Lucie Zedníčková: Žít s maminkou je jako nastavené zrcadlo, a pěkně obrovské

13. 3. 2019

Herečka Lucie Zedníčková právě připravuje se svou kamarádkou, psycholožkou Šárkou, talk show, kde si budou povídat o tom, co dnešní lidi trápí. A že těch témat je. „Vy sama se něčím trápíte?“ ptám se. Usměje se: „To nebude pořad o mně ani o Šárce. Budeme si prostě povídat o tom, co vidíme a zažíváme kolem sebe. Pokud mám nějaký problém, snažím se ho řešit, ale naučila jsem se to po svém. A k minulosti se pak už nevracím,“ prozrazuje herečka.

Herečka Lucie Zedníčková | Foto: Profimedia.cz

Lucie Zedníčková momentálně pendluje mezi dvěma domovy. Z malého bytu v Praze se stěhuje do nového domku za Prahou. Měla tam s rodinou bydlet už od léta, ale práce se, jak to tak bývá, zpozdily, proto už několik měsíců žijí společně s maminkou, která je v pražském bytě vystřídá.

Jaké to je žít v pasesáti zase v jednom bytě společně s maminkou?
Nastavené zrcadlo, a pěkně obrovské. Zjistila jsem, že dělám některé věci úplně stejně jako ona, a to mně kdysi hodně lezly na nervy.

Skleněný pokoj vstupuje do kin. Láká nejen na mezinárodní obsazení

Co třeba?
Jsou to takové drobnosti. Maminka skáče občas lidem do řeči, takže si od té doby, co je u nás, dávám pozor, abych to také nedělala. Anebo pořád řeší, co se bude jíst, kdo si co dá, jestli je navařeno, nebo ne. Tak jsem zjistila, že to dělám stejně. Aby děti něco měly, aby nikdo neměl hlad…

Nakupovala jsem, vařila a pak třeba druhý den vylila polévku, která zkysla. Nikdo ji nepotřeboval, všichni se najedli jinde. Jenže následovalo: „Já se s tím tady vařím, vy to ani nejíte!“ Tak to teď už taky nedělám. Získala jsem tak pocit svobody, když neuvařím, svět se nezboří.

Jak sama říkáte zrcadlo.
Maminka začíná každé sdělení: Tak já ti něco povím. Vždycky jí říkám, tak mi to rovnou pověz, bez téhle úvodní věty. Je to možná trochu humorné, ale já si skrze ni uvědomuju spoustu věcí. Přes ni poznávám sama sebe. Když půjdete k psychologovi nebo koučovi, možná první, co vám řekne, bude: Poznej sám sebe. Jenže často nevíte, jak to udělat. Tak třeba takhle, bydlete chvíli s rodiči. Někdy to ale může být šílené zjištění.

Herec Jarda Dušek někde říkal, že to, jací jsme, se skládá z několika pohledů: jsme takoví, jací se vidíme my sami, pak takoví, jací bychom chtěli být, jak nás vidí ostatní a jak bychom chtěli, aby nás viděli ostatní. Když jsem se viděla skrze mámino zrcadlo, zhrozila jsem se, mé sebevědomí kleslo na nulu. Uvědomila jsem si, jak mě možná vidí okolí.

Ale s maminkou máte hezký vztah, ne?
Máme se rády. Když jsem byla malá, jezdila často s Černým divadlem na zájezdy, vychovávala mě babička. Takže s maminkou jsme spíš jako dvě kamarádky. Když říkám, že mě trochu děsí, co v ní vidím, není to ale vůbec o ní, ale o mně. Pozoruju sama sebe díky ní zvenčí. Už tuším, jak mě ostatní vnímají. A dokážu líp pochopit, proč se například někdy dohaduji s dětmi.

Zemřela Aťka Janoušková, která dala hlas včelce Máje. Bylo jí 88 let

Třeba když mi Amálka řekne, mami, už jsi mi to říkala pětkrát! Dřív bych jí vynadala, že je hubatá, ale teď vidím, že má pravdu. Takový pohled vede k autokorekcím. Já taky ráda dávám dceři přednášky, a když pak sama sebe poslouchám, říkám si v duchu, zastav, je to trapný! Přišla jsem v této souvislosti na jednu věc.

Nemá cenu cokoli dokola říkat a vysvětlovat. Pamatuju si to ze své puberty. Jediné, co má smysl, je jít příkladem. Slovo nemá hodnotu, dítě v pubertě si jen řekne, co to zase mele za blbosti.

Vaší dceři je čtrnáct, už se objevuje v televizi. Vidíte tam paralelu se sebou?
Jde vlastně úplně stejnou cestou, jakou jsem šla já. Chodí na stejné gymnázium, jen teď je šestileté, za mě bylo čtyřleté. Odmalička točí jako já, navíc tancuje, to já nedělala. Nabízí se, že po maturitě půjde na DAMU, to už by bylo opravdu úplně stejné. Ale dnešní děti jsou přeci jen trochu jiné, než jsme byli my.

V čem myslíte?
Když z ní bude herečka, nechce být tady, chce do Hollywoodu. Mě by to v jejím věku vůbec nenapadlo. Když jsem jela do Maďarska, byl to kus světa. Pro dnešní mladé lidi svět už tak velký a nedosažitelný není.

Co vy na to, že jde ve vašich stopách? Někteří herci říkají, že by to svému dítěti rozhodně rozmlouvali.
Vůbec nic. Jsem šťastná! Když si půjde za tím, co chce, je to přeci skvělé. Občas mi řekne, že jsem jediná, kdo ji v jejím snu podporuje a nevymlouvá jí ho. Říkají, jak tě mohla napadnout taková hovadina. Ale ona to není hovadina. Protože kdy mít takové sny než právě v těhle letech? Učíme děti, aby se zbavovaly zábran, ale sami jim je tvoříme.

Když se zeptáte dospělého, co by opravdu chtěl, většina lidí začne koktat něco o zdraví, míru, spokojenosti. Nejsme vůbec zvyklí říkat nahlas svá skutečná přání. Takže, když bude chtít být Amálka tanečnice nebo herečka, budu ji v tom podporovat. Hlavně aby ji to bavilo a dělalo radost.

Pokračování rozhovoru s Lucií Zedníčkovou najdete ve čtvrtečním magazínu Ženy.