Předchozí
1 z 4
Další

Svou první roli, a hned v Národním divadle, jste dostala na základě přijímaček na DAMU ještě před maturitou. Nesebral vám takový start rovnou i cíl – metu, ke které odjakživa vzhlíželo hodně českých herců?
Tehdy jsem o tom rozhodně tak nepřemýšlela a teď to tak taky nevnímám. Naopak, mám pocit, že mě to tenkrát nakoplo k tomu, abych se věnovala herectví opravdu naplno. Risknout všechno a při rozhodování, kam dál po gymplu, nehrát na zadní vrátka. Taky mi to pomohlo uvědomit si tu zodpovědnost nejen vůči sobě samé, ale také vůči lidem, kteří mi tehdy věřili a tu roli mi svěřili, nebo mi pomáhali se s ní vypořádat. V tom dobrém slova smyslu samozřejmě.

Pokud vím, tak v divadle momentálně nemáte stálé angažmá, pouze ve Švandově divadle máte status stálého hosta. Proč?
Ve Švandově divadle teď hraju čtvrtou sezonu a dva roky jsem tam byla v angažmá. To jsem opustila z několika různých důvodů. Časových, pracovních, osobních… V žádném případě tam nehrála roli nespokojenost v souboru nebo s příležitostmi, které jsem ve Švanďáku dostávala. Tím stálým hostováním je, myslím si, ztvrzený náš výjimečně dobrý vztah napořád. Jsem teď prostě na volné noze. Hraju v Divadle v Celetné, na Štvanici, v Divadle Bez zábradlí, Ungeltu a od jara nového roku v Rytířské. Jsem prostě rozlítaná po centru Prahy.

Před šesti lety jste se svěřila, že se texty učíte ve vaně plné horké vody a nevylezete ven, dokud to neumíte. Nedostala jste z toho někdy rýmu?
To snad ani ne. Taky jsem musela časem mírně pozměnit svou strategii, protože od doby tohoto výroku jsem v Praze vystřídala několik bytů, kde žádná vana nebyla. Ale ve sprcháči to taky docela ujde. Tam si u toho člověk může i srandovně zatančit. Nejlíp se text do hlavy uloží stejně až při neustálém opakování na zkouškách. Člověk ovšem předtím musí znát ten základ, že.

Ještě pořád platí, že při premiéře filmu hledáte chyby na svém výkonu a pak jste na sebe naštvaná, že jste to mohla udělat lépe?
Já je nehledám, já je tam bohužel prostě jenom vidím. Zároveň si uvědomuju, že sama sobě při hraní prostě nikdy nepřijdu přirozená, vždyť to by bylo podezřelé. Přirozeně nejsem objektivní divák, jak svého výkonu, tak filmu nebo seriálu samotného. Při tvorbě stoprocentně spoléhám na režiséra nebo režisérku a věřím, že kdyby s tou či onou scénou nebyli spokojeni, tak by mě při natáčení cepovali, anebo scénu rovnou vystřihli. Nebudu předstírat, že se mi ještě jedno ani druhé nestalo. Ale není nic lepšího než zpětná vazba.

Pomáhá nebo pomohlo vám to naštvání na sebe k něčemu?
Jsem částečně cholerik, takže obecně naštvání je vlastně takový můj motor. Ve všech možných sférách. Ne, že by si to tedy okolí nějak zvlášť pochvalovalo… Asi největší moje naštvání přínosné pro to, co teď dělám, bylo při prvních klauzurách na DAMU. Pořád jsem na zkouškách byla v křeči, nemohla jsem se uvolnit, stála jsem za prd a byla jsem z toho zoufalá. A pak mi kamarád režisér podal židli a řekl, ať z ní udělám třísky. Tak jsem to udělala a pomohlo to. Samozřejmě jsem pak nebyla rázem skvělá, ale v představení to zůstalo a začínala tím každá další repríza.

Většina našeho národa vás zná jako doktorku Lucii Krutinovou ze seriálu Modrý kód. Máte předpoklady pro povolání lékařky?
Rozhodně ne. Já se krve bojím. Hlavně se bojím ztráty jakéhokoliv množství krve, protože okamžitě omdlívám. Takže ani žádné jehly. Když vidím nějaký takový povedený záběr na obrazovce, tak si zakrývám oči jako malé dítě. Když někdo jenom povídá o nějakém zranění, mám tak živou představivost, že mi je z toho fyzicky špatně. Na druhou stranu, zrovna tohle natáčení Modrého kódu to dost otupilo, to musím uznat. Ale přece jenom je rozdíl mezi dialogy v ateliérech a příběhy úrazů mých známých.

