Bylo mi deset let, když jsem četla knihu povídek od italského autora, na jehož jméno si nevzpomenu. „Mária se nemohla dočkat, až bude šťastná vdova a bude chodit s ostatními vdovami k pumpě pro vodu a bude tam s nimi klábosit…“ Šťastná vdova mě tehdy rozesmála, stala se rodinným stříbrem a neopustila mě dalších padesát let…

Nespočítala bych, kolikrát jsem ta dvě slova použila. Zezačátku to bylo jenom v rodině, kdy jsem byla přesvědčená o tom, že dotyčná čerstvá vdova je opravdu šťastná. Později jsem to zkusila i v situacích, kdy jsem vdovu příliš neznala, pouze jsem „cosi“ zaslechla a další si domyslela. A také jsem jí četla v očích. Když řekla, já jsem vdova, stačil mi pohled. „Šťastná vdova,“ konstatovala jsem a pak vždy následovala úplně stejná reakce. Přikývnutí a úsměv. A slova úlevy. „Teprve teď žiju. Klidně, šťastně, svobodně.“

Nedávno jsem byla na besedě v Jemnici. Vešla jsem do sálu, kde sedělo asi pětadvacet žen, a všechny zašuměly. „Ona je mladá…“ Rozesmála jsem se. „Mladá? V červnu mi bude šedesát!“ Jejich mluvčí mávla pohrdavě rukou. „Co to je? Nám všem je hodně přes sedmdesát! A jsme tady všechny vdovy!“ Nevyužít takovou nádhernou přihrávku, to by byl hřích! „Šťastné vdovy,“ upřesnila jsem její charakteristiku, moje čtenářky se srdečně rozesmály a beseda měla první téma. Šťastné vdovy.

„Já, když je mi někdy smutno,“ přiznala se mluvčí, „tak si hned vynadám a honem si vzpomenu na všechno ošklivé, co mi kdy udělal, a že toho bylo! A hned mi je dobře!“

Aby bylo jasno, nemluvím o ženách, které ovdověly mladé, znám jich dost a vím, že se některé s odchodem manžela nedokážou vyrovnat ani po mnoha letech. Nemluvím o ženách, které ovdověly ve středním věku, i ty si těžko zvykají. A také nemluvím o ženách, které měly se svým manželem výjimečný vztah až do jeho smrti, protože i takové ženy znám. Mluvím o ženách, které ovdověly v době, kdy se ženy stávají vdovami, protože k jejich vdovství uzrál čas.

Pánové, nechci vám brát iluze o vašich partnerkách, ale když uvážíte, že kolem mě jsou většinou šťastné vdovy, řekněte sami, není to divné? Neměli byste s tím něco dělat? Ano, vy. My ne. My přece nemůžeme za to, že z nás děláte šťastné vdovy jak na běžícím pásu…