VYBRAT REGION
Zavřít mapu

Život Leoše Šimánka ve fotografiích

13.3.2008
SDÍLEJ:

Život Leoše Šimánka s rodinou ve fotografiíchFoto: Archiv L. Šimánka

Cestovatelem se může stát téměř každý. Ne každý se však vydá do míst, kde před ním ještě nikdo nebyl, zvolí netradiční způsob přepravy či s sebou na expedici vezme jako doprovod celou rodinu. Všechny jmenované atributy jsou charakteristické pro vedoucího expedic, průkopníka, publicistu, fotografa Leoše Šimánka.
Jeho cestu životem doprovázejí fakta, vedle kterých může náš osud vypadat nezajímavě a všedně. O jedinečných zážitcích ze svých cest a expedic napsal už čtrnáct knih, je občan tří států, ale ze všech tří pasů nejraději používá ten kanadský, který je údajně nejuniverzálnější. Má také dva domovy: český v Podkrkonoší a kanadský v Severozápadních Teritoriích, ve vlastnoručně postaveném srubu u jezera, pronajatém od státu na devadesát devět let.
Zdá se vám s odstupem času, že jste jako kluk prožil dobrodružné nebo všední dětství?
Můj tatínek byl kantor a již za první republiky vedl skauty, což mu zakázali nejprve Němci a později po válce zase komunisti. Přesto vedl po osmačtyřicátém dál oddíl dětí ve skautském duchu, ale místo modrých šátků musely nosit červené.
Bral vás na putovní tábory s sebou?
Samozřejmě. Vzpomínám si na nezapomenutelné zážitky z táborů v Tatrách a na Vranovské přehradě. Asi někde tam mi táta vštípil lásku k přírodě, horám, vodáctví. Já mu zpětně dnes děkuji za všechno, čím mě do života vybavil, aniž bych si to tehdy uvědomoval.
Toulavé boty jste ale nazul ještě o pár let později…
Možná vám to bude připadat směšné, ale já jsem původním povoláním „ouřada“. Pocházím z Chocně ve východních Čechách, kde jsem také chodil na stavební průmyslovku, ale po maturitě mě to stále více táhlo za bratrem do Mariánských Lázní, kde jsem v městečku Planá také dostal místo jako vedoucí stavebního úřadu.
Za jakých okolností jste odešel z Československa?
Když přišlo Pražské jaro roku 1968, věděl jsem, co by to mohlo znamenat. Strávil jsem totiž předešlé léto na pozvání v Německu. Pak jsem se s několika kamarády v protirežimním dění u nás angažoval. Zanedlouho potom jsem dostal předvolání a byl odvelen na nové pracovní místo. V partě kopáčů se mi to ale moc nezamlouvalo, a tak jsem začal pátrat, jak si opatřit novou výjezdní doložku, abych mohl vycestovat. Jako stavař jsem docela dobře kreslil, a tak jsem jednou v noci za pomoci pauzovacího papíru, gumy a razítkové barvy přenesl všechny „štemply“ staré výjezdní doložky na prázdnou stranu pasu. Za několik dní jsme už s manželkou měli víza a dvě brašny s nejnutnějším vybavením v rukou a čekali na pražském hlavním nádraží na rychlík…
Jak jste se zorientoval v nové zemi?
Měli jsme kamaráda v bavorském Pasově a tam jsme také na pět let zakotvili. Jednoduché to nebylo, ale německé úřady uznaly moji průmyslovku s maturitou jako školu inženýrskou a obdržel jsem titul Ing. Pracoval jsem nejprve jako kreslič a později jako stavbyvedoucí. Nakonec jsem si založil vlastní malou firmu. Jakmile se nám začalo trochu dařit, moje manželka těžce onemocněla a zanedlouho ve velmi mladém věku zemřela.
Kde a jak začalo vaše cestování?
Jednou mě v Pasově navštívil kamarád, který mě nadchl svými zážitky z cest na Aljašce natolik, že jsem příští léto zavřel na tři měsíce kancelář a vydal se na svoji první delší cestu. Po mém návratu jsem ještě půl roku pracoval jako stavitel, ale brzy jsem znovu pocítil to známé pálení bot, takže jsem vše rozprodal a vyrazil do Kanady. Tehdy jsem cestoval po řekách Severozápadních Teritorií až k Severnímu ledovému oceánu, kde jsme s lodí dokonce zamrzli.
Co vás přimělo vrátit se do Evropy?
Docela zásadní věc – peníze. Rychle se rozkutálely, tak jsem se na skok vrátil do Německa pro poslední úspory a zase zpět na Sever. Následovala expedice na Aljašce. Poté, pro změnu, pobyt na Havaji, odkud jsem plul za velmi dramatických okolností na špatně vybavené plachetnici na Tahiti a pak dál celým Pacifikem společně s lidmi, kteří plachtili kolem světa. A za rok v Tichomoří jsem se naučil navigovat loď a stal jsem se zkušeným kormidelníkem.
Jste typ člověka, kterého situace naučila „housti na housle“?
