Vzpomínám si, jak jsem kdysi, začátkem osmdesátých let, nesehnala vepřové maso na vánoční řízky (kapra nejíme), a koupila jsem kuřecí stehna - to bylo jediné, co tehdy v řeznictví na pultě zbylo. Příprava kuřecích stehen byla přece jenom trochu časově náročnější, a mně se nepodařilo je před štědrovečerní večeří „dodělat“, a když jsme zasedli k vánočnímu stolu a poprvé do nich řízli, stříkala z nich krev…

Chybami se člověk učí, a tak mám od té doby, už od začátku prosince, schovanou v mrazáku kupu vepřových řízků, proložených alobalem, aby šly hezky od sebe, až je den před Štědrým večerem rozmrazím.

Stejně jsem se poučila, i co se týče vánočních pohledů a známek na ně, protože mi stačilo, když jsem jednou musela vystát dlouhou frontu na poště, protože jsem nikde nesehnala na vánoční pohledy známky, a počítala jsem minuty a představovala si, co jsem všechno mohla udělat. Jakmile teď poprvé uvidím vánoční pohledy, což bývá většinou v září, koupím je, i známky, napíšu na ně přání a adresy, a poznamenám si do kalendáře, kdy je hodím do poštovní schránky.

Také včas kupuju vánoční ubrousky, vánoční papír, barevné provázky na dárky a svíčky různých velikostí a barev do vánočních svícnů. A vánoční dárky? I ty mám vychytané! Od září jsem jako lovec! Jak uvidím něco, o čem vím, že to udělá někomu radost, koupím to, zabalím a schovám. Pokud to nekoupím hned, pamatuju si obchody, kde jsem viděla přesně to, co udělá radost někomu z mých blízkých, a když mám klidný den a čas, zajdu tam.

Také ráda vymýšlím dárky, které jsou absolutně nepraktické, ale nepostrádají vtip - aspoň si to myslím. Pan Fuchs mívá většinou jiný názor, ale to mě neodradí. I letos mám pro něho připravený dárek, nad kterým, když jsem ho připravovala, jsem doslova vyla smíchy. No… řeknu vám po Vánocích, co tomu řekl. Také dávám dárky tzv. „symbolické“. Ty nejsou v mé rodině příliš oblíbené, protože jsou to věci, které bych stejně musela koupit. Tak to bychom měli dárky.

Jedeme dál. V říjnu objednávám u kouzelnice, paní Hančilové ze Strašova, vánoční cukroví a vánočku, a v kolínském Mléčném baru objednám obložené chlebíčky. Vánoční úklid nedělám a výzvy k němu mě uráží. Copak jsme my, ženy, špindíry, že nás teprve Vánoce donutí k úklidu? Je ale pravda, že provádím nenásilný, nevánoční úklid od léta, například proberu skříně, proberu haldy popsaných papírů, starých novin, uklidím v kuchyňské lince, ale dělám to ráda a svobodně, ve chvílích, kdy už nemůžu sedět u počítače, protože mě bolí záda a potřebuju provětrat hlavu, nebo když není nikdo doma a já můžu rozkramařit celý byt a postupně ho uklízet, dělám to pro svoji radost, pro svůj pocit klidu, že se odnikud na mě nic nevyvalí, nedělám to proto, že na mě ze všech stran ječí reklamy, co nejlepšího na vánoční úklid si musí dobrá hospodyňka obstarat, aby její byt voněl vánoční čistotou…

… Když se blíží Štědrý den a ulice jsou plné uspěchaných a nervózních lidí, kteří na poslední chvíli nakupují, procházím se Kolínem a jsem v klidu. Já už mám všechno. Na Vánocích mám nejraději tu chvíli, kdy si připravím všechno na bramborový salát, začnu ho pomalu dělat a čekám, až se v naší kuchyni objeví moje babička s maminkou. Obě jsou o padesát let mladší, a dělají bramborový salát se mnou. Pokaždé vzpomínám, jak hotový salát dávaly do špajzu uležet do druhého dne, a já, s bratrem Kájou, jsme na něj tajně chodili, lžíci schovanou v kapse nebo pod svetrem…

Ano, Vánoce pro mě začínají přípravou bramborového salátu, pokračují slavnostní večeří a končí rozbalením posledního vánočního dárku. A protože salát dělám den před Štědrým dnem, myslím si, že pro těch několik svátečních vánočních hodin dělám dost…