VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Život Leoše Šimánka ve fotografiích

13.3.2008
SDÍLEJ:

Život Leoše Šimánka s rodinou ve fotografiíchFoto: Archiv L. Šimánka

Cestovatelem se může stát téměř každý. Ne každý se však vydá do míst, kde před ním ještě nikdo nebyl, zvolí netradiční způsob přepravy či s sebou na expedici vezme jako doprovod celou rodinu. Všechny jmenované atributy jsou charakteristické pro vedoucího expedic, průkopníka, publicistu, fotografa Leoše Šimánka.
Jeho cestu životem doprovázejí fakta, vedle kterých může náš osud vypadat nezajímavě a všedně. O jedinečných zážitcích ze svých cest a expedic napsal už čtrnáct knih, je občan tří států, ale ze všech tří pasů nejraději používá ten kanadský, který je údajně nejuniverzálnější. Má také dva domovy: český v Podkrkonoší a kanadský v Severozápadních Teritoriích, ve vlastnoručně postaveném srubu u jezera, pronajatém od státu na devadesát devět let.
Zdá se vám s odstupem času, že jste jako kluk prožil dobrodružné nebo všední dětství?
Můj tatínek byl kantor a již za první republiky vedl skauty, což mu zakázali nejprve Němci a později po válce zase komunisti. Přesto vedl po osmačtyřicátém dál oddíl dětí ve skautském duchu, ale místo modrých šátků musely nosit červené.
Bral vás na putovní tábory s sebou?
Samozřejmě. Vzpomínám si na nezapomenutelné zážitky z táborů v Tatrách a na Vranovské přehradě. Asi někde tam mi táta vštípil lásku k přírodě, horám, vodáctví. Já mu zpětně dnes děkuji za všechno, čím mě do života vybavil, aniž bych si to tehdy uvědomoval.
Toulavé boty jste ale nazul ještě o pár let později…
Možná vám to bude připadat směšné, ale já jsem původním povoláním „ouřada“. Pocházím z Chocně ve východních Čechách, kde jsem také chodil na stavební průmyslovku, ale po maturitě mě to stále více táhlo za bratrem do Mariánských Lázní, kde jsem v městečku Planá také dostal místo jako vedoucí stavebního úřadu.
Za jakých okolností jste odešel z Československa?
Když přišlo Pražské jaro roku 1968, věděl jsem, co by to mohlo znamenat. Strávil jsem totiž předešlé léto na pozvání v Německu. Pak jsem se s několika kamarády v protirežimním dění u nás angažoval. Zanedlouho potom jsem dostal předvolání a byl odvelen na nové pracovní místo. V partě kopáčů se mi to ale moc nezamlouvalo, a tak jsem začal pátrat, jak si opatřit novou výjezdní doložku, abych mohl vycestovat. Jako stavař jsem docela dobře kreslil, a tak jsem jednou v noci za pomoci pauzovacího papíru, gumy a razítkové barvy přenesl všechny „štemply“ staré výjezdní doložky na prázdnou stranu pasu. Za několik dní jsme už s manželkou měli víza a dvě brašny s nejnutnějším vybavením v rukou a čekali na pražském hlavním nádraží na rychlík…
Jak jste se zorientoval v nové zemi?
Měli jsme kamaráda v bavorském Pasově a tam jsme také na pět let zakotvili. Jednoduché to nebylo, ale německé úřady uznaly moji průmyslovku s maturitou jako školu inženýrskou a obdržel jsem titul Ing. Pracoval jsem nejprve jako kreslič a později jako stavbyvedoucí. Nakonec jsem si založil vlastní malou firmu. Jakmile se nám začalo trochu dařit, moje manželka těžce onemocněla a zanedlouho ve velmi mladém věku zemřela.
Kde a jak začalo vaše cestování?
Jednou mě v Pasově navštívil kamarád, který mě nadchl svými zážitky z cest na Aljašce natolik, že jsem příští léto zavřel na tři měsíce kancelář a vydal se na svoji první delší cestu. Po mém návratu jsem ještě půl roku pracoval jako stavitel, ale brzy jsem znovu pocítil to známé pálení bot, takže jsem vše rozprodal a vyrazil do Kanady. Tehdy jsem cestoval po řekách Severozápadních Teritorií až k Severnímu ledovému oceánu, kde jsme s lodí dokonce zamrzli.
Co vás přimělo vrátit se do Evropy?
Docela zásadní věc – peníze. Rychle se rozkutálely, tak jsem se na skok vrátil do Německa pro poslední úspory a zase zpět na Sever. Následovala expedice na Aljašce. Poté, pro změnu, pobyt na Havaji, odkud jsem plul za velmi dramatických okolností na špatně vybavené plachetnici na Tahiti a pak dál celým Pacifikem společně s lidmi, kteří plachtili kolem světa. A za rok v Tichomoří jsem se naučil navigovat loď a stal jsem se zkušeným kormidelníkem.
Jste typ člověka, kterého situace naučila „housti na housle“?