Určitě. Pokaždé, když se mě ptali, co umím, tak jsem odpovídal, že vařit a řídit loď. Na konci této první cesty kolem světa jsem se naučil i kamuflovat. Potřeboval jsem se totiž dostat z indonéské Jakarty do Evropy za posledních osmdesát dolarů, což bylo nemožné. Ačkoli jsem se nabízel jako pomocná síla v kuchyni na zaoceánských lodí, neuspěl jsem. Pak jsem si ale všiml letu Jakarta – Singapore – Bombay – Zürich a dostal nápad. Koupil jsem si letenku do Singapuru a za zbylých deset dolarů poslal poštou domů batoh. Věděl jsem, že v Singapuru nevylezu z letadla a poletím dál do Curychu. Povedlo se. Mistra Šimánka vyhlásili nezvěstným a já strávil mezipřistání na toaletě schovaný za dveřmi. Jen jsem si neuvědomil, že je leden a já měl na sobě jen tričko a kraťasy…
Proč považujete cestování napříč Severní Amerikou od Atlantiku k Pacifiku za nejtěžší z vašich expedic?
Celá Kanada a Aljaška se dají totiž projet po staré vodní cestě od východního pobřeží až k Beringově úžině, kterou objevil v 18. století Sir Alexander Mackenzie, přes hory Richardson, které tvoří na severu Kanady kontinentální rozvodí Severního ledového oceánu a Pacifiku. Rok předtím jsem zkoumal možnost, jak se přes rozvodí dostat jednodušeji. Zjistil jsem, že kdybychom vyjeli proti proudu řeky South Nahanni k jejím pramenům, kde stačí přejít pouze tři kilometry po suchu, můžeme pokračovat dál po řekách až do vod Pacifiku. Nikdo před námi se tímto způsobem na Aljašku nedostal. Dva roky trvalo, než jsme se dostali od východního pobřeží Kanady do Severozápadních Teritorií. V horách Mackenzie jsme postavili srub, abychom tam mohli přezimovat, a na jaře, když se rozvodnily řeky, jsme se vydali proti proudu na cestu přes rozvodí. Tam jsme čluny přenesli na druhou stranu a později postavili z nalezených zbytků staré chajdy plachetnici, která nás měla vézt až k Beringově úžině. Řeka Yukon ale zamrzla dřív než obvykle, takže jsme museli nakonec jeden z našich nafukovacích člunů použít jako saně a se psím spřežením místních indiánů jsme se přece jen dostali do cíle. Několikrát jsem si myslel, že to špatně dopadne. Knihu o této expedici jsem pojmenoval Aljaška: Dobrodružství do extrému – určitě ne bezdůvodně.
Kde a jak jste se dozvěděl o tom, že ve střední Evropě se schyluje k revolučním změnám?
Žil jsem tu dobu v Kanadě ve srubu u mého jezera. O tom, že padla zeď v Berlíně, a o samotné sametové revoluci v Čechách jsem se dozvěděl z krátkovlnného rádia, ale zpátky do Evropy jsem nemohl. Jezero bylo zamrzlé, ale ne tolik, aby tam mohlo přistát letadlo na lyžích. Vyčkal jsem do prosince a začátkem ledna jsem se konečně dostal do mé vlasti a první cesta byla samozřejmě do Orlických hor. Mám pět sourozenců, které jsem hned navštívil. Bylo zajímavé být svědkem přeměny, jak se s disidentů stávali hrdinové…
O vás je známo, že expedice podnikáte s celou rodinou…
Mě vždy trochu mrzelo, že nemohu oblasti, které jsem navštívil, obdivovat s někým vedle sebe. Moji ženu Lenku jsem poznal v Orlických horách, kde učila své žáky lyžovat. Byla mi sympatická, a tak jsem jí navrhl, jestli by nechtěla s námi absolvovat další expedici napříč Ruskem. Byla pro a tak jsme společně s ní a s přítelem z Frýdku Místku strávili půl roku cestováním po bývalém Sovětském svazu. Toulavá ji ale chytla natolik, že o rok později jsem ji u oltáře musel slíbit, že ji budu brát na všechny túry a cesty s sebou.
Od té doby cestujeme i s Jakubem – Lenčiným synem z prvního manželství a naší dcerou Veronikou ve čtyřech. V šesti letech Jakub absolvoval dokonce první třídu v divočině v Kanadě a Veronika se tam málem narodila. Společně jsme se později vydali koňmo od mexické až ke kanadské hranici na cestu, která je 4250 kilometrů dlouhá. My jsme ji zvládli za pouhá dvě letní období! Později na nafukovacích člunech podél pobřeží severního Pacifiku z Kanady na Aljašku jsme byli první v historii, kdo podobnou expedici podnikl.
A zatím naším posledním dobrodružstvím bylo tříměsíční zimní poznávání snad nekrásnějšího koutu naší země – Nového Zélandu. Minulé léto jsme putovali za přírodními divy Tichomoří – toto bude podtitul mé patnácté knihy: Havajské ostrovy.
Co vás na cestování stále přitahuje?
Víte, cestování vám otevírá úplně jiné horizonty. Na všech mých cestách mě zajímaly jednak přírodní krásy těch zemí, jednak lidé, žijící mnohdy daleko od takzvané civilizace. Navštívil jsem kmeny, které i dnes, v jednadvacátém století, přežívají stále jako v době kamenné. Právě tito lidé mě naučili chápat život jinak, než jen z té konzumní stránky. Dlouhé měsíce jsem trávil s přírodními národy, odříznut od okolního světa a žil stejně jako oni – chudě, ale šťastně.