Urgentní příjem v nemocnici je hodně depresivní místo. Viděla jste takové oddělení v chodu ve skutečnosti?
Viděla. Před natáčením jsem tam šla na pár hodin studijně. Do Motola, přímo za vrchní sestrou, která byla předobrazem naší Mery, mojí milé Sabiny. Asi rok nato se mi podařilo zkolabovat v dabingovém studiu, tak jsem si to vyzkoušela z té druhé stránky. To už Modrý kód běžel, tak byly srandovní ty interakce s lékaři v sanitce i na příjmu. Nechci to ale zlehčovat, s tou depresí máte pravdu. Když mi bylo tak dvanáct, ocitli jsme se rodiči na pohotovosti v Černé Hoře. My jeli z pláže s mojí pořezanou nohou, ale po nás přijeli rodiče s utopeným chlapečkem.

Od září Prima vysílá seriál Tátové na tahu, kde také hrajete. Ten název trochu evokuje pánskou jízdu, ale je o čtyřech tatíncích na mateřské dovolené. Čím vás přilákal tento seriál?
Moc se mi líbil scénář, který moderně a s vtipem ukazuje všechny možné radosti a strasti rodičovství, tak jak je vnímáme teď. A taky příslib perfektních kolegů a celého štábu, který se moc hezky vyplnil.

Líbil by se vám v životě tento model s otcem vašich dětí na mateřské?
To je asi příliš konkrétní otázka na pro mě zatím docela abstraktní téma. Podle mě je důležité, aby si ti dva navzájem naslouchali, dokázali se dohodnout a dělat zdravé kompromisy. Jak tak pozoruju situace mých kamarádů nebo rodinných příslušníků, vypadá to, že to není úplná utopie.

Uvítala byste ještě nějaký vstřícný krok naší společnosti k ženám?
Pochopitelně. Například stejné platy, rovné podmínky v zaměstnání a nebagatelizování sexuálního násilí a obtěžování. Já jsem ale pozitivní. Myslím, že ledy se lámou a všechno je na dobré cestě. Vyhrocení křiklouni se najdou na obou stranách, ale to není to jádro pudla.

Dokážou podle vašich zkušeností čeští muži ocenit své ženy?
Jsem přesvědčená o tom, že ano. Někdy si to uvědomí bohužel příliš pozdě, ale umí to. Tak jako všichni ostatní, ne jenom ti čeští. Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že kdykoliv někdo, ať už žena, nebo muž, má potřebu vyslovit sousloví „český muž“, myslí to tak trošku pejorativně. Sandály, ponožky, nátělník, pivo, gauč… Zní to pro mě podobně jako „Češi na dovolené“. Ale třeba to tak vůbec není a právě jsem se usvědčila z předsudku, který ovšem vědomě nepřijímám.

V roce 2016 ČT odvysílala seriál Kosmo. Kde jste hrála přihlouplou missku, která byla zdrojem častých vtipů. Jak vzpomínáte na tu práci?
Skvěle a báječně! I když jsem si tehdy více než kdy jindy uvědomila, že vyrábění humoru není sranda. Je to jedna z věcí, na které jsem ve svém profesním životopise nejvíce pyšná. Je to inteligentní, ale zároveň šílená politická satira. V době svého vzniku přímo nostradamovská. Potkala jsem tam nové přátele a rozšířila dobré vztahy s těmi starými.

Děláte ze sebe ráda blázna, nebo vás lákají spíše dramatické role?
Kdybych dělala jedno bez druhého, tak se opravdu, doslova zblázním. Mám ráda extrémy, ale zároveň mezi nimi potřebuju i nějakou rovnováhu.

Nemnoho lidí má ten dar, že si ze sebe dokáže udělat srandu, zasmát se své vážnosti… Patříte mezi ně?
Mám za to, že ano. Ale to asi musí posoudit jiní. Doufám, že by se mnou nebyli ve při. (smích)

Před časem jste si zahrála v televizním filmu Bůh s námi – od defenestrace k Bílé hoře, kde jste ztvárnila Eleonoru Gonzagovou, druhou manželku Ferdinanda II. Habsburského, která ho přesvědčila o tom, aby dal popravit 27 českých pánů. Jak jste Eleonoru viděla a chtěla přiblížit divákům i v kontextu toho, co zmíněná poprava rozpoutala?
V prvé řadě bych chtěla říct, že to, jakým způsobem tahala za nitky, je fabulace a scenáristická licence. Fakticky to byla bigotní katolička a z celého srdce věřila, že to, co nastalo, byl spravedlivý soud. Z dnešního pohledu je to šílené, ale tehdy? Svět byl jinde, válečné konflikty, tresty byly jinde, význam náboženství byl jinde. Zajímalo by mě, jak by Eleonora nahlížela na plíživou kybernetickou válku ruských, proruských a nejen takových trollů ve 21. století.

