Před časem jsem si pravidelně zapisovala, co jsem zaslechla ve vlaku, v divadle, na ulici, co mě zaujalo v novinách, v televizi, v rozhlase. Říkala jsem tomu Posbíránky. Ale protože mě zaujme skoro všechno, co se kolem mě mihne, zapisování jsem nezvládala, a za tři dny jsem toho nechala. Nedávno jsem Posbíránky objevila v počítači, a protože mě některé rozesmály, „posbírala“ jsem je do této Fuchsoviny.

V denním tisku jsem se tehdy dočetla, co všechno nové připravují České dráhy. Představte si, že si například daly tento cíl: „Chceme, aby jezdilo více psů!“ No, to je sice hezké, ale moji milí psí přátelé, nevím, jak se vám bude líbit, až zjistíte, že v největších vedrech nefunguje ve vlacích IC a EC, mezi Kolínem a Prahou, klimatizace…
Jednou jsem seděla v kupé s manželskou dvojicí. Rozčílený manžel své ženě něco tiše vytýkal, a ona ho beze slova poslouchala. On si po půl hodině unaveně otřel zpocené čelo. „Dobře, Věro. Tak to shrneme. Už nikdy nekupuj aha a přípravek proti molům!“
A do třetice ještě jednu „vlakovou“. Jedna zaměstnankyně Českých drah mi řekla, já když vás vidím, tak mám sto chutí vám říct o všem, co nás štve, vy byste o tom napsala a oni by nás konečně všechny vyhodili…
Jistý nezvolený poslanec hovořil v televizi o své zahrádce. „Podívejte se, věčný boj s plevelem! To je jako v životě! Vyhrává plevel!“ Vsadím se, kdyby byl zvolený, že by o plevelu nemluvil…

Věř mi, že mě můžeš mít zase tak ráda, jako jsi mě měla ráda před rokem, řekl nevěrný přítel mé kamarádce, ke které se chtěl po půl roce vrátit, protože ho vyhodila ta, se kterou zahnul. A moje kamarádka se usmála a pohodila novou, mahagonovou hřívou. „Já jsem tě neměla ráda nikdy!“ A zabouchla mu dveře před nosem. Jiná moje kamarádka se se svým ex-manželem vypořádala podobně. Rozvedl se s ní kvůli jiné, moje kamarádka rok probrečela, a pak on přišel po dvou letech zpátky a prosil a škemral, a kromě jiného jí řekl, tak dobře, já si tedy kleknu, když mě chceš vidět na zemi! A ona mu vmetla do tváře: „Ne, nechci tě vidět na zemi, chci tě vidět pod zemí!“

Jednou se ve frontě na poště bavily dvě ženy. „Moje největší kamarádka je Věra, se kterou jsem seděla od první třídy až do maturity,“ řekla jedna. „Moje největší kámoška je moje kabelka,“ suše ucedila druhá. A jindy se zeptal paní poštmistrové pán, zmožený čekáním ve frontě: „Máte dopisy na známku?“ Jen tak mimochodem, může mi někdo vysvětlit, proč se na poštách furt tak strašně čeká ve frontách?! To Česká pošta tak málo vydělává, že nemůže zaplatit víc zaměstnanců, kteří by seděli na zavřených přepážkách, které jsou na všech poštách?

A objevila jsem i tři divadelní Posbíranky. Jednou nám režisér Ondřej Sokol vylíčil své ranní setkání s bezdomovcem. Zastavil ho, když pospíchal k autu, touto větou: „Prosím tě, neměl byste nějaký drobný, větší?“ A když jsme pak začali zkoušet, Michal Pavlata zašeptal: „Bacha! V hledišti je říďa!“ A Ondřej Sokol ho uklidnil: „Až budeš mít monolog, von vodejde.“

A jeden „sametový“ na konec! Na jednom školním srazu po čtyřiceti letech, vyprávěli spolužáci, jeden po druhém, jak uplynulých čtyřicet let žili. A jedna spolužačka všechny seznámila se svým životopisem, který ukončila takto: „Koncem osmdesátých let jsem se konečně dostala na vedoucí funkci, měla jsem pod sebou sedm lidí, měla jsem auto a pak, bohužel, přišel převrat.“