Autor: Vladimíra Pavlová

13.3.2008 VSTUP DO DISKUSE
SDÍLEJ:

SERVIS

Výroba - Výroba Ruční balič 12 200 Kč

Ruční baliči RUČNÍ BALIČI. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Třísměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 12200 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: RUČNÍ BALIČI - místo výkonu: Beroun. Kontakt: tel. (Po-Čt: 9:00-11:00 hod.). Pracoviště: Ribotex s.r.o. beroun, Na Ostrově, č.p. 274, 266 01 Beroun 1. Informace: Oleksij Koval, +420 776 383 333.

Obchod - Obchod Prodavač, prodejce 15 000 Kč

Prodavači v prodejnách PRODAVAČ/KA. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Turnusové služby, úvazek: . Mzda min. 15000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: PRODAVAČ/KA - místo výkonu: Beroun, A-Centrum. Upřesňující informace: zaměstnání na dobu určitou - rok + možné prodloužení. Náplň práce: oslovování, obsluha a poskytování odborných rad zákazníkům, doplňování zboží, péče o vzhled prodejny i nabízená zvířata, práce na pokladně. Kontakt: e-mailem.. Pracoviště: Super pet , a.s. - beroun 1, Konečná, č.p. 689, 266 01 Beroun 1. Informace: Jiřina Plačková, .

Výroba - Výroba Mechanici a opraváři osobních automobilů 17 000 Kč

Mechanici a opraváři průmyslových strojů a zařízení STROJNÍ TECHNICI / MECHANICI. Požadované vzdělání: střední odborné (vyučen). Třísměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 17000 kč, mzda max. 27000 kč. Volných pracovních míst: 2. Poznámka: OPERÁTOŘI VÝROBY-LISAŘI - Místo výkonu práce: Žebrák. Upřesňující informace: nástup možný ihned. Náplň práce: údržby a opravy strojů, výměny lisovacích nástrojů. Požadavky: manuální zručnost, pečlivost, spolehlivost. Nabízíme: odborné zaškolení na pracovišti, možnost zvyšování kvalifikace a kariérního růstu, příspěvek na dopravu do zaměstnání ve výši až 5.000 kč, k dispozici také autobusová svozová doprava, placené přesčasy, roční bonus za hospodářské výsledky společnosti, firemní akce, 5 týdnů dovolené, příspěvek na stravování. Kontakt: telefonicky (8:00-17:00hod), e-mailem.. Pracoviště: Muramoto manufacturing europe s.r.o., Skandinávská, č.p. 991, 267 53 Žebrák. Informace: Ivana Kovaříková, +420 774 536 801.

