Podobné je to s ikonami, jež v minulosti zprostředkovávaly duchovní zážitky i samotnou výuku víry negramotným lidem jakožto biblické děje v obrázcích: ty nejsou tvůrčím dílem, ba ani uměleckou kopií. Jde o „opis“, jehož vznik je svázán přísnými pravidly.

Zájemcům, kteří si nakonec odnesou vlastnoručně vyrobenou neboli na dřevem podloženém plátně napsanou ikonu, vysvětluje základní pravidla a postupy Martin Damian, který v červnu vedl i zcela zaplněný ikonopisecký kurz v Příbrami (a před rokem vyučoval zájemce třeba v Sázavském klášteře). Jeho tvorbu mohou lidé znát například i z několika výstav – či z ilustrací v knize Důvěřuji Bohu, a proto i bližnímu nebo díky sérii omalovánek pro děti s tématikou ze života světců. Zapůjčuje také své ikony do chrámů, kde jsou vystaveny při významných liturgických svátcích.

Leckoho může překvapit, že se dodnes používají tempery připravované z vaječného žloutku, šlehaného bílku, octa či bílého vína a přírodních pigmentů – či že se začíná od zlata, symbolizujícího Boží krásu a velikost, a postupuje se od nejtmavších odstínů k nejsvětlejším. Či že se pod samotný obrázek vpisují modlitby, ačkoli nebudou vidět. Leckdo je ostatně udiven i místem ikon v západní kultuře. Nicméně – i když si je dnes spojujeme především s pravoslavnou církví, vznikaly už dobách raného křesťanství; ještě před rozdělením církve.

Pětačtyřicetiletý Damian, jenž prošel Řádem menších bratří kapucínů (načež se po šesti letech v roce 2006 rozhodl neskládat věčné sliby), se psaní ikon se věnuje od roku 2003. První ikony začal vytvářet pro sebe a spolubratry v klášteře; pak se zdokonaloval i díky konzultacím s pravoslavnými ikonopisci. Tato vyobrazení vnímá jako „okno do nebe“; jako klíč otevírající bránu do jiné dimenze. Možná poněkud překvapivě se nebrání srovnání s ikonami na počítačovém monitoru – ty také člověk rozklikne, aby se dostal „někam dál“; k tomu, co potřebuje. A nezastírá, že kurzy ikonopisu, jež pořádá, nejsou jen poučením o výtvarných technikách a práci s materiálem: zároveň jde i o malá duchovní cvičení.

Už loni Damian řekl Deníku, že s ikonami je to podobné i jako se skutečným oknem; nikoli jen v přeneseném smyslu slova. „Když čekáme návštěvu a vyhlížíme ji oknem, důležitý je pohled na toho, kdo přichází. Okno nám pouze pomáhá k tomu, abychom mohli dotyčného vyhlížet,“ vysvětlil, co má na mysli. „Okno není předmětem našeho zájmu. Předmětem našeho zájmu je přicházející člověk. A podobné je to i s křesťanskými ikonami. Zdají se být předmětem úcty, ale ve skutečnosti je předmětem úcty zobrazený světec,“ zdůraznil.