Nedávno jste se objevila také v televizním filmu Zádušní oběť, kde je velkým tématem rasismus. Vám osobně rasismus a xenofobie velmi vadí. Co by se proti těmto tendencím ve společnosti podle vás dalo dělat?
Netolerovat a nepředstírat, že je to přijatelné. Nelegitimizovat různá slušná hnutí nebo přímé demokracie. Neomlouvat výrok „Nejsem rasista, ale…“. Zároveň je nutné případné konflikty řešit z podstaty, ne až ten důsledek. A tento proces srozumitelně artikulovat všem příjemcům. Tím chci říct, že lidé z takzvané většiny i jakékoliv menšiny se můžou cítit v pasti. Společnost je odtamtud musí vyvést, ne je v tom utvrzovat z optiky dvou nesmiřitelných táborů. Ráda bych v novinách častěji četla i případy inspirativní, s dobrými konci. A hlavně, prosím, nezaměňujme význam slova vlastenec a xenofob!

Časopis Forbes vás loni zařadil do žebříčku 30 pod 30. Tedy mezi třicet talentovaných lidí, kterým ještě nebylo třicet, a už vynikají ve svém oboru. Co jste na to říkala?
Koukala jsem na to s otevřenou pusou. Doslova. Pak jsem se sbalila, vyjela s Forbesem do Brna, kde jsem se seznámila s dalšími lidmi z tohoto pro mě neuvěřitelného seznamu, a tam jsem si poprvé řekla, že jsem v této společnosti děsně ráda, i když pořád nevím, co tam vlastně dělám. Je mi velkou ctí.

Váš křehký zjev je předurčen pro role pohádkových princezen a víl. Jako dítě jste ale měla radši temné pohádky bratří Grimmů či H. Ch. Andersena. Kde se ve vás vzala ta láska k ponurým příběhům?
Řekla bych, že je to jednoduše tím, že jsou prostě zajímavější.

Kterou pohádkovou postavu byste si ráda zahrála, kdybyste si mohla vybrat?
Malou mořskou vílu, na což už jsem stará, nebo čarodějnici z Letopisů Narnie. Ale řekla bych, že na to jsem zase docela mladá…

Dočetl jsem se, že ráda utrácíte za zážitky. Za jaký zážitek jste utrácela naposledy?
Je to tak. Například, kdybyste viděl můj šatník a botník, tak byste pravděpodobně začal brečet i jako muž, který se o módu vůbec nezajímá. Nejradši utrácím za cestování, dobré jídlo a pití a v poslední době taky za doplňky do bytu. Teď vám neřeknu poslední zážitek, ale ten největší. A to byl právě tříměsíční čundr jen s krosnou po jihovýchodní Asii. Vietnam a Kambodža mě naprosto pohltily. Čína mě překvapila. Ráda jsem to absolvovala, ale znovu mě to tam netáhne. Až na Hongkong a sečuánskou kuchyni. Tam jsem jí měla dost, lezla mi ušima, ale teď už mám docela absťák. Ovšem jízda na motorce skrz Vietnam od Saigonu po Hanoj, to byla teprve přidaná hodnota cestování!

V bulvárních časopisech se o vás občas píšou pěkné nesmysly. Nemáte potřebu je uvádět na pravou míru?
Z počátku jsem z toho byla nešťastná, a to ty články dokonce nebyly ani negativní, jen ne úplně pravdivé. Teď už se snažím být nad věcí, i když někdy je to těžké. Ale já se vždycky bála spíš toho, co na to řeknou mí blízcí, než jak se budu cítit já. A oni mi velmi záhy dali najevo, že všechno je a bude v pořádku, ať se píše cokoliv. A to je pro mě ta největší opora. Někdy jsou ty nesmysly tak absurdní, až jsou legrační. To by pak byla škoda je vyvracet. (smích)

Vizitka:
Eva Josefíková se narodila 3. února 1990 v Uherském Hradišti. Tam také vystudovala gymnázium a poté byla přijata na katedru činoherního herectví pražské DAMU. Hostovala v Národním a Stavovském divadle, například v roli Barunky v inscenaci Babička nebo v roli Niny Zarečné v inscenaci Čechovova Racka. V současné době je k vidění na několika pražských divadelních scénách (X10 Strašnice, Divadlo Bez zábradlí, Divadlo V Celetné, Vila Štvanice, Švandovo divadlo – např. v inscenacích Krysař, Pankrác ´45). Natočila několik filmů (Piko, Čertova nevěsta, Signál, Probudím se včera, Vejška) a má zkušenosti také se zahraničními produkcemi (dánský historický seriál 1864, americký seriál Legenda a další). Za roli Martiny ve filmu Fair play režisérky Andrey Sedláčkové byla nominována na Českého lva za nejlepší vedlejší ženský herecký výkon. Momentálně ji můžete vidět i v seriálech televize Prima Modrý kód a Tátové na tahu. Ve vydavatelství One Hot Book nedávno vyšla audiokniha Metro 2034, kterou načetla společně s Alexejem Pyškem.