Kliknutím zvětšíteOstře sledované vlaky
Lásku k železnici a touhu být strojvedoucím (kterou v něm zažehl bezpochyby fakt, že se narodil do rodiny výpravčího), mu částečně splnil film Ostře sledované vlaky. Vlak sice neřídil, dostal jen možnost zatáhnout si za páku, nicméně jeho výpravčí Hubička se zapsal do zlatého fondu českých filmových postav. Stěží už někdo bude razítkovat dívčí hýždě s takovou něhou i noblesním rošťáctvím jako Josef Somr.
„Měl jsem z toho velkou obavu. Hlavně, jak to přijme můj tatíček, který byl taky výpravčí. Dopadlo to tristně. Málem mi dal pár facek – za to, že něco takového by se přece na dráze nemohlo stát,“ líčil herec s úsměvem na adresu slavné razítkovací scény s Jitkou Zelenohorskou v portrétu GEN.
Žert
Během natáčení filmu Jaromila Jireše, který vznikl na motivy stejnojmenné novely Milana Kundery, se herec vrátil na své milované Slovácko. V kulisách Uherského Hradiště si zahrál postavu Ludvíka Jahna, zahořklého muže, jenž v sobě od studií živí naději, že se pomstí za křivdy, jež zažil v minulosti. Pomsta má ovšem podobu krutého žertu, na jehož konci je morální kocovina a zjištění, že nová křivda nenapraví křivdu starou.
Jahn byl jednou z mála hlavních rolí, jaké Josef Somr ve filmu dostal a v níž prokázal, jak široký a vrstevnatý je jeho herecký rejstřík. V řadě jiných snímků dostával před kamerou spíše postavy středního či menšího rozsahu – ztvárnil jich ale přes sto šedesát.
Činoherní klub
Z klidného regionu do města se mu neodcházelo snadno. Ale seznámení s Prahou vnímal jako pozitivní. „Bylo to pro mě kumštýřsky nejsilnější období, poznal jsem nové lidi, chodil na koncerty, do divadel, poznával, jak kumšt umí být nádherný. Začal jsem být oprsklý,“ svěřil se pro Český rozhlas.
„A pokud jde o divadlo? Činoherní klub. Čas v něm patří k nejšťastnějším a nejzásadnějším v mém životě," řekl o scéně, kde hrál v režii Ladislava Smočka v Pikniku, v Menzelově Mandragoře či ve Zločinu a trestu pod vedením Jana Kačera.
Následné angažmá v Národním divadle, kam přišel na popud Miroslava Macháčka, už za šťastnou etapu nepovažoval. „Vzdálenosti mezi lidmi tam byly někdy menší, jindy větší a některé úplně daleké a nepřekonatelné,“ přiznal později herec, kterého v té době postihla i vážná nemoc slinivky břišní.
Byl jednou jeden dům
Věčně nespokojený trafikant Soumar. V populárním televizním seriálu Františka Filipa si zahrál bodrého prodavače a otce dívky, jíž nejprve posvětí výhodné manželství se synem vlivných majitelů domu a po změně politických poměrů se proti němu bouří. „Byla to taková vděčná figura, neklidná a trochu jako korouhvička. Upovídanej, remcající, ale hodnej chlap,“ řekl o Soumarovi z Bagounovy ulice, jehož dceru hrála Jaroslava Obermaierová.
O rodičích a dětech
„Když si tak vzpomenu na všechny ty ženský, se kterejma jsi žil!“ Skvělou hereckou příležitost mu dal v roce 2007 Vladimír Michálek ve filmu O rodičích a dětech, jehož předlohou byl román Emila Hakla vyznamenaný Magnesií Literou. Otec a syn - dva dospělí muži, kteří se respektují, milují i nenávidí. Vedou spolu dialogy o věcech vážných i banálních, přou se i shodují. Žádné velké drama, jen útržky situací důvěrně známých všem, kterým bylo dopřáno, aby si mohli povídat se svými dospělými dětmi.
„Pan Somr hrál i moje alter ego v rozhlasovém Jménu růže. Zřejmě jsme si nějak souzeni," komentoval vzájemné partnerství David Novotný, který ztělesnil na plátně Somrova filmového syna a který se s ním později potkal i ve Viole.
Viola
Do legendární poetické vinárny na Národní odešel herec kvůli zhoršenému zdravotnímu stavu z Národního divadla, jež bylo prakticky přes ulici. „Pochopil jsem, že na některé věci už prostě nestačím. Rozhodl jsem se, že toho nechám," řekl s obdivuhodnou pokorou.
Komorní Viola ho těšila, hrál tu jen občas, kvalitní texty, s mladými kolegy a dobrými režiséry. Jako třeba s Lídou Engelovou, jež s ním, Davidem Novotným a Bárou Polákovou nastudovala výjimečné představení Jako zázrakem/Jak dělat podobiznu ptáka na motivy textů francouzského básníka Jacquese Prevérta. Nebo skica pro dva hlasy Stařec a moře podle Ernesta Hemingwaye, jehož zápas se stárnoucím tělem Somr v tomto kusu hluboce sdílel. Byly to jedny z posledních příležitostí si jeho niterné herectví užít.
On sám byl vůči plynutí času imunní, bral ho s optimismem. Když během natáčení GENu začaly tlouct bicí hodiny, pravil s potměšilým úsměvem: „Hodiny sice odbíjejí, ale do za pět dvanáct zbývá ještě pětapadesát minut. Za tu dobu se dá prožít moc krásných věcí. Těším se. Jenom aby na to byli lidi.“
3
Čtenář reportér
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