Určitě. Pokaždé, když se mě ptali, co umím, tak jsem odpovídal, že vařit a řídit loď. Na konci této první cesty kolem světa jsem se naučil i kamuflovat. Potřeboval jsem se totiž dostat z indonéské Jakarty do Evropy za posledních osmdesát dolarů, což bylo nemožné. Ačkoli jsem se nabízel jako pomocná síla v kuchyni na zaoceánských lodí, neuspěl jsem. Pak jsem si ale všiml letu Jakarta – Singapore – Bombay – Zürich a dostal nápad. Koupil jsem si letenku do Singapuru a za zbylých deset dolarů poslal poštou domů batoh. Věděl jsem, že v Singapuru nevylezu z letadla a poletím dál do Curychu. Povedlo se. Mistra Šimánka vyhlásili nezvěstným a já strávil mezipřistání na toaletě schovaný za dveřmi. Jen jsem si neuvědomil, že je leden a já měl na sobě jen tričko a kraťasy…
Proč považujete cestování napříč Severní Amerikou od Atlantiku k Pacifiku za nejtěžší z vašich expedic?
Celá Kanada a Aljaška se dají totiž projet po staré vodní cestě od východního pobřeží až k Beringově úžině, kterou objevil v 18. století Sir Alexander Mackenzie, přes hory Richardson, které tvoří na severu Kanady kontinentální rozvodí Severního ledového oceánu a Pacifiku. Rok předtím jsem zkoumal možnost, jak se přes rozvodí dostat jednodušeji. Zjistil jsem, že kdybychom vyjeli proti proudu řeky South Nahanni k jejím pramenům, kde stačí přejít pouze tři kilometry po suchu, můžeme pokračovat dál po řekách až do vod Pacifiku. Nikdo před námi se tímto způsobem na Aljašku nedostal. Dva roky trvalo, než jsme se dostali od východního pobřeží Kanady do Severozápadních Teritorií. V horách Mackenzie jsme postavili srub, abychom tam mohli přezimovat, a na jaře, když se rozvodnily řeky, jsme se vydali proti proudu na cestu přes rozvodí. Tam jsme čluny přenesli na druhou stranu a později postavili z nalezených zbytků staré chajdy plachetnici, která nás měla vézt až k Beringově úžině. Řeka Yukon ale zamrzla dřív než obvykle, takže jsme museli nakonec jeden z našich nafukovacích člunů použít jako saně a se psím spřežením místních indiánů jsme se přece jen dostali do cíle. Několikrát jsem si myslel, že to špatně dopadne. Knihu o této expedici jsem pojmenoval Aljaška: Dobrodružství do extrému – určitě ne bezdůvodně.
Kde a jak jste se dozvěděl o tom, že ve střední Evropě se schyluje k revolučním změnám?
Žil jsem tu dobu v Kanadě ve srubu u mého jezera. O tom, že padla zeď v Berlíně, a o samotné sametové revoluci v Čechách jsem se dozvěděl z krátkovlnného rádia, ale zpátky do Evropy jsem nemohl. Jezero bylo zamrzlé, ale ne tolik, aby tam mohlo přistát letadlo na lyžích. Vyčkal jsem do prosince a začátkem ledna jsem se konečně dostal do mé vlasti a první cesta byla samozřejmě do Orlických hor. Mám pět sourozenců, které jsem hned navštívil. Bylo zajímavé být svědkem přeměny, jak se s disidentů stávali hrdinové…
O vás je známo, že expedice podnikáte s celou rodinou…
Mě vždy trochu mrzelo, že nemohu oblasti, které jsem navštívil, obdivovat s někým vedle sebe. Moji ženu Lenku jsem poznal v Orlických horách, kde učila své žáky lyžovat. Byla mi sympatická, a tak jsem jí navrhl, jestli by nechtěla s námi absolvovat další expedici napříč Ruskem. Byla pro a tak jsme společně s ní a s přítelem z Frýdku Místku strávili půl roku cestováním po bývalém Sovětském svazu. Toulavá ji ale chytla natolik, že o rok později jsem ji u oltáře musel slíbit, že ji budu brát na všechny túry a cesty s sebou.
Od té doby cestujeme i s Jakubem – Lenčiným synem z prvního manželství a naší dcerou Veronikou ve čtyřech. V šesti letech Jakub absolvoval dokonce první třídu v divočině v Kanadě a Veronika se tam málem narodila. Společně jsme se později vydali koňmo od mexické až ke kanadské hranici na cestu, která je 4250 kilometrů dlouhá. My jsme ji zvládli za pouhá dvě letní období! Později na nafukovacích člunech podél pobřeží severního Pacifiku z Kanady na Aljašku jsme byli první v historii, kdo podobnou expedici podnikl.
A zatím naším posledním dobrodružstvím bylo tříměsíční zimní poznávání snad nekrásnějšího koutu naší země – Nového Zélandu. Minulé léto jsme putovali za přírodními divy Tichomoří – toto bude podtitul mé patnácté knihy: Havajské ostrovy.
Co vás na cestování stále přitahuje?
Víte, cestování vám otevírá úplně jiné horizonty. Na všech mých cestách mě zajímaly jednak přírodní krásy těch zemí, jednak lidé, žijící mnohdy daleko od takzvané civilizace. Navštívil jsem kmeny, které i dnes, v jednadvacátém století, přežívají stále jako v době kamenné. Právě tito lidé mě naučili chápat život jinak, než jen z té konzumní stránky. Dlouhé měsíce jsem trávil s přírodními národy, odříznut od okolního světa a žil stejně jako oni – chudě, ale šťastně.