Výroba - Výroba Seřizovači 26 000 Kč

Seřizovači a obsluha konvenčních soustruhů SOUSTRUŽNÍCI. Požadované vzdělání: základní + praktická škola. Dvousměnný provoz, úvazek: . Mzda min. 26000 kč, mzda max. 40000 kč. Volných pracovních míst: 1. Poznámka: SOUSTRUŽNÍCI - místo výkonu: Zdice. Upřesňující informace: nástup možný ihned, vhodné také pro OZZ. Požadavky: zkušenost práce na konvenčním soustruhu výhodou, znalost a schopnost čtení výkresové dokumentace, ochota učit se novým věcem. Zaměstanecké výhody: firemní benefity, nadstandardní mzdové ohodnocení za úkolovou práci. Kontakt: osobně či tel.. Pracoviště: Jaroslav vožeh - zdice, Farčina, č.p. 971, 267 51 Zdice. Informace: Jaroslav Vožeh, +420 731 187 456.


DOPORUČENÉ ČLÁNKY

Ilustrační foto.

Větší hrozba, než nehody: to, co nosí lidé v hlavě

Ludvík Berousek ze známé cirkusové rodiny je vyšetřován kvůli nelegálnímu zabíjení tygrů.
5

Tygři na porážku: Padla tři obvinění

Dům psího utrpení a dvoujazyčná likvidace gigantického burgeru: videa dne

Podívejte se na krátký sestřih toho nejzajímavějšího, co zaznamenali redaktoři Deníku v úterý 17. července 2018.

Dozvuky koncertu z března slyší politici ještě dnes

Střední Čechy – Nové téma sporů se rýsuje mezi středočeskou koalicí a opozicí. Emoce vyvolává dvousettisícová podpora Středočeského kraje pro březnový megakoncert zpěváka Dalibora Jandy v pražské Lucerně. Jak v úterý upozornil server Lidovky.cz, peníze měly jít z krajského fondu hejtmana a zmírnění následků živelních katastrof. Nyní se vedou jak debaty o oprávněnosti podpory akce konané mimo území kraje, tak o její smysluplnosti – zda kraj mohl získat nějaký propagačně-marketingový efekt. Vedle středních Čech poskytl peníze také Olomoucký kraj; dal 60 tisíc.

V centru Prahy se zřítil strop a zranil dělníky. Hasiči ukončili záchranné práce

V Mikulandské ulici v Praze 1 se v úterý dopoledne zřítila klenba v opravované budově. Jednalo se o pád patra o rozměrech asi 5x10 metrů. Na místo vyrazily jednotky Integrovaného záchranného systému. Hasiči původně uvedli, že při neštěstí došlo k zavalení čtyř osob. Tři během krátké doby vyprostili a předali do péče záchranářů, kteří je po ošetření převezli do nemocnice. V sutinách už podle hasičů nikdo není.

Stamiliony na nové kotle jsou na cestě k lidem

Střední Čechy – Tisíce Středočechů čekají na své desetitisíce. Někteří se nedočkají – a teprve další vývoj ukáže, kteří z nich to budou. Taková je aktuální situace při rozdělování podpory v rámci druhé vlny kotlíkových dotací.

Vážení čtenáři,

náš web Deník.cz přechází kompletně pod zabezpečený protokol, který výrazně zlepší bezpečnost při procházení našich webů.

Z důvodu přechodu je nutné se znovu přihlásit k odběru upozornění na nejnovější zprávy - klikněte na tlačítko "Povolit", kterým si zajistíte odběr zpráv i do budoucna.

Děkujeme za pochopení.

POVOLIT