Vy zatím nevíte co, ale já to potřebuji vzít poněkud ze široka, tak chvíli vydržte. Člověk je od přírody tvor líný, no budu mluvit za sebe, abych něco udělal, potřebuji k tomu většinou nějakého hybatele, slušně řečeno nakopnout do zadku. Znáte to, dobrý důvod, proč se do toho nepustit se najde a hlava už na nich zapracuje a mohou to být důvody sakra dobré, které by obstály u devíti z deseti lidí, se kterými byste to probrali nebo klidně i u všech deseti.

Říkal jsem ze široka, jo, musím i trochu do minulosti. Třeba naše skvělá a oblíbená profesorka češtiny na gymplu v Ostravě, odtamtud pocházím, se nám kdysi svěřila, že chtěla být spisovatelkou a věděla, že se jí stane, až do okamžiku, kdy si přečetla Jeffersovu Pastýřku putující k dubnu. Pak prý už nebylo proč, vše bylo řečeno a udělal to už někdo jiný. Já to beru. Tu Pastýřku putující k dubnu jsem nečetl, nebyl důvod se bát, já spisovatelem nechtěl být, ale nezavadil jsem o ni, nenašel doma v knihovně a pátrat jsem se nevydal. Ale o čem byla řeč, tuším, těsně po tom gymplu jsem se potkal s fotkami Viktora Koláře a zažil to, já jsem chtěl být tehdy fotografem. U mě to nevydrželo a foťák jsem ještě do ruky vzal, ale dodnes nevím, jestli to, že jsem časem z Ostravy odešel, s tím nesouvisí, pro mě tam už nebylo co fotit, nebylo co dodat.

Asi je na čase to konečně prozradit, jak se to stane, že chci vystavit fotografie z Procesí ze slavnosti Božího těla v Dobřichovicích na zámku? Důvody nefotit by se našly a nebyly nerozumné.

Musím zase trochu odbočit, ale ty důvody proč jsem fotit možná neměl, jsou důležité, jinak bych totiž nedokázal vysvětlit, proč jsem nakonec rád, že ty fotky budou na Zámku viset.

Po 17. listopadu 1989 jsem měl pocit, že kdo chtěl fotit při duchovních svátcích, poutích a podobně, měl to udělat právě do 17. listopadu 1989. Do té doby šlo, možná ne o krk, ale o existenci určitě a statečných fotografů, kteří do toho šli, si vážím moc a moc. Počátkem 90. let minulého století do toho šli skoro všichni, proč ne. Ale na jedné výstavě někdo doprovodil své fotky z procesí komentářem, že dřív, když fotil soudruhy z Lidových milicí, vlastně svými fotkami ty milicionáře děsně kritizoval, ale teď, že to je úplně jinak, teď že ty fotografované oslavuje a že je to super, že je tam úplně jiná atmosféra. No aby nebyla. Tehdy, radikalismus mládí, jsem se zasekl a řekl jsem si, co jsem nefotil do listopadu, nemusím fotit v prosinci. A těch fotek z procesí, poutí a klášterů vznikalo v devadesátých letech docela hodně i beze mě. Spousta jich byla dobrých
a dobře, že vznikly.

Je to však už dost let, ten časový předěl by měl ztratit svůj smysl, nejde se pohybovat v prostoru, kde je podstatné jen to předtím, podstatnější je to, co je teď. Takže když se mě můj kamarád Jirka Kaucký zeptal v roce 2002, jestli bych při prvním obnoveném procesí na svátek Božího těla v Dobřichovicích neudělal pár fotek, váhavě jsem nakonec souhlasil. Asi se mi to nepovede jako Jeffersovi s Pastýřkou, ale je to důvod to nezkusit? Možná je ještě co říct? A na místo činu jsem se ještě dvakrát bez váhání vrátil, naposled v roce 2004, říká se do třetice všeho dobrého, zdálo se mi, že ty poslední fotky byly i nejlepší. Jsem rád, že jsem je udělal, patří v mém archivu k těm, které mám rád.

Když jsem fotil, už nešlo o existenci, nešlo o hrdinství, ale to je vlastně moc dobře, šlo o ty fotografie, které jsou pro vás, pro ty z vás, kteří tam byli, nebo nebyli, to je jedno.

Události mají své hybatele a byl to znovu Jirka Kaucký, kdo mě ukecal, abych vystavoval na zámku. Přiznám se, moc se mi nechtělo, už jsem psal nahoře, jsem líný a s každou výstavou je docela dost práce a z čistě ekonomického hlediska je to vlastně strašlivá pitomost. Jenže ona ekonomická hlediska nejsou všechno, naštěstí. Když jsme o tom spolu mluvili, došlo mi, že ty fotky z procesí musím v Dobřichovicích ukázat, s tím se prostě nedalo nic dělat, proti tomu jsem si nenašel žádný dobrý argument. A tak se to stalo, že chystám vernisáž a píšu tyhle řádky, proč jsem to udělal a proč byste se mohli 6. října v 17 hodin přijít podívat na vernisáž, kam vás všechny rád zvu, na ty fotky, nebude to už totiž událost s puncem zakázaného ovoce, ale to je právě moc a moc dobře.

Výstava bude otevřena do konce října, 10 – 18 hodin