Proč jste se rozhodl napsat knihu?
Já mám spíš pocit, že můj osud se rozhodl, že celý ten můj životní příběh povede tak, že by byl hřích o něm knihu nenapsat. Ale upřímně, nikdy jsem se asi nechtěl stát druhým Jiráskem, vždycky jsem si tak maximálně toužil psát deník. Vydrželo mi to tak měsíc či dva, ale pak jsem ho buď ztratil, nebo někam zachrul a bylo. V loňském roce jsem si ho ale začal psát na Instagram, je to příjemný, že se na konci dne můžete zasmát všem karambolům, co se vám během dne staly. Bylo to úlevné, navíc ho začalo číst spoustu lidí a na to konto se ozvalo nakladatelství, jestli bych nechtěl zkusit psát. Že si moje texty četli a mají pocit, že bych měl sebrat odvahu na knížku.

Jaké byly vaše zkušenosti coby literárního autora předtím, než jste vydal Nadělení?
Jedním z mých nejdelších textů předtím, než jsem napsal knížku, byl nákupní seznam na vánoční bramborový salát. Pak deníkové záznamy na Instagramu, po nich následovala knížka. Vlastně to mohl být úplný průšvih, když nad tím tak teď přemýšlím, ale asi při mně stáli všichni andělé strážní.

Spisovatel Robert Bryndza se svými knihami
Čeští a slovenští čtenáři mají v mém srdci zvláštní místo, říká Robert Bryndza

Vyrůstal jste v prostředí pohřební služby a byl v denním kontaktu s nebožtíky. Většina lidí se smrti bojí. Jaký k ní máte vztah vy?
Smrt byla součástí mého života ještě před mým narozením, narodil jsem se do rodiny, která má pohřební službu už několik generací, dědí se to. Můj táta vždycky říkal: „Kdybych byl pekař, tak jsou všude kolem nás rohlíky. Ale protože jsem pohřebák, tak…” Smrti se nebojím. Bojím se jen, abych měl v životě dostatek času na to, abych všechno stihl. Ale s mírou. Doma máme plný mrazák všech, co spěchali až moc…

V knize mě mimo jiné zaujalo, že jako dítě z pohřebácké rodiny jste se naučil navlékat ponožky nebožtíkům. Hodila se vám v životě tahle specifická dovednost?
Matně přemýšlím, jestli jsem to někdy použil… Možná ve Výměně manželek, když jsem musel poprvé převléknout půlroční miminko do dupaček. To bylo naopak živé až příliš, ale disciplína to byla podobně náročná. (smích)

Od chvíle, kdy jste se s partnerem Matějem Stropnickým rozhodli koupit zámek v Osečanech, se vám hodně změnil život. Kolikrát jste toho rozhodnutí litovali a proč jste to nikdy nevzdali?
Mates toho prý nelitoval nikdy, já toho lituju obden. Ale i přesto, že je to někdy nesnesitelné, je to náš domov a zároveň místo, kam se lidé rádi vrací. Ať už v létě na divadelní festival, který na nádvoří našeho zámku každé léto od července do srpna běží, tak i kvůli nedělním prohlídkám během sezony. Ukazujeme tam totiž lidem, jaké dobrodružství je opravovat starý dům a nacházet v něm poklady. Když denně vídáte lidi, jak nad tím místem nevěřícně kroutí hlavou a říkají, jak je to nádherné, dochází vám denně, že všechny těžkosti se dají vlastně ve finále zvládnout, protože děláte něco, co má smysl.

Zámek máte už skoro čtyři a půl roku. Co vám v současnosti zbývá opravit a máte alespoň přibližnou představu, kdy budete mít hotovo?
Všichni nám říkali, že dům se opravuje od střechy. Zprvu jsme tomu nevěřili, ale po chvilce nám došlo, že asi nemá cenu opravovat fresky, když na ně v zimě sněží. Takže střecha už je opravená, stejně tak věž se zámeckými hodinami. To byla opravdu obrovská investice, navíc v době, kdy se materiál a práce najednou zdražily na dvojnásobek. Ale nakonec se to za pomoci všech zvládlo a teď se zámek opravuje svrchu. Letos se opravuje druhé patro, buduje se zámecká knihovna, obnovil se malovaný záklopový strop v místnosti nad kaplí, barokní výmalba v bývalých zámeckých hostinských pokojích… Když všechno dobře půjde, postavíme ve druhém patře do konce roku velkou zámeckou pec. A pak jsem pro se na nějakou dobu rozvalit na pec a užívat si, že na zámku vznikne místo, kde se člověk teplem až zpotí. Třeba nás to taky donutí si někdy odpočinout.

