Stejně jako jeho dílo, ani jeho vyprávění ale nikdy nenudí. Zažil toho hodně. Toulal se českou zemí, dělal topiče, strojvůdce, technika kotlů v ČKD, číšníka i správce horské boudy. Bojoval s těžkou závislostí na alkoholu, prožil tragickou smrt své milované ženy Haničky. Ze všeho vyšel posílen a s přesvědčením, že život se má brát takový, jaký je.

Na závodním kole

Auto nikdy neměl. Nepotřebuje ho. Ve svých 82 letech se všude dostane na svém italském závodním kole Pinarello, které si nechal postavit před padesáti lety. Ze Svaté si na něm klidně i dnes dojede do Příbrami nebo do Plzně. A když náhodou potřebuje, ukecá i personál mezinárodního rychlíku Mnichov – Praha, aby mu přibrzdil ve Zdicích, kde normálně nikdy nestaví.

„Nic nepotřebuji. Co mám v hlavě a v srdci, to mi nikdo nevezme,“ říká výtvarník Jiří Vydra.

Napřed manšifírou

K malování tíhnul už jako dítě, ale otec si přál, aby se vyučil řemeslu. Tak se Jiří stejně jako jeho táta i děda vyučil pro dráhu.

„To je ale stará pravda, že pokud má člověk k něčemu talent, dříve nebo později se to projeví,“ říká historik Dušan Sedláček. A tak to bylo i u Jiřího Vydry. „Uvědomil si ale, že se člověk nemůže tvářit jako umělec a být přitom limitován tím, že neumí něco, co znaly generace předků a co bylo součástí jejich každodenní umělecké práce, a sice řemeslný um,“ dodává Dušan Sedláček.

A tak se Jiří Vydra začal od svých 33 let intenzivně učit výtvarným technikám, především u malíře J. Vlčka a sochaře Miroslava Pangráce.

Lék na podivnou dobu

Dělá kresby, grafiku, obrazy, plastiky ze sádry, dřeva, kovu, kamene, skla, nově také z mramoru. Rád fotí. Inspiraci mu poskytuje příroda, hlavně milovaná Berounka, lidé a hudba. První výstavu měl v roce 1976, ta zatím poslední je instalována do 1. listopadu v Galerii Starého zámku v Hořovicích.

„Je to lék na dnešní podivnou dobu,“ napsali o této výstavě návštěvníci do pamětní knihy. Výstižněji se to snad ani napsat nedá.

„Byl bych rád, kdyby lidé přišli a udělalo jim to radost,“ říká Jiří Vydra. „Protože i moje tvorba vzniká z radosti ze života.“

Pokud budete mít štěstí, zastihnete ho v některém ze sedmi výstavních sálů zámecké galerie. Jezdí tam často. Poznáte ho bezpečně podle typické oranžové čepičky a živých očí, které nejdou přehlédnout ani v roušce. A nakonec nemáte šanci ho přeslechnout. Určitě vám povypráví některý ze svých neuvěřitelných životních příběhů.

Motolské obrazy

Už několik let jezdí autor pravidelně na dětskou onkologii v pražském Motole, kde maluje s dětmi velká plátna. Tři z nich letos věnoval domovům seniorů v Berouně, Zdicích a Hořovicích.

Vesmírný poutník dnes

V roce 1999 natočil slovenský režisér Ladislav Kaboš o Jiřím Vydrovi dokument pro Českou televizi v cyklu Curiculum vitae. Jak na to vzpomíná a proč si tehdy vybral právě jeho?

„Zaujal mě nejen jako sochař a malíř, ale jako dokumentaristu mě chytil za srdce jeho silný osobní příběh, jeho autenticita, vnitřní svět protkaný láskou ke krajině a lidem. Zaujalo mě také, že se Jirka v tom čase intenzivně věnoval dětem na onkologickém oddělení motolské nemocnice. Maloval s nimi velká plátna s rozzářeným úsměvem na tváři. Vléval do nich energii a životní radost. Pomáhal jim snášet jejich nemoc.

Po natočení jsem se za Jirkou několikrát zastavil na Svaté s fotoaparátem a párkrát i s kamerou. Dokonce jsme spolu i vystavovali – v galerii v Berouně. Jirka vytvořil skulptury žen, já jsem měl možnost prezentovat fotografické akty.

Zavolal mi, když odléval svoje nové plastiky v nižborských sklárnách. Nedávno jsem natočil také jeho výstavu soch a obrazů v exteriéru na Svaté. Jestli to bude materiál na další časosběrný film je těžké říci. Není jednoduché sehnat peníze na projekt a prosadit ho.“

Výstava je otevřena vždy od pátku do neděle od 10 do 18 hodin.