Autor: Vladimíra Pavlová

13.3.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Exoti na prodej.
AUTOMIX.CZ

Exoti na prodej: O těchto autech jste určitě nikdy neslyšeli. Ale můžete je mít

Mladí hokejisté Žebráku hrají v soutěži i s Mostem.

Tři kluby, dva v soutěžích

Jak si žije středočeský hokej?

Střední Čechy – Vedle masovějšího fotbalu je hokej pořád českým národním sportem. Rozhlédli jsme se po celých středních Čechách, abychom zjistili, jaké tu k hokeji vytvářejí kluby, města a také rodiče hráčů podmínky.

Velmi silný vítr pokácel desítky stromů

Střední Čechy – Jeden výjezd za druhým – a div ne, že po patnáctém ještě i dvacátý, Tak to ve čtvrtek odpoledne vypadalo se zásahy u popadaných stromů, které bylo třeba odklidit poté, co podlehly silnému větru. Za prvních pět hodin odpoledne se jich nahromadilo sedmnáct. Šrumec odstartoval na Nymbursku, nicméně nejvíce událostí, hned čtyři, hlásí Příbramsko.

Nademlejnský míří do Petřína, Cábelíci mění maséra

Berounsko – Změny v kádrech fotbalových týmů s narůstajícím objemem zimní přípravy přibývají.

Bývalý Medvěd zůstal těsně pod vrcholem

Beroun – Kapitán libereckých Bílých tygrů Martin Ševc málem dosáhl na další z vrcholů kariéry. Hokejisté Liberce ale zůstali před branami finále Ligy mistrů. Historicky nejúspěšnější tažení tohoto klubu Evropou skončilo nepříjemnou, až krutou porážkou. Bílí Tygři se loučili debaklem 1:6, který utržili v semifinálové odvetě na ledě švédského Växjö. 

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT
>