Píšete i tom, jak jste se na vlastní kůži přesvědčil o tom, že herectví je dobrý sluha, ale zlý pán. Skončil jste v nemocnici na kapačkách s diagnózou mentální anorexie. Držíte si teď své role dál od těla?
Svoji práci miluju a obzvlášť na divadle jsem ještě nepřišel na to, jak se to dá ošidit. Mám obrovské štěstí na role, které mě na divadle potkaly, ať už to byl Absolvent, Dánská dívka nebo Éduard Louis v Kdo zabil mého otce. Já se za to štěstí snažím oplatit tím, že jdu do všeho naplno. Svoje role žiju. Myslím, že v dnešní době, kdy si všichni na něco hrají, je paradox, že diváci nejvíc ocení, když je někdo autentický a opravdivý. O to se ve svých rolích snažím, ale je pravda, že hranice se tomu nastavují těžko. Řekl jsem si, že jsem umíral a brečel na jevišti za poslední dobu až moc, teď by to chtělo nějakou pohádku, muzikál nebo komedii. Ale oni mě do nich vůbec neobsazují. Tvůrci si asi myslí, že když jsem se narodil v té pohřebce, nemám smysl pro humor, že jsem tragéd. Ale právě proto, že jsem se narodil v pohřebce, smysl pro humor mám. A pro dost černý humor. Ještě, že mám svoje představení Všechny báječné věci, kde se lidi stejnou měrou popadají smíchem za břicho, jako si utírají oči od slz. To je báječný ventil jak pro diváky, tak pro mne.

Publicista a kritik Radim Kopáč
Zajímalo mě, odkud se ta revolta vzala, říká Radim Kopáč o československém punku

Můžete prozradit, kolik už má váš seznam všech báječných věcí položek a která je ta zatím poslední?
Mám svůj seznam, je to ale zároveň hlavní rekvizita hry Všechny báječné věci, co hraju v Bytovém divadle v Praze. Letos ji budu hrát už pátým rokem. Představení jsou vždycky na půl roku dopředu vyprodaná, lidé se na ně vrací, berou na hru svoje kamarády, máme dokonce i diváky, kteří to představení viděli už třicetkrát, je to pro ně prostě tradice, když mají volný večer… A součástí představení je i chvíle, kdy lidem svůj vlastní Seznam báječných věcí čtu. Je to moc dojemné. Před pěti lety jsem si na něj napsal třeba 666: Koupit si zámek. Nebo 780: Dostat oslíka k Vánocům. Napsal jsem tam spoustu báječných věcí, které se mi pak v životě staly. Tou poslední je 5607: Světový mír. Ještě před pár lety by to bylo jen trapné heslo, dneska už to všichni chápeme jinak.

Jak se kniha Nadělení prodává a jaké reakce na ni jste zaznamenal?
Stal se zázrak a z Nadělení se stal bestseller, za tři měsíce se prodalo kolem deseti tisíc kusů, dotiskávají se další a zpětná vazba čtenářů je překrásná. Přijde mi to až neuvěřitelné, recenze jsou oslavné, lidé mi po přečtení knížky píšou dopisy, nominují ji na čtenářskou cenu Magnesii Literu, citují z ní, vyprávějí si příběhy z ní mezi sebou. A největší radost mám z toho, že mi píšou lidé, kteří říkají, že normálně nečtou, ale Nadělení je prý napsané tak, že číst začali a přečetli ho. Jedna paní napsala, že za život přečetla knížku jenom třikrát. A pokaždé to bylo Nadělení. Tak třeba si přečte ještě něco jiného. S pokorou si to užívám a vím, že už můžu v klidu u našich v pohřebce natáhnout brka, že po mně něco zůstane. A je to tedy pěkné Nadělení! (smích)