatní sporty je zřejmá, základní principy se tolik neliší. Na úrovni svazu spolupracujeme například s basketem, s olympijským výborem, s florbalem… A třeba na Kladně to dobře funguje i na lokální úrovni, a tak nebyl sebemenší problém poslat pozvánku ostatním sportovním klubům. My dva zrovna nepatříme k těm, co berou jiné sporty jako konkurenci, za prospěšný považujeme sport obecně.

VK: Souhlasíme s moderním trendem, že čím víc toho dítě zkusí, tím lépe. Ani my jako propagátoři hokeje si nemyslíme, že je pro dítě ideální, aby od pěti let znalo jen jedovou plochu a nic jiného. Ať toho zkusí víc, a když si vybere hokej, tím lépe pro nás. Ale i my se musíme učit, jak ty děti pozitivně ovlivňovat, jak zažehnout tu pověstnou jiskru, ne ji zhasit.

V září v Kladně nastoupilo do prvních tříd celkem zhruba 800 dětí. Je-li tomu tak přibližně každý rok, je to přece slušný přísun potenciálních sportovců – nejspíš tedy opravdu jde o to podchytit jejich zájem.

VK: Jistě. Musíme ale čelit realitě. Když jsem kdysi přišel v Plzni na hokejový nábor, bylo nás 250 dětí. Z toho se vybíraly dvě třídy po šedesáti dětech. Kde jsou ty časy… Je jiná doba – a nechme stranou, zda lepší či horší. Musíme s tím žít, jiné to nebude. Musíme být aktivnější. Rozhodně chceme, aby se děti vracely na sportoviště.

ZV: My jako Český hokej, tedy ze svazové úrovně, podáváme pomocnou ruku třeba akcí „pojď hrát hokej“. Ta se koná dvakrát ročně, zpravidla v lednu a v září, pomáháme metodicky, i s propagací… Je to tak, bez mládeže nemůžeme výkonnostní pyramidu vystavět. Nezájem a pasivita můžou dostat jakýkoli sport na okraj zájmu.

Bláznivé sporty budoucnosti? Famfrpál i dostihy s voly

Kolik seminářů celkem bude?

VK: V takovém schématu jako v Kladně osmnáct. V každém kraji jeden. Už máme za sebou Třinec, Brno, Prahu, Litoměřice, Zlín, Kladno, Karlovy Vary. V lednu bude Liberec a Plzeň a už nás zval Jiří Šlégr do Litvínova. Těší nás zájem rodičů i trenérské komunity. Je pozitivní vidět, že rodiče sledují trendy, jak správně děti vést, bez chyb, které by mohly napáchat často nevratné škody.

Narážíte přitom na tenkou hranici mezi tím, do čeho by rodiče měli mluvit a co už nechat na trenérech?

ZV: Jako asi ve všem, extrémy nejsou správné. Z jedné strany existují trenéři, kteří by chtěli, aby rodiče přivezly děti na stadion a do ničeho jiného se nepletli. Na druhé straně vidíme ambiciózní rodiče, kteří by nejraději trenéry řídili. My chceme nastavovat komunikaci trenér – hráč – rodič. Dále je ve hře sportovní klub, škola… To všechno jsou důležité faktory v životě mladého sportovce a my hledáme jejich synergické efekty. Většina konfliktů je podle nás zbytečných a dá se jim předejít právě komunikací a informovaností.

VK: Popravdě – v zásadě nechceme, aby rodič mluvil trenérovi do konkrétních věcí. Aby hodnotil tréninky, jednotlivá cvičení. Co ale chceme, je, aby o tom procesu byl informovaný. Aby věděl, co se s dítětem děje, proč se mu daří či nedaří. Neinformovanost může vést ke konfliktům, naopak informovanost vede ke spolupráci v zájmu dítěte. Jeden z našich lektorů, psycholog Václav Petráš doporučuje jednou za týden před zápasem tak pět minut promluvit k rodičům – vysvětlit, na čem se pracovalo, proč se například méně hrálo a víc cvičilo, že příště to bude třeba naopak. Přitom vyslechne názory rodičů a v ideálním případě je bere jako důležitou zpětnou vazbu.

Z každého nevyroste profesionální sportovec, ale každý si může do života odnést hodnoty, které mu dá kolektivní sport.

VK: O to nám jde. O dobrý kolektiv, kde se ty hodnoty tvoří. Vždycky najdete „zaseknutého“ člověka, na obou stranách, mezi trenéry i rodiči. Ale je to tak jeden z patnácti. Ale pokud se nekomunikuje, ten jeden může šířit zlou krev. Naopak dobrá komunikace vede ke spolupráci a kvalitnímu prožitku – jede se třeba společně na vodu… Prostě když se sejde dobrá parta rodičů, je to zpravidla záruka pěti šesti hezkých let. Mezi profesionály se dostanou jednotlivci, ale tenhle týmový duch si do života odnesou všichni.

ZV: Realita je, že z přípravky a mladších žáků to mezi profíky dotáhnou jedno až dvě procenta. My ale stojíme o všechny, a chceme, aby na to sportovní dětství vzpomínali v dobrém. Ono se totiž zpočátku ani neví, kdo z nich bude tvořit to jedno dvě procenta. Ti spokojení pak zase přivedou ke sportu své děti a základna se bude stabilizovat, což je cílem naším a jistě i dalších sportů. Pokud by převládly špatné zkušenosti a vzpomínky, zkrátka negativismus, tak to by bylo špatné, to nesmíme nepřipustit.

Vy sami o sportu a konkrétně o hokeji už něco víte, přesto jednotlivá témata svěřujete specialistům.

ZV: Jsem proti tomu, aby se ke konkrétním tématům vyjadřovali neodborníci. Skutečně o hokeji prakticky i teoreticky „něco vím“, ale nedovedu si představit, že bych cíleně přednášel třeba o výživě nebo kompenzačních cvičeních. Proto hledáme specialisty, kteří jsou konkrétně vzděláni v tom či onom tématu. A sport je jim blízký. Příkladně oba lektoři, co byli na Kladně, mají vztah k hokeji. Doktorka Skalská má doma dva malé hokejisty, magistr Petráš působí mimo jiné jako psycholog u třineckých Ocelářů.

VK: Jednotlivé odbornosti nemůžeme osobně plně pokrýt, my jsme řekněme „universalisti“, ale naši lektoři jedou jednotlivá témata do hloubky. Když třeba doktorka Marie Skalská do detailu rozebírá denní režim dítěte, jeho stravování v návaznosti na tréninkový rytmus, pitný režim, základní složky výživy – je to užitečné i pro nás. Podobně magistr Václav Petráš v oboru sportovní psychologie. Má zajímavá témata, příkladně takzvaný „car coaching“, kdy je dítě cestou na stadion a zpět zavřeno v autě jako v kleci, a tam se do něj hustí rozbor zápasu a jeho výkonu. On řeší, jako oddělit přirozenou rodičovskou lásku od sportovního výsledku. Z hlediska výchovy pro život, vždyť nejde jen o sport. Jde o to, jaký z dítěte vyroste člověk. Jde o prevenci škodlivých a nežádoucích jevů. Když se o tom bude přemýšlet takhle, máme vyhráno.

Perly ve sportu? Rok 2018 ukázal vtipálky i filozofy. Přečtěte si úsměvné výroky

Zich si nechal poradit, ať střílí. A zabralo to

PETR ŠIKOLA